Pierre Hadot (1922 – 2010)

byl francouzský filozof a historik filozofie specializující se na antickou filozofii, zejména epikureismus a stoicismus. V roce 1944 byl Hadot vysvěcen, ale po encyklice Humani generis papeže Pia XII. (1950) opustil kněžství. V letech 1946–1947 studoval na Sorbonně. V roce 1961 absolvoval École Pratique des Hautes Études. V roce 1964 byl jmenován ředitelem studií tamtéž, zpočátku zastával katedru latinské patristiky. V roce 1983 se stal profesorem na Collège de France, kde řídil katedru dějin helénistického a římského myšlení. V roce 1991 odešel a stal se profesorem honoraire, naposledy přednášel 22. května toho roku. Přednášku zakončil: „V poslední analýze stěží můžeme mluvit o tom, co je nejdůležitější.“ Jeho ženou byla historička filozofie Ilsetraut Hadotová.
Byl jedním z prvních, kdo ve Francii představil Wittgensteinovu filosofii. Je slavný i jako analytik starořecké filosofie, zabýval se i „spirituálními cvičeními“ antické filosofie (předešel tak Michela Foucaulta, jenž o nich píše v Dějinách sexuality). Jeho ústředním tématem bylo posuzovat filosofy podle jejich činů, nikoliv slov. Publikoval překlady a komentáře k Porfyriovi, svatému Ambrožovi, Plótinovi a Marku Aureliovi.

Česky vyšlo:
Chvála antické filosofie, Rybka Publishers, Praha: 2019
Závoj Isidin: Esej o dějinách ideje přírody, Vyšehrad, Praha: 2010
Co je antická filosofie?, Vyšehrad, Praha: 2017
Plótinos čili prostota pohledu, Oikoymenh, Praha: 1993