„Že už jste ten příběh starce čekajícího na poslední úlovek, na tu poslední rybu svého života, někde četli?
A co ten o Bílé velrybě? A o malíři, který maloval moře mořem? V hlavě starce Sebalda jsou všichni. Všichni hrdinové knih Ernesta Hemingwaye, Hermana Melvilla, Alessandra Baricca, Julese Verna a dalších bardů oceánu. Žijí ve druhém, vysněném patře domu tohohle věkovitého pošetilce.
V jeho fantazii. Za Pupkem světa, kam Sebald posílá měsíc co měsíc vzkazy v láhvi, aby je moře vyvrhlo zpátky na břeh ostrova. A tak je i tenhle stařík sám sobě ostrovem a podivínem, který si vysnil paralelní svět, a teď, když mu povolila kůže na krku i na rukou, už ani nerozezná, kde mezi nimi vést hranici. A k čemu taky. Má si vlézt jako cvičený křeček do rotujícího bubnu všednosti? Sny jsou pevnější než kámen, když dlouho naráží na stejnou skutečnost. Navíc - Sebald není sám. Je tu s ním chlapec Micun, který mu pomáhá, stejně jako Santiagovi v Hemingwayově knize malý Manolin. A přijíždí i krásná Ivana, a tak ani já už nerozeznávám, jestli je skutečnější moje, anebo Sebaldova realita... Slovinský spisovatel Mate Dolenc sepsal oslavný opus na všechny psavce, kteří si plní pera slanou modří, a já ani nevím, čím mě jeho příběh tak dostal. Možná proto, že nahlédl za Pupek světa. Možná pro tu lehkost a klid, který mě uhoupal, jako když na pramici na chvíli zavřete oči a šumění moře se vrací jako hlas z lastury. Nebo jen bledě závidím?“
Ondřej Nezbeda, Instinkt č.45 (9. listopadu 2006)
