Agnes
„Agnes je mrtvá. Zabil ji tento příběh.“ Takto začíná útlá novela současného švýcarského spisovatele Petera Stamma. Říká se, že vyprávění oddaluje smrt, je jejím popřením. Teoretici mluví o smrti autora a kdovíčem dalším. Po přečtení tohoto milostného „příběhu v příběhu“ se všechno jeví jako banální hra, pouhé slovíčkaření. Literatura může mít na náš život daleko větší vliv, než jsme si ochotní přiznat...
Na konci každého vyprávění čeká smrt, to věděla už Šeherezáda, a proto vyprávěla a vyprávěla a vyprávěla... Jenže doba se změnila, současný postmoderní literární diskurz si často vystačí i bez příběhu (nebo naopak tematizuje samo vyprávění), takže otázka smrti a příběhu je nyní mnohem složitější, než tomu bylo v dobách vyprávěnek z Tisíce a jedné noci. Právě vyprávění má být v tomto příběhu „vrahem“. Ovšem, je tomu skutečně tak? Novela současného švýcarského spisovatele Petera Stamma je považována za jedno z nejzásadnějších děl německy psané literatury 20. století. I Stamm se svým „příběhem v příběhu“ řadí k postmoderně, ale tam, kde se jiní spokojují s efektními hříčkami symbolů, obohacuje svůj příběh o rovinu, v níž literatura popírá sebe samu. Na pozadí milostného příběhu se tak objevuje mnohem složitější otázka – jaký může mít literatura vliv na náš život? Příběhy Šeherezádě život prodlužují, Agnes ze Stammovy novely naopak příběh život bere.
Strohým a přece lehce plynoucím jazykem rozehrává Stamm komorní drama mezi dvěma osamocenými bytostmi. Vypravěč a dívka Agnes se potkávají v knihovně. Oba jsou racionálně založení lidé, Agnes je studentka chemie, on pracuje na encyklopedii železničních vagonů. Pomalými krůčky k sobě nacházejí cestu, oba si navzájem pomalu a nedůvěřivě odkrývají tajemství své minulosti, oba se snaží napsat knihu, ale slova jejich příběhů se rozcházejí, klasické způsoby komunikace jako by selhávaly. Míjí se a zůstávají uzavření.
Svět textu je prostor, ve kterém je příjemné se procházet, ale který se snadno může stát i nekonečným prokletím. Život totiž podle slov vypravěče „nemá žádné závěrečné pointy, prostě pokračuje.
Příběh se začne vnořovat sám do sebe v okamžiku, kdy Agnes na jednom místě knihy naléhá na vypravěče: „Napiš povídku o mně, abych věděla, co si o mně myslíš.“ Právě prostřednictvím „příběhu o své lásce“ chtějí nalézt pravou skutečnost, pravdu o sobě samých. Jejich příběh se začne psát, jenže čas vyprávění je nevyhnutelně musí dostihnout. Agnes chce, aby příběh pokračoval, vyprávění je tedy začne předcházet, láme se do prostoru, v němž se začne stírat hranice mezi realitou a fikcí. To, co začalo jako hra, se stává balancováním na hraně života a smrti a čtenář je jen odsouzen sledovat bolest jejich milostného zapomnění.
Příběh novely Agnes ústí sám do sebe, nemá začátek ani konec, asymetričnost obou postav se stírá v naprostou symetrii příběhu, jako stále se zužující trychtýř: „A nakonec je výsledkem nula.“ Příběh obou hlavních hrdinů této útlé knížky je zbavený všech příkras a metafor, hlas vypravěče monotónně uplývá, je oproštěn od jakýchkoli efektů, decentně vykresluje detaily, naznačuje a ponechává prostor tajemství. Jaké to je, zemřít a nenechat po sobě žádné stopy? Je možné se ztratit v textu vlastního života? Když jsou naše životy dokonale symetrické, je i láska skrytou symetrií? Stamm ve svém „příběhu v příběhu“ nedělá nic jiného, než že dovádí do důsledků to, co pro nás literatura může znamenat. Svět textu je prostor, ve kterém je příjemné se procházet, ale který se snadno může stát i nekonečným prokletím. Život totiž podle slov vypravěče „nemá žádné závěrečné pointy, prostě pokračuje.“
Lukáš Holeček, www.nekultura.cz, 8. srpna 2009
