dauphin

Psychiatr Vacek napsal poněkud zbloudilou knihu o Ahasverovi

Legenda o „bludném“ či „věčném“ Židovi patří mezi základní mýty evropské kultury. Však také označení Ahasver přešlo i do relativně běžného jazyka coby výraz pro člověka, který není s to zakotvit. Nedávno vydaná původní česká práce Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi) však významu této legendy příliš neodpovídá.

„Na úlomku skály poutník sedí; skála, poutník, oba stejně šedí. Kdo to? Dost je v tvář tu vymořenou, vráskovitou, bledou, vysouženou zřít a uhodnout, že...“ Takto charakterizoval slavnou postavu Věčného Žida – Ahasvera český básník Václav Bolemír Nebeský ve své epické básni Protichůdci (1844), jednom z nejslavnějších českých textů, které vznikly o tomto legendárním židovském ševci, jenž prý odehnal Ježíše putujícího na Golgotu od svých dveří, a Ježíš ho zato měl potrestat slovy: „Budeš putovat, dokud se znovu nevrátím“.

O vzniku a vývoji této legendy nedávno vydal psychiatr a autor publikací O nemocech duše a Velké psychiatrické případy Jaroslav Vacek (1931) knihu Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi). Látku si autor rozdělil do kapitol Ahasver se vynořuje z dějin, Ahasver vstupuje do literatury a umění a Ahasver vniká do psychiatrie a je nutné přiznat, že se mu podařilo shromáždit nemalé množství materiálu, který se k legendě vztahuje, a v tomto směru jistě vyvinul velké úsilí a píli. Už sama o sobě může být četba těchto textů coby komentovaná ahasverovská antologie poučná a podnětná.

Jenže o moc dál Vacek bohužel nepostoupil: excerpované texty příliš neroztřídil, a hlavně se je nepokusil uvést do vzájemného vztahu. Místy tedy kniha působí jako chronologicky se vršící výpisky z četby, kde jsou citáty z knih, stručná shrnutí jejich obsahu a autorova svérázná hodnocení daných děl prostě řazena vedle sebe. Tak o románu Zelená tvář od Gustava Meyrinka Vacek prohlašuje: „Líčení nesčetných realitě vzdálených událostí, samá esoterika, mystika, pseudoreligiózní fabulace, pro současníka nestravitelné; Descartes by se musel v hrobě obracet.“ Na takový názor má samozřejmě každý právo, proč se však autor s takovým přístupem vůbec pouští do natolik „realitě vzdáleného“ tématu, jakým Ahasver ze samotné své podstaty je, zůstává poněkud záhadou. (V jedné ze svých starších knih týž Vacek dlouze referoval o ne zrovna jednoduchém konceptu daseinsanalýzy Ludwiga Binswangera, aby se pak řečnicky dodal: „Je asi zbytečné se ptát, zda jste pochopili smysl Binswangerových úvah.“) Dále se sice v Mýtu Věčného Žida dozvíme, že určitá kniha není víc než „ohřívaný žvást“, případně že míchá „páté přes deváté“, ale většinou jen málo o tom, jak se vlastně postava Ahasvera celkově vyvíjela, nebo jaké je místo určitého textu v rámci – pokud můžeme použít dnes módního pojmu – „ahasverovského diskurzu“.

Ve Vackově knize se obtížně hledá logická struktura, či alespoň základní klíč, jak se v textu orientovat – mnohem přehlednější a strukturovanější je z tohoto hlediska třeba nepříliš dlouhý, ale hutný a obsažný esej Ahasver – věčně na cestách od novináře Jana Fingerlanda. Ve Vackově knize nicméně najdeme jistou typologii různých ahasverovských interpretací: Ahasver jako neklidný poutník (Chamissso), hlasatel pokání a svědek křesťanství (Brentano), kritik své doby (Goethe), trpící člověk a Žid. Jde ovšem opět pouze o citaci (z práce německého publicisty Wernera Ziruse), aniž by se Jaroslav Vacek pokusil tyto teze rozvinout či propojit s pasážemi, které z děl daných spisovatelů sám vybral.

Pisatel do publikace zařadil i některé tituly, v nichž vlastně Ahasver přímo nevystupuje, ale třeba rozvíjejí téma dlouhověkosti a potenciální nesmrtelnosti (jako Čapkovu hru Věc Makropulos), případně rozebírá psychiatrické případy pacientů trpících depersonalizací, kteří „vlastně vůbec nežijí“, už vlastně „nejsou lidmi“, můžou jen „řvát jako zvířata“, jež mají k typu Ahasvera poměrně daleko, spíše se blíží řekněme zombiím. Kupodivu – a to právě o kvalitě Vackova přístupu něco vypovídá – v úvodu citovaného Nebeského Protichůdce byste v jeho přehledu hledali marně.

