Émile Benveniste (1902 – 1976)

Francouzský íránista, indoevropeista a teoretik řeči. Narodil se v židovské rodině v Syrském Aleppu, vystudoval lingvistiku na École pratique des hautes études, byl žákem Antoina Meilleta. Věnoval se zejména jazykům Blízkého Východu, posléze též jazykům původních obyvatel Severní Ameriky. Je autorem řady indoevropeistických prací, zejména Slovníku indoevropských institucí (1969). Od roku 1927 přednášel srovnávací jazykovědu, od roku 1937 byl profesorem na Collège de France, roku 1960 se stal členem Académie des inscriptions et belles-lettres. Od počátku poválečného období se věnoval i obecnělingvistickým tématům, proslavil se analýzou deiktických výrazů typu „já“, „teď“, „tady“ a rozborem vyjadřování časovosti ve francouzštině, který do francouzského myšlení uvedl pojmovou dvojici discours – histoire. Od šedesátých let se začal věnovat obecnějším úvahám o fenoménu řeči a promýšlení základních axiomů strukturalismu.

Jeho myšlení je charakteristické důrazem na potřebu smyslu v lingvistické analýze, zohledněním pragmatických aspektů řeči a polemikou s jednoduše pojatým formalismem. Blízké přátelství ho pojilo k řadě předních strukturalistů, jako byli Roman Jakobson, Claude Lévi-Strauss či Tzvetan Todorov. Byl inspirátorem mladších myslitelů, zejména Paula Ricœura, Rollanda Barthesa, Jacquesa Derridy a Julie Kristevy. V roce 1969 byl stižen rozsáhlou mozkovou mrtvicí a až do smrti nebyl schopen vědeckého bádání. Jeho dílo se dočkalo obnoveného zájmu v sedmdesátých letech zásluhou Julie Kristevy. Od počátku tisíciletí je zpřístupňována jeho rukopisná pozůstalost, která obsahuje též překvapivé úvahy o jazyce poezie.