Chcete si sáhnout na hranici čtenářských možností? Otevřete Melancholii Jona Fosseho
Současného norského prozaika a dramatika Jona Fosseho (1959) není potřeba českému publiku představovat úplně od nuly. Ve světě jeden z nejuváděnějších současných dramatiků se poslední roky zabydlel i na tuzemské divadelní scéně.
Dosud bylo v České republice inscenováno pět jeho her, asi nejvýraznější z tuzemských nastudování je dvojinscenace Zima, Syn, kterou režisér J. A. Pitínský připravil v Ostravě roku 2005.
Z prozaického díla byly do češtiny dosud přeloženy Fosseho prózy Mámení a Ráno a večer, a nyní je kompletně k dispozici i autorův stěžejní, dvojdílný román Melancholie, za který získal Cenu Severské rady za literaturu.
Plesnivá skvrna v ložnici
Fossův styl řezavě surových románových básní je v evropském kontextu nepřehlédnutelný, obdobně jako třeba rukopis o dvě generace mladší polské básnivé pěvkyně mediální prázdnoty Doroty Maslowské (1983). Koktavý rytmus experimentální prózy a lyrizovaná, až maniakálně se opakující skrumáž vět vytváří ve Fosseho díle vnitřně uvěřitelnou dramatickou smršť a překvapivě silný příběh – ostře rozevřený navzdory zdánlivé nepříběhovosti, mlžné melancholii a bolesti. Pokud ovšem čtenář na takovou cestu Fosseho románovým běsným světem přistoupí. K tomu je nutný dostatek soustředění, trpělivosti, síly; je třeba překročit úvodní skepsi a podezření z autorova podvodu, z intelektuálního kýče.
S Fosseho dílem se to má totiž podobně jako s uhranutím nad stropní plesnivou skvrnou v ložnici. V horečnatě rozjitřeném vnímání v ní lze spatřit celý život, ve střízlivosti ovšem spíše jen stěží odstranitelnou šmouhu, která dráždí. A právě tento rys Fosseho tvorby – dráždivost i masochistický požitek z rozjitření – je maximálně soustředěn v dvojrománu Melancholie.
Důstojnost stařeny na latríně s rybou
Melancholie I. vyšla v nakladatelství Dauphin předloni. Samotný autor měl mezi oběma vcelku volně na sebe navazujícími díly čtyřletou přestávku, takže není potřeba láteřit, že s vydáním Melancholie II.. čekalo pražské nakladatelství dva roky (nicméně mediálně to asi nebyl zdařilý tah, neboť o prvním díle nebyla v Česku publikována téměř žádná recenze). Ostatně Melancholie II.. funguje sama o sobě. Ovšem a nicméně: bez znalosti předchozího románu se čtenář připraví o spoustu detailů a pikantních propojení.
Oba romány spojuje skutečná postava norského malíře Larse Herterviga (1830–1902) trpícího vážnou duševní chorobou. Zatímco první díl Melancholie je rozdělen do tří pomyslných prostředí – do německého Düsseldorfu, kde malíř propadá šílenství, do blázince v norském Gaustadu, a do města Bergenu roku 1991 –, tak druhý díl se odehrává již jen v prostoru mezi domem na kopci a mořem. A zatímco první díl Melancholie je vyprávěn er–formou z pohledu malíře Larse Herterviga a spisovatele Vidmeh, druhý díl je vyprávěn z perspektivy Larseho sestry, stařeny Oline, a malíř se zjevuje už výhradně v jejích vzpomínkách coby bláznivý bratr.
Melancholie I. je krutou rekonstrukcí postupující duševní choroby malíře Herterviga, z jehož původně jemné erotické posedlosti se stává pudová agrese z beznaděje. V Melancholii II. Fosse ještě svým způsobem přitvrdí – hypernaturalisticky líčí posledních činy a myšlenky umírající stařeny, v jejíchž představách vystupují obrazy z dětství a obrazy vyšinutého bratra. Stařena jako by čtenářům nepřímo a prostě sdělovala, že není rozdílu mezi šílenstvím a normalitou, zvláště jde–li o poslední věci člověka.
Melancholie II. je tak příběhem o tenké hranici oné směšné důstojnosti lidského odchodu, o hranici, za níž končí život a začíná umírání. A Fosse čtenáře nešetří. Popisuje s hmatatelně fyzickou bolestí každý šouravý krok ženy která v jedné ruce pevně svírá rybu a přitom neudrží stolici ani moč. Právě refrén–obava ženy Oline z takto dehonestujícího pocitu provinění a skutečný pocit provinění, kdykoliv se jí „ta příhoda“ stane a kdykoli sedí na latríně (a smutně pozoruje páchnoucí zavěšenou rybu), právě tento motiv znamená i pro otrlého čtenáře krušné sousto. Fosse je skutečný mistr scén za hranicí mrazivé trapnosti – velkou měrou je to dáno i specificky poetizujícím, ústrojně stylizovaným jazykem.
Kdeže Bernhard, ten je dovádivý
Někdy bývá Fosse svým jazykovým kulinářstvím přirovnáván k rakouskému literátovi Thomasi Bernhardovi (1931–1989). To přirovnání však dost kulhá. Oba sice spojuje smysl pro černý humor, ale zatímco Bernard je ve svém díle vztekle jízlivý a tak nějak rakousko–uhersky dusivě rozverný, Fosse vytváří seversky chladné modelové situace, trochu v tradici Henrika Ibsena – až na to, že Fosseho pohled je ještě ostřejší, ještě chladnější a řekněme i experimentálnější. Právě pro tu občasnou významovou mlžnost a omezení slovní zásoby ve víru manického a hypnotizujícího rytmu otevírá Fosseovo dílo bezbřehé možnosti interpretace. V tom je Melancholie zrádná a napadnutelná jakožto potencionální literární kýč.
Co však Melancholii povyšuje nad rámec bohapustého experimentování sjazykem, to je bdělá, nikoli snová samozřejmost, s níž jsme na konci četby odměněni. Fosse není toliko analytikem mrazivě obnažených nervů a ostrého smutku z pomíjivosti. Je i básníkem; básníkem neurastenické, beznadějné plnosti umírání a vyšinutosti, básníkem v jazyce nynorsk, který do češtiny podle všeho precizně a kreativně převedla Barbora Grečnerová.
Vratmě se ještě k závěru Melancholie I. Když spisovatel Vidme kráčí roku 1991 městem, manicky si opakuje slovo blasfemie. A říká to a myslí si to i u krásné mladé pastorky jím tolik nenáviděné Norské církve. Tu grotesknost jejich setkání jakoby ono slovo blasfemie ještě umocňovalo. Je možné, že i já jsem této blasfemii, tedy podvodu, podlehla. A ráda. Pokud by totiž současná literatura byla blasfemií Fosseho formátu, pak by se v okamžicích ustrnutí skutečně dotýkala podstaty božského. A tedy toho jediného smyslu, proč vlastně ještě vůbec číst; když to důležité je dnes přece mít v životě kreditky, solárko, audinu, facebuky a taky fajnový zimní pneumatiky.
Dora Kaprálová, iDNES, 16. prosince 2009