Jan Lukavec, kulturolog, redaktor serveru iLiteratura.cz, Kavárna, iDnes.cz, 8. 1. 2013

Mýtus Věčného Žida (Legendy o Ahasverovi)

Základní příběh o Židovi, který se posmíval Ježíšovi při jeho cestě na Golgotu, takže si vysloužil neblahou předpověď: ty budeš chodit, dokud se nevrátím, je velmi stručný. Kromě této prožitkové zmínky již vystupuje pouze jako postava věčná, tedy neživá, nemrtvá, jíž není dopřán ani plnohodnotný život, ani pokojná smrt, jen neustálý přesun z místa na místo, těkavost a občasné objevení se v různých časech na nejrůznějších působištích. U literárního zpracování tohoto mýtu mě překvapila editorská ne zcela dokonalá přesnost, mám-li se vyjádřit zdvořile. Jestliže na obálce se objevuje název tak, jak jej přebírám na tomto místě, v tiráži se vyjevuje jako Legendy o Ahasverovi, na webu je pak kniha prezentována jako Mýtus „Věčného Žida“ (Mnoho podob Ahasvera).

Z obsahu i ze způsobu přiblížení této legendy a jejího odrazu v literatuře by se mohlo zdát, že kniha má být určena literárním historikům či zájemcům o literaturu. Na to se však pracuje s prameny velmi volně, dalo by se říci – přestože je správně uvedena použitá literatura, přebírané úryvky a citáty k jednotlivým představovaným literárním dílům (která nejsou součástí referenčního seznamu) neodkazují, odkud se přebírají. A tak je kniha, žel, pro odborníky méně cenná, neboť nemohou ověřit kontext, ani dohledat zdroj.

Ale třeba kniha nechce promlouvat k odborníkům zbytečně se nimrajícím v přesnosti a detailech, ale k lidem, pro něž je spis novým vstupem do tématu. Žel, recepce se zaměřuje hodně na německé zdroje, ale českou provenienci poněkud opomíjí – autor nezmiňuje např. Tři povídky o Ahasverovi Eugena Stoklase (Pacov, 1918), ve zmínce o Hamerlingově básni Ahasver v Římě neupozorní české čtenáře na Vrchlického přetlumočení (Praha, 1900), nedokládá ani v poslední době u nás rostoucí zájem o téma, viditelný např. v názvu sbírky poezie Pavla Vrby Můj Ahasver (Praha, 2003). Kupodivu se nesetkáme ani s přímou pasáží věnovanou překladu románu Věčný Žid autora Eugena Sue, ani se zmínkou o stejnojmenné knize Augusta Vermeylena (oba překlady Praha, 1926). Přitom slovenský překlad prvního zmíněného spisu vyšel v roce 1972 a znovu 1991–1992, takže jen s velkým sebezapřením můžeme respektovat autorova úvodní slova, že postava i mýtus jsou českým čtenářům neznámé, protože se o něm dozvěděli pouze z Vrchlického balady o Božetěchovi v jeho Mythech (s. 5), resp. z dále uváděné časopisecké studie z roku 2005 a o dva roky mladšího románu Jany Divišové.

Pokud bychom se však spokojili s něčím jako je prolegomena do tématu či soupis vybraných literárních děl apod., pak můžeme autora i vydavatele pochválit. Protože je pravda pravdoucí, že poetický příběh vstupující na rozhraní židovství a křesťanství, na hranici věčnosti a putování (adjektiva věčný, putující či nesmrtelný se k Židu Ahasverovi připojují promiskue), obohacuje soubor mytických postav o zajímavý rozměr, který není totožný ani s putováním Odyssea, ani s marností Sysifa, ani s Faustovým překračováním rozměru přirozeného světa. Nese s sebou však jednu bytostnou odlišnost, a to je jistá strnulost, nedramatičnost, neproměnlivost, jistá významová plochost. Fausta definoval s konečnou platností Goethe, Hamleta Shakespeare, ale Ahasvera? (s. 155) Nejblíže tak má k Bludnému Holanďanovi či k Jidášovu zavržení a stává se paralelou celého židovského národa žijícího v diaspoře, v rozptýlení při toulání z místa na místo. A autor trpělivě vyďobává jakékoliv zmínky o této postavě v různorodé literatuře a textových památkách. Nalézá je tak i v dílech, kde bychom to nečekali, protože v sobě nesou pouze nezřetelnou narážku nerozvíjející tak témata románů či básní, z nichž je poznámka excerpována.

Přestože tedy můžeme polemizovat se zjednodušeným hodnocením na webu vydavatele, že kniha přináší vyčerpávající přehled mýtu o Ahasverovi v kulturních dějinách naší civilizace, bezpochyby můžeme nabídnout tento zdroj informací každému, jemuž je téma nejenom legend a mýtů, ale také putování blízké. Konec konců, své hledání dalších českých literárních souvislostí s tematikou jsem zahájil právě a díky nespokojenosti s provokativní tezí, že se jedná o námět u nás nereflektovaný. Probudí-li publikace obdobný zájem o téma i v dalších čtenářích, můžeme za to autorovi (který je povoláním psychiatr) i vydavateli vzdát dík.

Ivo Jirásek, Gymnasion, č. 2 2013