dauphin

Škoda, že pražština poničila prózu o poválečném Sarajevu

Podat přesvědčivé románové svědectví o cizí zemi, nadto svědectví vyprávěné starou ženou, v er-formě (tedy ve třetí osobě) a bez přímých řeči, to je i pro protřelé prozaiky výzva a velké sousto. Knižně debutující Dominika Prejdová (1979), zatím známá především jako filmová publicistka a kritička, se do formálně náročného úkolu pustila se vší vervou, sympatickou vážností, se zaujetím, i když s výsledkem nejednoznačným.

Perspektiva románu Marijin dvor je vsazena do zkušenosti sedmdesátileté ženy žijící v poválečně zdevastovaném Sarajevu. Vypravěč sleduje starý dům, titulní Marijin dvor, v němž ta žena bydlí. Obydlí zjevně symbolizuje dosud nezhojené jizvy města: stěny s dírami po kulkách, ulice, na nichž leželi mrtví. (Ostatně nejsilnějším obrazem z celé knihy pro mě je závěrečná vzpomínka ženy na mrtvého mladého muže který měl nepřirozeně vyhrnuté tričko. Stará žena, sledující ten hrůzný výjev z okna zatoužila to tričko mrtvému spravit a myslela přitom na to, že podobné nosíval i její syn Marco před válkou.)

To už nikdo neuklidí

Prejdová v knize ústrojně rytmizuje motiv nepořádku v bytě nepořádku, na který žena – jinak sympaticky praktická a střízlivá – od války rezignuje. Jen těch věcí co tam zůstalo po lidech, kteří za války oním bytem prošli! Válka hodnoty zpřeházela a zbyl morální chaos, s nímž se hrdinka vyrovnává. Bez hysterie rekapituluje svůj život, snaží se ho pochopit, uchopit, promlouvá ke svým dětem k mrtvému muži, vysvětluje, omlouvá, pokouší se vyznat v protichůdných zprávách z novin a televizí. Potud jde o silný příběh, vedený ve zdánlivé nepříběhovosti, podaný nepřímo vnitřní monologem této ženy.

Kdo to vlastně mluví?

Vyznění Marijina dvora však problematizuje jazyk, místy doslova iritující. Nejde o to, že vypravěč podává příběh ženy obecnou nespisovnou češtinou (Pro představu: „Snaží se udržovat sousedský vztahy, stará se o Zoricu, i když ta je na ni nepříjemná, o domovnický věci... Dole ve sklepě si jeden mafiánskej soused zařídil podivnej sklad, v noci tam chodili jeho kamarádi a přinášeli a vynášeli věci bůhví odkud.“) Spíš je zarážející, s jakou ledabylostí – možná záměrnou, nicméně nedomyšlenou „neformálností“ – Prejdová píše slova jako maj, znaj, chráněj ji, choděj, vítězej... Těch hovorových koncovek je zkrátka tolik, až stírají odstín mezi vypravěčským subjektem a monologem ženy, byť je podáván zmíněnou er-formou, tedy nepřímo. Schválně jsem si zkoušela přepisovat v duchu tyhle věty třeba do brněnské češtiny, co to udělá – a je to zrovna tak praštěné, jako ta čeština pražská (kupříkladu: chrání ju, chodijó).

Tento autorčin zdánlivě jednoduchý formální grif znejasnil čirost a čitelnost textu natolik, až čtenář kolikrát neví, co vypráví a co si myslí vypravěč (potažmo autorka), a co si myslí žena, o níž spisovatelka podává svědectví. Třeba vám ta výtka zní jako recenzentská titěrnůstka, coby hnidopišství, ale ta stylistická moucha opravdu je koulí na noze celého románu. Ano – pokud se prozaik rozhodne pro takto náročnou formu, jakým je monolog ženy vedený er-formou, měl by být v jazyce přesný, co nejpřesnější.

Konec dobrý, ale ne vše dobré

Možná že Dominice Prejdové o nějaké stylistické nuance ani v nejmenším nešlo. Možná její ústřední a jedinou ambicí bylo podat nebanálně viděnou zprávu o poválečném Sarajevu, s empatií a zaujetím (což se povedlo). Pak se však vkrádá otázka: Neměla talentovaná pozorovatelka raději potlačit ambice napsat „čistou“ beletrii a pustit se do publicistické reportáže, do novinářské eseje z poválečného Sarajeva, do dokumentárního portrétu sarajevské ženy? Neměla napsat přímo dokumentární román? K tomu všemu je totiž v knize náběh. Přičemž ty nejsilnější pasáže z její faktograficky nabité knihy jsou právě ty, kde autorka coby vnímavá pozorovatelka dokáže ústy staré ženy civilně podávat emočně silné zprávy o stavu města. Kde rezignuje na vnitřní popis ženiných úkonů (a tedy na takzvaně vysokou literaturu) a „pouze“ působivě reprodukuje, přepisuje, co slyšela.

