Šedý holub
„Viděl teď naprosto jasně, že venku se lidi chovají jinak, protože se stalo něco, co v nich uvolnilo doposud potlačené city, touhy, vášně, náhle se uvolnila hráz jejich nenávisti, která se stala reálnou věcí.“ Tahle věta vystihuje postmoderní detektivku maďarského prozaika Sándora Tara (*1941) poměrně přesně. Temný halucinační příběh z bezejmenného maloměsta začíná rychlým sledem úmrtí: lidé postižení záhadnou nemocí náhle vykrvácejí z nosu a úst. Epidemie skončí stejně nevysvětlitelně, jako začala, ale vyvolá vlnu brutality: „Podkopne pod matkou žebřík. Při svatbě pobodá manžela nůžkami. Shodí manželku z balkonu. Žena se pomate a najede autem do tramvaje...“
Tarův druhý román není navzdory grotesknosti lehkým čtivem: pohrává si sice s žánrovými klišé detektivky, thrilleru i hororu a vynalézavě je variuje a paroduje, ale zároveň vytváří působivý a strašidelný obraz světa, který se vymkl z kloubů. Lidé jsou stále méně lidmi, navzájem se napadají, zabíjejí a mrzačí, emoce a rozum jsou vytlačeny pudy a iracionalitou, řád se rozpadá. Detektivní schéma naplňuje autor jak napětím mezi dvojicí kladných hrdinů - policistů, kteří se snaží odhalit původce epidemie i dalších zločinů - a dvojicí tajemných zloduchů, tak dynamickým vyprávěním, postupně odhalujícím motivace a možné souvislosti událostí.
Ačkoli poněkud banální závěr poskytne jisté rozuzlení, ukáže se, že román detektivkou vlastně nebyl. Kniha se soustavně vzpouzí zařazení; snad i proto, že o chaosu se v ní mluví chaoticky, mikropříběhy více než dvou desítek postav jsou často zlomkovité a překrývají se, hlasy mluvčích se volně přelévají bez zřetelných přechodů, děje přeskakují z místa na místo. Čtenář se v neuspořádaném a těkavém textu (překlad Milan Navrátil) nesnadno orientuje, avšak způsob, jímž se vypráví, organicky a samozřejmě vyrůstá z toho, o čem se vypráví. A nepochopitelné se stává uvěřitelným.
Lenka Penkalová, Lidové noviny, 11. června 2005
