Sama mezi indiány
Vítejte v Orinoku v daleké Amazonii.
Tento příběh se stal. Není vymyšlený, přibarvený. Je to vypovězená skutečnost bělošky Heleny Valérové, kterou unesli indiáni roku 1937. Dlouhá léta s nimi žila a sdílela doslova vše, co k jejich životu patří. A, že to není zrovna jednoduchý život!
Když ji unesli, byla malá holčička bez žádných představ o životě. Nikdo ji nehledal. A kdyby hledat začal, nenašel by. Tam, kam se Helena dostala, se dosud neodvážil nikdo vkročit. Žila mezi jednotlivými indiánskými kmeny. Konkrétně mezi Kohorošiwetarii, Yaoámi, Pišaanseterii, Mahekototerii, Samaterii apod. Zcela jistě ani samotné názvy kmenů vám nejdou přečíst a nikdy jste o nich neslyšeli. A to proto, že Valérová získala tolik zkušeností a poznatků, jaké se ještě doposud nepodařili získat některému z významných etnografů. Indiáni Helenu pojmenovali Napaňuma a tak si ji všichni pamatují.
Smrt a utrpení na denním pořádku
To, čeho musela býti už odmala svědkem si těžko dokáže někdo z nás představit. Nechci to popisovat a znechucovat vám tuto ojedinělou knihu. Sami si přečtete, jak indiáni zachází s jejich ženami, dětmi. Prolijí mnoho slz, když jim někdo zemře. Ale brečet musí, jelikož nikdo by poté nezaplakal nad nimi. Jinak je jim to vcelku jedno. Děti se rodí každou chvíli a dospělí umírají pouze násilím. Buď v boji nebo surovostí. Staří se však dožívají vysokého věku. Indiáni totiž neznají nemoc. A to byla také příčina toho, že Helenu hned po jejím příchodu chtělo mnoho kmenů zabít. Bojí se totiž bělochů, kteří nemocemi trpí.
Podivné zvyky
Co na mě zapůsobilo jsou jejich různé tradice. Tak například. Nezbytným rituálem indiánů je pojídaní kostí zemřelého člověka. Je to rituál, který se používá po jejich mnohé generace. Věří, že pokud snědí kosti zemřelého, nejsou ohroženi zlými duchy. Dále se zde setkáme s omamnými látkami. Epená, prášek, který se sbírá z rostlin (Piptadenia), způsobuje velké halucinace a muži ho vdechují, aby mohli promluvit s jejich duchy. Ženy mají naopak epená zakázáno používat. Mezi hlavní tradici patří také Reaho, jinými slovy veliké hody. Indiáni zvou spřátelené kmeny na hostinu, kde mají spoustu jídla. Celou noc se tak tančí a vdechuje epená. Indiání mají zcela odlišný život - takový, s jakým bychom se my v dnešní době plné luxusu těžko smiřovali.
Z kmene do kmene
Helena Valérová prostřídala hned několik kmenů. Indiáni se nějak nelišili. Možná jen svými přáteli. Ne všichni spolu byli zadobře. Zvyky měli všude stejné. Také s vyjímkou jejich náčelníka, který byl buď hodný, nebo ženy mlátil a ubližoval. Posmíval se jim a nedával jim najíst. Náčelník zpravidla míval tři, čtyři ženy. Ty zase spolu ne vždy vycházely. Helena porodila s prvním manželem dvě děti. Když ji muže zabili, ujal se ji náčelník jiný a s ním měla taktéž dva syny. Je to neskutečné. Žena běloška, čtyři děti a stále na útěku. Utíkala, protože musela. Když chvíli v jednom kmenu zůstala, vždy se našel důvod k tomu, že ji chtěli zabít. Vždy se však dostala do nějakého šapunu, kde mohla pobýt. Šapun se nazývalo obydlí indiánů. Všichni ji už takřka znali. A když ji nebo její děti chtěli muži zabít, vždy ji zachránily ženy, které se zastaly. Neměla to jednoduché. Mnohokrát už umírala, ale nikdy nezemřela. A to si zemřít také nejednou přála.
Po dvaceti letech zpět k bílým
Když se podařilo Heleně vrátit mezi své lidi, byla velice zklamaná. Její bratr ji řekl, ať se vrátí odkud přišla. Matka se s ní chtěla setkat a otec svou dcerou pohrdl. Dávno na ni zapomněli a nemysleli, že se jednou ještě vrátí. Ale ona už mezi indiány na ostrov nechtěla. Dlouho hledala pro své syny školu. Nikde je však nevzali, neměli co jíst. Nakonec narazila na laskavou paní u které pracovala. Získala od ní nějaké základní věci a měla alespoň na rýži, mouku či mýdlo. Studium pro syny ji pomohl zajistit otec Schneiderem. Alespoň se zde ještě našly kousky dobrých duší. Nebylo jich však mnoho. Ty nejdůležitější od kterých Helena očekávala pomoc, ji zcela odmítli.
Kniha je neuvěřitelně napínavá, velice dobře se čte. Skutečnost, že se něco takového odehrálo, nám nenechá ji na chvíli odložit. I přes to, že má 541 stran se dá přečíst velmi rychle. Co bych však vytkla je ztrácení se v knize. Mnohdy jsem měla problém právě s názvy kmenů, jmény atd. Ano je to vše podrobně vysvětleno, ale kapitol je tu mnoho a některé jsou až zbytečné. Podle mě by mohla být kniha i poloviční a byla by možná více zajímavou. Každopádně je to dokonalý důkaz toho, že tyto kmeny nevymřely, že stále žijí a rodí další potomky.
Nikola Schejbalová, StudentPoint, 26. srpna 2013
