Jaroslav Kovanda (*1941)

Ve svých textech nepoučuje, ani jinak „nemramorovatí“, nepere se s žádným B(b)ohem o deku. Jeho poezie je, řečeno jeho vlastními slovy: lidově demokratická. Baretky metafor jsou srozumitelné viz Cecíky hroznů se pohupují Je nepřesné/Snídáme vlašský salát z COOPu a třešně. A dokonce, řečeno jedním kritikem, jsou prý jeho verše mladistvě drzé.

A spíše než poezie se možná ta prózie rozpíná mezi Paříží a Archlebovem. Archlebov není básníkův kapric, ale vesnice u Kyjova, PSČ 696 33, rodiště jeho matky (a jejích dvanácti sourozenců). Odtud se možná odvíjí, že Kovandova poezie je příběhová, plná příběhů.

Kdysi kdosi označil Kovandu jako slováckého bítníka, v Rusku, kde byl v posledních letech na různých literárních festivalech pětkrát, považují Kovandu za básníka evropského formátu. A v Praze o tom takřka osmdesátiletém muži takřka nikdo neví. Těžko říct, jestli ho to trápí. Spíš na to nemá čas. Viz jeho socha Kytaráka na obálce, anebo jeho nedávná fyzická přítomnost v Louvru + bilanční výstava jeho obrazů a soch tuhle v Archlebově.