I když možná ani tohle není ten správný klíč k próze Marijin dvor. Prejdová se totiž ke konci románu vnitřně zkáznila, a i její předtím tolik ledabylý jazyk jako by byl najednou nesen tichou bolestí a vnitřní silou hrdinky. Závěrečná část monologu tak už opět čtenáře vtahuje do světa, v němž jedna docela obyčejná sarajevská žena bojuje proti důsledkům lidské tuposti a touží po řádu, který však už z principu neexistuje. A tohle morální poselství knihy, jistá osvětovost či nenápadná didaktičnost, je nakonec dalším z důvodů, proč přes velké rozpaky z jazyka Marijin dvor nezatracovat.

Dora Kaprálová, iDNES, 14. prosince 2009

Příběh z poválečného Sarajeva Marijin dvor se vzdává bez boje

Dominika Prejdová je pozdním výhonkem vlny mladých autorů, kteří své prózy umístili do koutů odlehlých od jejich domoviny.

Zdá se, že autorem prózy Marijin dvor by mohl být starší muž pocházející z bývalé Jugoslávie... Tak by začal recenzi publicista dostatečně podezíravý, nebo alespoň poučený kauzou s románem údajné mladé vietnamské autorky...

Ale předpokládejme starosvětsky, že Marijin dvor napsala skutečně Dominika Prejdová (1979), která dvakrát během svého studia v bývalé Jugoslávii pobývala.

Marijin dvor je autorčiným debutem. Prozaička, dosud známá jako filmová publicistka, je tak jakýmsi pozdním výhonkem vlny mladých autorů, kteří své prózy umístili do koutů odlehlých od domoviny. Tu Mongolsko (Hůlová), tu Berlín (Rudiš), tu Brazílie (Pilátová)...

Celý život trávili v české kotlině, ale teprve krátký pobyt v zahraničí jejich duše rozechvěl tak, že o tom museli napsat. To je asi rovněž případ Marijina dvora, který je umístěn do multietnického Sarajeva. Hlavní postavou je zde postarší žena.

Próza je tříští příběhů, většinou se vážících k válečným časům, míhá se před námi řada postav, přičemž není jasné, zda si máme jejich jména podržet v paměti pro další stránky, či nikoliv. To, co je čtenáři předkládáno, teoreticky směřuje k valícímu se proudu fragmentů, ve skutečnosti je však próza Dominiky Prejdové poměrně líným zvířetem.

Prázdný obal, dutý předmět

A ač nemá cenu se dlouze zabývat žánrovým určením, často při čtení naskakuje otázka, zda se jedná o beletrii, reportáž či esej na téma možnosti jihoslovanského soužití. Vposledku se však tato kniha nejvíce podobá prázdnému obalu, dutému předmětu. Autorka projevuje empatii, méně však už třeba cit pro hovorovou řeč: „...o svoje peníze prý nemaj žádnej strach.“

To, že je někdo citlivý a je schopen načerpat určité poznatky a pak z nich sestavit text, z něj ještě umělce nedělá. Neznamená to však, že je hlavním problémem Marijina dvoru autorčino psaní o jiné zemi, než kde vyrostla, nebo fragmentárnost její prózy.

Jak totiž říká Josef Jedlička v knize Kde život náš je v půli se svou poutí: „Začít a skončit je možno kdekoliv...“ Ovšem dodává: „...neboť jsme neuzavřeli smlouvu s vítězstvím, ale s bojem.“

Ondřej Horák, iHNed, 18. prosince 2009

Jazykově ochrnutá psychoanatomie stárnutí v Sarajevu

Dominika Prejdová vykreslila válečné Sarajevo pohledem stárnoucí ženy. Obraz každodenní existence nakonec kazí nezvládnutá řeč postavy – to nejdůležitější, co činí román románem.

Prozaický debut publicistky a historičky Dominiky Prejdové Marijin dvor je svým časoprostorovým zasazením situován do zcela konkrétních kulis současného Sarajeva, přirozeně však k sobě čtenáře stahuje jako univerzálně platná sonda odcházení ze světa poznamenaného válečnými krutostmi, nespravedlnostmi a odloučeními. V prvním plánu jako by se vůbec nic nedělo – kdepak nějaký semknutý, silný příběh –, Marija se jen šourá po svém záměrně neuklízeném bytě a mezi vařením a poleháváním občas dohlédne na sousedku Zoricu, zajde na nákup a vyřídí na úřadech domovnické záležitosti.

