Tento výbor má těžiště v Millerově esejistice druhé poloviny třicátých let, v mezidobí mezi Obratníky, v období radostné tvůrčí plodnosti. Právě v době hospodářské krize, kdy se většina amerických expatů vracela domů, se čtyřicetiletý Miller plavil z nenáviděného New Yorku do Paříže, aby se – jak píše v eseji „Koláč, co se třpytí“ – ujal hrobnického řemesla: se vší důstojností se chystá postupně pohřbívat vymírající svět okcidentální kultury. V Millerově autorské mytologii totiž Evropa teprve umírá, Amerika už rakovinnému bujení („cancer“) podlehla. Nakonec si hrobník Miller nemůže pomoct a sám vejde do hrobu. Coby novodobý Orfeus či Kristus umírá jako člověk, aby se mohl zrodit jako autor, aby mohl prožít nekonečně víc životů a svým zpěvem pak pomoci druhým dosáhnout míru se sebou samými. Převážná většina textů výboru je přeložena do češtiny vůbec poprvé.