Myslím, že se dívám špatně na Život
Přišla z daleka, ale český čtenář při seznámení s jejími prózami okamžitě pocítí spřízněnost. Novozélandská autorka Janet Frameová své knihy vydávala v minulém století. Teď se o ní konečně můžeme dozvědět víc díky svazku, který přináší její povídkový debut a jednu novelu navrch.
Když se šla utopit do řeky Ouse, měla v kapsách pro jistotu ještě kameny. To je řeč o Virginii Woolfové... Když se rozhodla skoncovat se životem, přestože předtím přivedla na svět dvě děti, strčila hlavu do plynové trouby. To je zas řeč o Sylvii Plathové...
Jistě, Virginia Woolfová vydala spoustu výborných próz, Paní Dallowayovou počínaje a K majáku konče, ale tragické ukončení života přitáhne k dílu britské autorky určitě ještě víc čtenářů. Stejné je to v případě Sylvie Plathové, její sbírka Ariel i román Pod skleněným zvonem stále statečně odolávají zubu času, nicméně tragické završení života přitáhne k dílu americké básnířky určitě ještě víc čtenářů.
Ostatně životy těchto literátek se už staly látkou, již využívají novodobí romanopisci, dramatici či filmaři, a leckteré lokální básnířky zmiňují obě spisovatelské osobnosti s pocitem, že jsou vlastně někým podobným, jako bývala Virginia či Sylvia...
Možná se v povědomí českých čtenářů do stejné skupiny – žen, které psaly, ale především všechno silně prožívaly, a proto musely strašně trpět – nyní zařadí i novozélandská literátka Janet Frameová (1924–2004), a to rovněž kvůli pohnutému životnímu osudu: její přecitlivělost a naopak necitlivost okolí ji přivedly zamlada do psychiatrické léčebny, kde jí byla chybně diagnostikována schizofrenie.
Od tehdy běžné lobotomie ji nakonec zachránil fakt, že vydala povídkovou knihu Laguna (1951), za niž obdržela Cenu Huberta Churche. Později byla z léčebny propuštěna. „Moje psaní mě zachránilo,“ svěřuje se Janet Frameová v třísvazkové autobiografii, jež se dočkala i filmové verze Jane Campionové pod názvem Anděl u mého stolu.
Ženy tehdy a dnes
Ještě neuběhla ani polovina z letošního roku a máme tu tak již druhý výlov z literární historie, při němž opravdu stojí za to zbystřit. Nejprve to byly povídky Američanky Lucie Berlinové v knize Manuál pro uklízečky – do nichž se propsaly i autorčiny životní strasti. A nyní tu je další již nežijící prozaička, jež z hlediska čtenářské přitažlivosti vedle kvalitní literatury disponuje i onou přidanou hodnotou, pohnutým osudem.
Kdyby se v literárním světě naplňovaly ženské kvóty takovýmto způsobem, nemohl by vůbec nikdo nic namítat. Je ovšem třeba mít na paměti, že jak Lucia Berlinová, tak Janet Frameová již nejsou mezi námi. Přicházejí k nám ze světa, v němž se ženy snažily konkurovat svým mužským protějškům, což se na jejich psaní projevilo pozitivně.
Dnes už je situace jiná, ženy literatuře dominují, a tak brzy možná budou na pořadu dne ony kvóty proto, aby ještě alespoň občas byl viděn i nějaký ten spisovatel. I když – řekněme si to na rovinu – to, co dnes vytváří spisovatel, lze charakterizovat dvěma slovy: marné a nudné. Většinou totiž samozřejmě píše o mužském světě, přitom není nic méně zajímavého a méně důležitého než právě on. Navíc jeho knihu musí všechny ty redaktorky – protože už i tady dominují ženy –, když s ním mají dělat rozhovor, číst z donucení. Na rozdíl od knih autorek, které píšou o světě ženském, a tak si je redaktorky čtou přirozeně rády a dobrovolně.
A pak je tu ještě další velký handicap – spisovatele do magazínů pro ženy jaksi nenacpeš, vypadalo by to divně. Ostatně chlapa nejde nalíčit a obléct do tří různých modelů, nafotit a k těm snímkům následně přidat krátký textík o tom, že ten, kdo je na snímcích, taky napsal nějaké knihy a byl i nominován na jakousi cenu. Mediální využitelnost spisovatelek je tedy řádově vyšší.