Poznamenaná moudrostí odžitého i úsměvnou poťouchlostí stařeckých zvyklostí zosobňuje sama Marija příběh, u nějž čtenáře neudržuje napětí, vzrušení, ani exotika prostředí, v němž se odehrává. Příběh jako by byl transponován na rovinu mysli a veškeré dění se odehrávalo v erupcích vnitřní řeči a zápletkách paměťových asociací. Marija Dominiky Prejdové je hrdinkou z rodu oněch svérázných palic, jež jsou schopny v úsečné a přece téměř bezdeché výpovědi pojmout časoprostor svého okolí a svého života jako universum nabité poetikou i významem.

Toho jsou nejvýmluvnějším dokladem mikropříběhy vzpomínek kombinujících výrazné detaily s trpkou, často tou nejtrpčí pointou: „Odešli tenkrát ze Sarajeva na venkov – tátu Němci vyhodili z práce. Protože byl Slovinec. Měli dům blízko Kiseljaku, a táta jel jen něco vyřídit do Sarajeva. Jel na kole, trochu se někde napil, vracel se už za tmy a v jedný prudký zatáčce ho srazil německej náklaďák. Máma dostala telegram ještě ten večer. Ráno za ním přijela do nemocnice a táta, protože měl hroznou chuť, ji poslal pro třešně. Tak je máma šla koupit na trh, a když se vrátila, táta už nežil. Ani si nestačili nic říct.“

Prejdová Mariju reflektuje v rituálech její každodennosti mezi dřezem a bolavýma nohama a v jejím vnitřním monologu nechává střetnout starobabské brblání o neřádech současnosti se střízlivými vzpomínkami na válku, stesky i výčitky s drobnými záblesky běžných, a přece magických radostí. Marija jednou plánuje, co podnikne v budoucnosti, jak si pořídí „legitku“ a vydá se z válkou a jejími kulkami doslova ošlehaného domu na výlety, jindy sama se sebou klepaří o lidech, o vztazích mezi nimi, minulé události komentuje tu jakoby nezúčastněně, tu nazlobeně, se sveřepým zaujetím, jednou spekuluje, jednou jenom hudrá, to si snaží ospravedlnit, to bez milosti kritizuje.

Navzdory myšlenkové bdělosti, navzdory oné živelné dynamice, kterou v Marijině mysli utvářejí šrámy, smířlivá usebrání či drobné úsměvy, Marijino tělo chátrá. Zatvrzelá hlava ovšem v náhlých záchvěvech vybudí i usínající kostru ke vzpouře proti neodvratnému: „Nepřestává ji udivovat, jak je ten život silnej, jak se dokáže prosadit přes všechno, co tu bylo, někdy ho ještě cejtí sama v sobě. Někdy se ještě i ona cejtí silná, aby byla součástí toho ruchu, víru, kterej se posunuje dál. To jsou dny po prosněnejch nocích, kdy se brzo ráno probudí a má naplánováno, co ten den musí stihnout, a hned začne něco dělat. Nestačí se někam propadnout, nechytí ji žádná vzpomínka ani neurčitej pocit, kterej by chtěla rozpoznat, všechno se začne odvíjet, aniž by vznikla nějaká mezera mezi ní a světem.“

Tak jako se vyprávění obejde bez nostalgie i patosu, není ani jazyk šperkován jakýmikoli do očí bijícími zvláštnostmi. Přesto je to právě několik nedůsledností v autorčině práci s jazykem, co celkový dojem Marijina dvora jako velmi intenzivně podané psychoanatomie stárnutí poněkud kazí. U novely postavené takřka výhradně na vnitřním monologu jediného hrdiny překvapí, jak neukázněný je výběr jazykových prostředků. Snaha prodchnout Marijiny promluvy hovorovostí vyznívá spíše jako neústrojné mísení prvků obecné češtiny se spisovným jazykem.

Zejména v reflexích politických událostí jako by často převládla autorčina touha sdělit něco fakt a vlastních zkušeností, které v Sarajevu jako pozorovatelka nasbírala, ale zapomínala je náležitě stylisticky ukáznit tak, aby souzněly s výpovědí ústředního „hlasu“ knihy. Mnohé z těchto pasáží, nepřizpůsobených dříve ustavenému idiolektu hrdinky, tak na sebe strhávají pozornost a působí spíše jako komentáře samotné autorky. Zdá se, jako by si Prejdová adekvátní vypravěčskou polohu osvojovala teprve v průběhu psaní, ale zpětně ji nezrevidovala. Až v závěrečných pasážích novely totiž teprve dochází k harmonickému souznění svářících se záměrů psát román v er-formě a psát subjektivně laděnou reportáž.

Lucie Česálková, www.denikreferendum.cz, 28. prosince 2009