Román utkaný na divném stavu
Africké dojmy Raymonda Roussela
Druhá do češtiny přeložená kniha francouzského spisovatele Raymonda Roussela (1877 – 1933) opět přibližuje svět šíleného génia, kypící těžko představitelnými souvztažnostmi, bizarní fantazií, nekonečnými rozbíhavými popisy a důmyslnými stroji.
Na konci minulého roku, tedy skoro po sto letech od svého prvního vydání, byl román Africké dojmy (Impressions d'Afrique, 1910) Raymonda Roussela vydán i v českém překladu. Rousselovo dílo je u nás zastoupeno románem Locus Solus (1914, česky 2002 v překladu Miroslava Drozda), ale autor si stále nese přídomek neznámého nebo spíše nečteného autora. K oživení zájmu o něj a snad i o jeho tvorbu jistě přispěla i Foucaultova kniha Raymond Roussel (1963, česky 2006 v překladu Josefa Fulky). Existence tohoto textu je možná i důvodem, proč není vydání Afrických dojmů doplněno komentářem ani poznámkovým aparátem. Škoda; překlad, jakkoli zdařilý, je přece jen překlad, a poznámky by určitě přispěly k hlubšímu porozumění. Jinak je minimalistické pojetí obálky v bílé barvě velmi příjemné a zcela patřičné. Co se ale můžeme dočíst?
Galašou a simultaneita
Románový text, dělený do šestadvaceti římsky číslovaných oddílů, lze dále rozdělit na dvě části. První je dlouhý popis galapředstavení plného bizarních vystoupení mnoha zúčastněných aktérů, mezi nimiž se konají i neméně bizarní léčení a popravy (I. – IX.). Druhá část je objasňováním každého z výstupů a jednotlivých podrobností představení ve vztahu k účinkujícím a císaři Talouovi VII., jeho dceři a dvoru.
Mohlo by se zdát, že ono galapředstavení je sledem a částečně i překrýváním zcela nahodilých a svévolných výstupů a epizod. Kdyby tomu tak ale bylo, nemusel by se autor obtěžovat s následným vysvětlováním. Představení odehrávající se na pódiu i mimo něj mají určité společné rysy. Vždy (nebo většinou) jde o nějaký způsob napodobování, zdvojování a synestezie. Jde tedy pokaždé o nějaký typ simultaneity. Simultánně pracují části rozličných strojů a mechanismů, pěvec Ludovic zpívá kánon tří hlasů různými částmi svých úst, slabiky volané na těla rozestavěná v určitém vzoru se odrážejí v překrývajících se ozvěnách, se zvuky a obrazy se mísí pachy atd. Simultaneitě je přizpůsoben i vypravěčský diskurs – popis. Rousselův popis je specifický v tom, že nás nutí si všechno podrobně představit, takže se na věci spíš díváme a slyšíme je. Jazyk se vytrácí a prosvítá, ale klamnost této transparence se ukáže záhy. Obrazy v popisu na sebe v pravém slova smyslu nenavazují lineárně, jelikož spolu nesouvisejí, mohly by být klidně uspořádány jinak, kdyby šlo jen o ně.
Vysvětlení a sukcesivita
Vysvětlování je provedeno strohým a prostým vyprávěním zápletek, jež jsou buď zobrazovány a imitovány na galapředstavení, nebo jsou genezí daného čísla (což se často prolíná). (To, co se při vystoupení děje naráz v obrazech, je vysvětlením rozloženo do řady událostí a vyloženo pomocí nějakého kauzálního zřetězení.) Při četbě se postupně ukazuje, že výběr jednotlivých obrazů (jako busta I. Kanta, Perseus, Händel atd.) není nahodilý a že nejsou nahodilé ani jednotlivé pozoruhodné detaily, jako nápis „komuna“ na čepci herce v neznámých scénách z Romea a Julie, ani scény samy, ale že jde o provedení dle nalezeného Shakespearova manuskriptu a čepec je z obrázku z historické knihy. Simultánní scénky jsou postupně řazeny a vysvětlovány či spíše objasňovány, jelikož vysvětlení není nikdy definitivní a některé volby témat nejsou vyprávěním ospravedlněny. Události jsou představovány, jako by po sobě následovaly řízené jakýmsi strojovým schématem, jež neomylně vede k velkému finále galašou. Ta se ovšem udála už na začátku knihy.