Abychom se však vrátili ke zdejšímu objevení či spíše vynoření Lucie Berlinové a Janet Frameové – a před lety třeba i Alice Munroové, jež mezitím po zásluze obdržela Nobelovu cenu za literaturu –, tyto dámy psaly v době, kdy možná nebyly rovné šance pro obě pohlaví, ale kdy ještě bylo důležité, zda autor či autorka vydali dobrou knihu.
Dnes je ovšem podružná právě samotná kniha. Podstatnější je, že díky jejímu publikování můžete dávat rozhovory, jezdit na autorská čtení a autogramiády. Můžete spílat recenzentům – těmto reliktům minulosti – za to, že vaši knihu nepochválili, přestože jste se při jejím psaní přece tak snažili. A hlavně se s tou svou knihou-děťátkem můžete pořád dokola fotit – je to taková náhražka rodinného alba.
Asi byl zrovna příliv
Překladatel Denis Molčanov se věnoval dílu Janet Frameové s notnou dávkou empatie a vervy, jak u něj bývá zvykem a jak ukazuje i doslov, v němž si mimo jiné stěžuje, že trvalo devět let, než se povedlo knihu vydat. Svazek publikovaný nakladatelstvím Dauphin obsahuje povídkovou prvotinu Laguna a pozdější novelu Sněhuláku, Sněhuláku. A když to člověk zmiňuje, ovládá ho především obava, aby to nebylo na velmi dlouhou dobu zase všechno, co bude od Janet Frameové do češtiny přeloženo.
Ve čtyřiadvaceti povídkách knižního debutu se novozélandská prozaička představuje jako další z toho nepatrného hloučku mimořádně obdařených literátů, kteří ještě v dospělém věku dokážou věrně evokovat dětskou mentalitu a dětské vidění – čehož základem bývá to, že už v prvních letech svého života vnímali detaily a objekty, které ostatní přehlíželi.
Krátké texty tak kombinují dětskou prudkost – sebevražednou, ale zároveň záviděníhodnou –, jež se často setkává se smrtí či smrtelností. Hned titulní Laguna začíná jako nostalgické rodinné vyprávění o okolní přírodě, jež naruší tetina slova: „Tvoje prababička byla vrah. Utopila svého muže a strčila ho do laguny. Asi byl zrovna příliv, nevím. Dnes by to nazvali Žena z Nelsonu... A taky fotky by měli. Jenže tehdy nevěděl nikdo nic, kromě rodiny. Všichni ostatní si mysleli, že si dal o jedno víc, než měl, a nevěděl, kam šlape.“
Dětská absence váhání se zračí třeba i v rychlosti, s níž je spolužačka označena jako „nejlepší přítelkyně“ jenom proto, aby někdo byl mou „nejlepší přítelkyní“ a na oplátku řekl, že já jsem taky jeho „nejlepší přítelkyně“. Tento ústřední tón je v dalších textech doprovázen pro změnu stínem sestřiny smrti či umíráním kočky Cigánky – když jede rodinka na výlet, je ještě kočka naživu: „Jenže když se vrátily domů, byla Cigánka mrtvá.“
Rošťácká rozpustilost se projevuje též v úlevném vypořádání se s učitelkou v próze Slečna Gibsonová & kumbálplný harampádí: „Slečno Gibsonová, za ten esej jsem dostala dva plus, to už si však samozřejmě nepamatujete, a úplně dolů jste napsala: Velmi nepravděpodobné. Dva plus Velmi nepravděpodobné Pozor na krasopis. No, jak říkám, teď už je mi jednadvacet a jsem v podstatě vysokoškolská studentka.“
Toto pásmo dětského světa, které se dospělému čtenáři jeví stejně neodolatelné jako nemilosrdné, je narušováno povídkovými pruhy reflektujícími již pobyt v psychiatrické léčebně: „Domů. Kdyby máma přišla aspoň trošku blíž. Kdyby byla aspoň úplně blízká, kyprá a kamarádská. Jenže tahle ženská byla kyprá a daleko, ach, tak strašně daleko, že se Rút zdálo, že by ze všeho nejradši bývala natáhla ruce přes tmavé kopce, aby na ni dosáhla.“
Aby bylo úplně jasné, že Janet Frameová měla všechno hravě pod kontrolou – aspoň co se literatury týče –, její prvotinu uzavírá Můj poslední příběh, v němž nejdřív vypočítává, o čem všem už vyprávět nebude, i když by mohla. Samotný závěr obstarává tento odstavec: „Myslím, že uvnitř budu asi z ledu a srdce nemám, abych tak řekla. Myslím, že se dívám špatně na Život.“ Což je přesně popsaný pocit člověka, který se narodil do „normální“ rodiny, a najednou v něm i k jeho překvapení roste umělec, a tak se cítí nepatřičně, až provinile.
