Lži Šero Bydlení
Brutální scény intimního násilí. Mimořádná kniha, kniha vtahující. Dynamické a dynamizující příběhy, zkraty, střepinové fragmenty životních osudů, pocitů v trefných a poetických střelných popisech, vtahujících čtenáře do hry, o níž tento až mrazivě cítí, že se ho dotýká. Není to upachtěné vypravování, nýbrž přesně v postřezích formulované životní situace, jež lze zevšeobecnit, jak sluší pravému umění prózy, ale i dramatu, jímž se Botho Strauß proslavil snad nejvíc. Je u nás nesrovnatelně známější Thomas Bernhard nebo Peter Handke, často až v naprostém nepoměru právě k tomuto Bothovi Straußovi. Ve frázi uvažující člověk dneška. Když Bukowski, tedy Bukowski, a stále jen Bukowski. Anebo Kuki se vrací. Všichni čtou Šifru mistra Leonarda, teď zase Larssona. A pořád Larssona. Na večírcích se o něm mluví, pokud někde řeč o knihách, pak Larsson a Milénium. Jako stádní mor. Vzpomínám na slova Šaldova: „Tak je tomu v Čechách: lidé si uženou nenávist a nevědí jak; uženou si obdiv a nevědí jak. Všechno je hromadná nákaza jako u bravu nebo skotu. Nic není myšlenkový řád a ideová závaznost a důslednost.“ – Přicházím tedy s tímto Botho Straußem, kterého jsem do chvíle, než jsem knihu dostal od přítele-vydavatele Dana Podhradského, minulý čtvrtek ve Švandově kavárně, vůbec neznal.
Ale nutno i konkrétněji napsat: Čte se jako básně v próze. Střípky života, drobné příběhy, jimiž proniká jistá mysterióznost a náznakovost temného pozadí událostí, pocitů, motivů, důvodů k posouvání života po nemilosrdné časové ose. Velký pozorovací – a současně introspektní – talent. Svými popisy postav i dějů znejisťuje, přitahuje, ale drží v napětí distance, která nedoříkává, která jen naznačuje a drží každou vteřinu a každou hmotnou věc ve vzduchu v jakési neuchopitelné a provokativně vratké rovnováze. Hluboké pohledy do nitra lidské nejistoty a stálé nehotovosti života. Botho Strauß „zdravě“ znejisťuje, láká do niterných úvah jednajících charakterů a ponechává příběhy v závěru němě ustrnulé. Nostalgicky nedořečené. U vědomí komplikovanosti a nejistoty života samého. Pozoruhodná kniha.
Ukázky „ideace a gestace“: První věta knihy: „Kdy člověk pozná, že sedí na zrušeném nádraží a na svůj vlak čeká zbytečně?“ (9)
„Už nikdy se nesmí stát, aby ztratil kontrolu nad subtilním vnímáním a slyšel jen, jak se lidé v strašlivé nerozlišitelné lavině-spousty-kroků vrhali dolů. Je třeba pilovat rozlišovací znamení! Určit každému už dole při vstupu do chodby domu správné poschodí a dveře! A být mu až tam ostražitým, důvěrným průvodcem.“ (hrdina jednoho minipříběhu, který pravidelně mezi čtvrtou a šestou večerní poslouchá za svými dveřmi kroky obyvatelů domu, 18)
„Bylo to první léto po otevření hranic a Berlín byl opět svobodné město, svobodné vůči svému okolí, vůči staré tiché krajině marky Braniborské. Bez překážek, bez kontrol a nepříjemných výstrah bylo možné odhalovat neznámé východní části města a Helty, sám jako osvobozen, opouštěl svůj jediný pokoj a vydával se denně městskou dráhou nebo autobusem do čtvrtí Gruenau, Strausberg, Ferch a stále znovu do Postupimského parku. Už ten neuvěřitelný přechod, jít pěšky přes Glienický most! Jak tu desítky let stál, ve své pověstné uzavřenosti právě jako symbolický opak mostu, jako nejnápadnější znamení mrtvého konce, ke kterému vedla vláda na Východě, a konce dějin vůbec.“ (tentýž příběh, 21-22)
„Viděl, že ta neslýchanost, která ji rozčílila, ležela pouze a výhradně v bezvýznamnosti, s jakou to setkání s tím cizím člověkem proběhlo.“ (tentýž příběh, 29)
„Staří překladatelé, pár, samotný na večerní ulici, jako dva vysoké stíny někoho jiného, do výše čnící stíny z masa a kostí. Její kabát starorůžový, jeho šedý, k tomu šedý plstěný klobouk. Vytáhlí, vyčnívající. Kostry trvání, stejného kroku, obloukovitého sklánění se nad společným denním dílem.“ (jiný příběh, 34)
„To společné vzniká velmi pomalu, jedná se o překlad. Nikoliv literárního nebo vědeckého díla. Překládají... jazyk toho třetího, který s nimi byl tak dlouho a náhle je opustil.“ (týž příběh, 35)
„Neměl by si vlastně přiznat, že týral nezúčastněnou, na jeho životě a osudu naprosto nezúčastněnou osobu jenom proto, že lhala? Jako kdyby denně neslýchal od obchodníků, řemeslníků, prodavaček drzé lži, aniž by se za to do nich pouštěl pěstmi...“ (jiný příběh, 47)
„Jsou dvě možnosti pro vraha, který není odhalen, jak žít se svým zločinem, který v něm pracuje stále divočeji, dokud není odsouzen. (Nakonec je posedlejší vykonaným činem, který zůstal v utajení, než pudem, který jej dohnal k jeho spáchání.) Buď se mu podaří zbavit se svého zločinu v extázi doznání, nebo je nucen zopakovat jej.“ (jiný příběh, 63-64)