Tkalcovský stav, stroje a pravidla
Důležitou roli hrají důmyslné stroje, mechanismy a objevy zajímavých substancí, jako je mechanický šermíř, mechanický malíř, magnet na cokoli, lepidlo ze slin umírajícího hlodavce a mnohé další (třeba i hypnóza je stroj). Stroj představuje dokonalý prostředek pro dosažení nějakého cíle. Byť jsou to všechno stroje, které buď nemají praktický účel, nebo jejich autoři nechtějí, aby k takovému účelu byly použity. Slouží jako představení a pokus (který má ovšem vždy odpovídající výsledek). Stroje mají být předvedeny na představení. Objevy substancí mají stejný smysl jako stroje, jsou to dokonalé prostředky. Zatímco lidské tělo a paměť mohou selhat (otylá baletka se zraní a Carmichael zapomene text písně, který je v domorodém jazyce a on mu nerozumí), stroje takto omezené nejsou, pracují mechanicky, přesně, nepletou se. Podstatným strojem, i podle Foucaulta, je tkalcovský stav. Stav, na němž se do osnovy galapředstavení vplétají zápletky a vysvětlení a vzniká román. Součástky stavu pracují simultánně, přesto člunek provléká osnovou lineární (sukcesivní) vlákno.
Rousselova metoda tkví v rozložení věty nebo nějakého sledu slov na homonymní fragmenty, které se nemusejí krýt se slovy původní věty. Takto získaná slova se zřetězí do nové věty či vět, získá se tím materiál, z něhož se budují souvislosti ve vyprávění, a zřejmě je to jediné pojítko těch zvolených výjevů galapředstavení, jejichž volba nebyla zdůvodněna. Stroj přece musí být úplný a dokonalý. Další tvůrčí postup je tvorba spojení slov francouzskou mnohovýznamovou předložkou „à“. Tato spojení mají opět homonymní podobu nesoucí různé významy. Takto a podobně získává Roussel drobnými odchylkami vlákno pro provlékání osnovou původních vět, které mohou třeba úplně z textu zmizet.
Vidíme, že pod zdánlivou transparentností popisného jazyka je jazykový stroj zbavený reference a označování, tedy velmi autonomní jazyk zcela netransparentní a odkazující k mnoha možným významům. Zdánlivě banální text tak není ani trochu banální a problém překladu tu vyvstává s jistou naléhavostí.
Odkud a kam
Zastavme se ještě u jednoho místa. Je jím zahrada jménem Béhuliphruen. Je to zvláštní místo, které nefunguje jako zbytek přírody; slouží jakožto úkryt nebo překážka. Sem postavy chodí, když nevědí, jak pokračovat ve výrobě svého výstupu, a nacházejí zde pokaždé pomoc v podobě „náhodného“ setkání se zvířetem, věcí, nápadem apod. To místo na závěr galašou namaluje mechanický malíř, jako vrchol programu. Je to zahrada, tudíž je to stroj, a je tedy značně dokonalá. Její obraz je zdvojením stroje, takže nezastíní či nevymaže svůj původní nedokonalý vzor, svého dvojence, jak je tomu u jiných zdvojení, například mechanický šermíř vždy snadno porazí lidského mistra šermu. Béhuliphruen je jakýmsi imaginativním strojem, ze kterého se vychází s řešením nebo aspoň s inspirací, tzn. že generuje další stroje, stejně jako Rousselovy slovní hříčky generují vyprávění a narušují transparentnost jazyka. Co si odtud odnese čtenář, je na něm.
Ondřej Pomahač, A2 č. 14 2010