Hrůzná jasnost vjemů
Novela Sněhuláku, Sněhuláku pochází ze souboru vydaného v roce 1963, tedy o dvanáct let později, když mezitím Janet Frameová publikovala už i romány. Díky snaze svého mentora, povídkáře Franka Sargesona, se jí taktéž dostalo finanční podpory, aby mohla vycestovat do Evropy. Během této doby se jí podařilo získat nakladatele jak ve Velké Británii, tak ve Spojených státech.
Frank Sargeson o Janet Frameové v jednom dopisu svému příteli napsal: „Co ji podle mě doslova ničí, je brilantní inteligence spojená s tou pro ni tak typickou jasností vjemů, ze které jde na člověka skoro hrůza. Kdyby šlo o průměrnou, mírně vyšinutou holku píšící z dlouhé chvíle, projevil bych sympatie, ale ne zájem.“
Pokud byla Laguna mimo jiné ještě výrazem nejisté chůze na spisovatelských kramflecích, Sněhuláku, Sněhuláku je suverénním projevem mladé ženy, jež už ví, že byla pro psaní vyvolena. Zprvu to možná až trochu vyděsí, neboť se jedná o jakési podobenství či „filozofickou bajku“, jak se píše v doslovu. Což je žánr, u nějž velmi reálně hrozí, že bude šustit papírem, že se ona rozpustilost převalí do nepříjemné přeslovenosti – naléhavost vystřídá artistnost a opravdovost nahradí nuda.
Jenže Janet Frameová je skutečně dobrá autorka, a tak si je této pasti vědoma: „Ach ty abstrakce, Sněhuláku, nejdotěrnější ze všech společnic. Jsou věčně nespokojené, dokud se neuhnízdí na špičce člověčího jazyka, na klávesách psacího stroje, na hrotu pera – zkrátka na všech místech, kde se abstrakce nejraději páří a zalidňují svět slov.“
Ocasy bílých veverek
„Hustě navátý leží na nahnutých křížích a náhrobcích, na příčkách branky, na uschlém trní. Duše mu umdlévala nad tím, jak sníh lehce padá po celém světě a jak s blížícím se zánikem lehce padá na všechny živé a mrtvé.“ To je proslulý závěr Nebožtíků Jamese Joyce. Někde mezi nimi a prózami Karla Čapka – včetně oné liché šlépěje ve sněhu – se pohybuje Sněhuláku, Sněhuláku.
Z odstupu sledujeme jednu ulici, skrze rozhovor právě postaveného Sněhuláka se zkušenou Věčnou Vločkou, tedy toho, co kdysi rovněž bývalo Sněhulákem. Neboť Sněhulák má přesně vyměřený čas, hlavně na to, aby pochopil svět, jenž kolem něj pádí pořád dál. Přitom on pozná jen jeho přechodnou podobu pod sněhovou pokrývkou.
Způsob vyprávění použitý ve Sněhuláku, Sněhuláku dává Janet Frameové též možnost ukázat své básnické kvality: „Je to vinou mých borovicově uhelnatých očí, že sním o bílých veverkách, jejichž ocasy se o mě otírají, anebo to jen vítr přináší další vločkové posily, nové armády, které se ujmou vlády nad zemí a zatají pravdu na věky?“
Zároveň odstup a jistá naivita dovoluje v této novele pronést věty, které od Sněhuláka či Věčné Vločky nezní tak duchamorně, jako kdyby je vyslovil člověk: „Lidi jsou na světle tolik závislí, ukazuje jim totiž stíny a prach, který s neopatrností sobě vlastní nebyli schopni vytřít či zastřít, a také obličeje ostatních žádajících si těch nejzářivějších paprsků nutných k určení totožnosti. Při chůzi po ulici je totiž strašně důležité, abys věděl, kdo prochází těsně kolem. Je důležité, abys uměl rozeznat, s kým sedíš v noci v jedné místnosti nebo spíš bok po boku v posteli. Kolem je tolik neznámých, Sněhuláku.“
Vydaný svazek nyní zajistil, že Janet Frameová už není pro české čtenáře tolik neznámá, navíc je seznamuje hned se dvěma tituly nadčasové autorky z druhého konce světa. To je ta starosvětsky omamná moc knih, která ještě pořád v takovýchto případech stoprocentně funguje.
Ondřej Horák, KNIHA TÝDNE - Lidové noviny, 1. června 2019
