Návrat k sově
Jsou zvláštnosti, které se v mysli neprobojují k výšinám akutního zájmu, jen pomalu zrají kdesi v podzemí. Když jsem si v jedné A2 (3/2009) četl rozhovor se sedmihradským spisovatelem Ádámem Bodorem (nar. 1936), zaujala mě první otázka Attily Pató: „Maďarští spisovatelé jsou pro českého čtenáře občas jakousi záhadou. Umíte například lyžovat?“ A následovala naprosto věcná, obsáhlá autorova odpověď. Časem jsem na toto ne zcela logické spojení pozapomněl. Až při čtení sbírky Bodorových povídek Návrat k sově se nejasnost v nové kvalitě vrátila. Krátké, v průměru asi čtyřstránkové povídky obsahují nehybné, hrubě vyseknuté obrazy z černobílých záběrů většinou vesnické či maloměstské skutečnosti. Postavy se ocitají v cizí krajině a na úsečné otázky cizích lidí odpovídají s co nejmenší vynaloženou energií. Kolem nich (a mezi tupými, lhostejnými slovy) zatím hovoří detaily a neznatelné proměny prázdných prostor; nemluví však zvučně ani vesele. Šermovat zde se slovem přesah je pitomost, neboť na území mimo slova a výjevy se v Bodorových textech odehrává příliš mnoho, téměř vše. Jejich snovost, naléhavost, obraznost a zlověstnost nemá v současné české povídce obdoby, pro představu si proto pomozme připomenutím díla (do češtiny překládaného) ruského spisovatele Andreje Platonova (1899 – 1951), například novely Džan. Oba autoři popisují existenciální úzkost lidí i věcí s podivnou směsí lítosti a apatie; lakonicky, neotesaně.
Bodorova povídka Špatně vyhlížející muž například dráždí jako koutkem oka zahlédnutý (a vesnickým chórem rozmnožený) výjev člověka s rybí tváří, navrátilce či vetřelce či přeludu. „Celé odpoledne pocházel ulicemi, jako by se je chtěl naučit. (...) Když onen cizinec někoho míjel, upřeně mu hleděl do obličeje s takovou dychtivostí, jako by v dotyčném hledal ztraceného bratra. Avšak nikdo se mu ve městě nepodobal.“ V závěru posměšně nahozené črty je tato figura rozmazanější než na začátku, přesto skutečnější, iritující. Delší text Úsek, popis nelidské osamocenosti a strádání, jemuž jsou (budou) vystaveni „ocenění“ členové strany v odlehlém terénu, je veden neúprosnou logikou až k splynutí člověka, zvířete i mrtvé přírody. Povídky Vlkodlaci a Eufrat pod Babylonem zpřítomňují strach z domovních prohlídek a mizení lidí.
Celá Bodorova kniha kombinuje nejasnost smyslového vnímání s šalbou vnitřních obrazů a lokálních mytologií. Vzniklý dojem míjení je zároveň nový i důvěrně známý. „Člověk je vystaven konfrontaci s terénními podmínkami a stavem sněhu a znovu a znovu se dostává do nových situací, které musí nějak řešit. V neposlední řadě je konfrontován s vlastními schopnostmi. A s přírodou, se zasněženou krajinou, s jiskřivým sluncem a bouřlivým větrem,“ odpověděl Bodor na zmíněnou otázku ohledně lyžování. Obdobný – nezapomenutelný – pocit má čtenář jeho próz. Všechny záhady tím ovšem nemizí.
Josef Obruč, A2 č. 20 2009