„Samozřejmě bych ji býval mohl nechat u sebe. Mohl bych ji i její dítě přijmout do svého domu a oba vychovávat. (...) Co mě od toho odradilo, byl možná opravdu poslední mravní příkaz přijatý člověkem, který ostatně vzdával úctu bezohledné nemorálnosti krásy a technizované citovosti...“ (jiný příběh, 95-96)
„(...) všude byly jen otevřené, prázdné tváře, jako vyloupené pokladny.“ (jiný příběh, 99)
„Tak se běžící za běhu stali zatracenci běhu a úniku nebylo.“ (závěr téhož příběhu, 100)
„V květinářství vytahují zanícené prsty stonky z váz jako dirigent hlasy ze smíšených sborů. Na lavici na kulatém náměstí spí zakrytý bezdomovec, dva majitelé psů řvou a zamotávají se. Zrovna-před-chvilkou-mír se potácí večerem.“ (jiný příběh, 105)
„Dnem i nocí kolem něho v mocných poryvech létaly obrazy, řeči, hudba, listí, slunce, právo, čepice a drobečky. Žalostně se třásl, vítr s ním klátil kvůli jednomu chybnému kroku, který udělá vždy jen jeden člověk jednou za sto let, a po kterém už žádný krok nenásleduje. (...) Bylo v něm všechno, co prožívá idiot z žádného světa, žádných hvězd, žádných cizích očí.“ (jiný příběh, 106-107)
„Setkání, říká Martin Buber, neprobíhá v prostoru a čase, nýbrž prostor a čas se uskutečnňují v setkání...“ (jiný příběh, 134)
„U uklizeného stolu pod bledou zářivkou, opřený o lokty, visel mezi vlastními rameny tichý muž jako těžké mokré šaty.“ (začátek dalšího příběhu, 137)
Tedy alespoň jedno nechci popírat: miluji život kvůli lelkům, které mohu chytat. Nikdy jsem nechtěl budit dojem čilosti. Víc prodlévám, než se pohybuji. ale určitě nejsem ješitný, nedělám si o sobě falešné představy, a už vůbec nemám ženu, která absolvovala „vysokoškolský“ kurz kosmetiky.“ (jiný příběh, 145)
„Nenávidím všechno, co se netočí v nejvnitřnějším závitu končení. Nenávidím to, co se neopakuje v nejužším prostoru.“ (týž příběh, 149)
„Pleť na jeho obličeji byla olověně šedá. Zuby mu vyčnívaly stále více obnažené. Skrz zuby se ohlašovala nadvláda kostry.“ (tentýž příběh, 150)
„Lásku navždy opustíme zřejmě nevyčerpanou.“ (jiný příběh, 165)
„Kde jsou ti zatížení, ty mahlerovské a dostojevovské povahy... kde jsou ti umínění, zápasící, rozervaní, spásu hledající a zkoušení, nalezenci mysli se svou drtivou vášní? Pryč.“ (další příběh, 186-187)
„Nenabízím žádná krátká, výstižná, sžíravá, vybroušená přednášková sousta. Jsem známý epickou obšírností. Přednáška, která nesestává alespoň z jedné třetiny emfatických opakování, jedné třetiny bouřlivých výpadů a jedné třetiny pomlček, pauz, které nedosahují brucknerovské délky, ta se nevyplatí – něco takového se dá rozdávat před dveřmi sálu na letáčcích. Úhrnem! Úhrnem se u mě nedá říct vůbec nic... (...) V domě bytí se hřmotně posouvá nábytek. Nemůže přijít nic horšího, než je to strašlivé vědomí. Všechny myslitelné hrůzy. Horší než myslitelné není nic. Na děsivém je nejděsivější to, že nastane jako tušené a předvídané...“ (tentýž příběh, 187)
„Babí očko, volně a radostně poletující vzduchem, je ve skutečnosti srovnatelné pouze s burzovním makléřem, štvaným od telefonu k telefonu. (...) Žvanění života samotného! Lež života samotného? Jedna velká chvástavost!... strom, který není schopen být na sebe hrdý, vyvolává při delším pohledu bezútěšnost.“ (tentýž příběh, 189)
Všechno budoucí bude vzpomínkou. Samotná budoucnost se stane dílem vzpomínky... Ale kde zůstává utopie, sny, sen lidstva? Lidstvo nesní. Vždy jen jeden člověk. Sny náleží duši a noci. Slovo sen není možno libovolně přesadit... Kdo udělal svět globální? Kdo jsou ti záludní vynálezci celku? Ani sedlák, ani dělník, ani matka, dokonce ani turista. Filozofové! Filozofové nejdřív a potom jejich pozdní odchovanci, technici. To celé: fantazma, utkvělá představa...“ (týž příběh, 191-192)
„Každý významný protiklad má svůj původ v pradvojnosti náboženského bytí... Ničitel a uctívač obrazů. Reformátor a přívrženec kultu. Dogmatik a mystik. Loď entusiasmu má dvě paluby. Tak se vícekrát kymácí v proměnlivých bouřích epoch.“ (týž příběh, 193)
„Já věřím jen hlavám zatížených. Trpím jen z pramene prastarých utrpení.“ (tentýž – závěrečný – příběh, 195)
„Na Zemi už není skoro nic, co by nedráždilo moji touhu uniknout.“ (týž příběh, 203)
„Pokud patří budoucnost fanatikovi a technikovi, může v současnoti žít pouze průsvitný člověk. Nepatřím do své doby, a všichni, kdo do ní patří, jsou jejími otroky.“ (týž – závěrečný – příběh, 206-207)
Jaroslav E. Frič, Polí5, 26. ledna 2011
