dauphin

Abendland aneb Legenda o posedlosti

Je to podivná a smutná souhra náhod, že krátce po novém vydání knihy s názvem Abendland aneb Legenda o posedlosti opustil její autor František Vodák svět vezdejší. Z dotyčného textu se tak rázem stává odkaz pohříchu málo známé osobnosti, člověka ztělesňujícího zřídka vídané sepětí světa vědy (povoláním fyzik) a umění (spisovatel a malíř). Vodákův spis vznikl v letech 1982 až 1985 a poprvé vyšel v samizdatové edici Auroboros, zaměřené na původní i překladovou beletrii ideově spřízněnou se surrealismem. K hlavním postavám redakčního okruhu zmíněné edice patřil Miroslav Drozd, který se v roce 1991 – toho času ve funkci ředitele nakladatelství Orbis – postaral o první oficiální knižní vydání Abendlandu (k němuž sám napsal krátký doslov). Nového vydání se pak tento spis dočkal až letos zásluhou Daniela Podhradského a jeho nakladatelství Dauphin.

Dauphinovské vydání Abendlandu přináší Vodákův text v nezměněné podobě a s původním Drozdovým doslovem – jedinou změnou oproti dřívějšímu vydání je krátká kapitola nazvaná Pokus o revizi, připsaná autorem v roce 2001. Navzdory jejímu titulu nelze knihu řadit k žánru „legendy“ v pravém slova smyslu, daný pojem zde má spíše evokovat stěžejní rysy Vodákova textu – osobité a odvážné zacházení s historickými fakty, plodící však ve výsledku obraz vybrané dějinné kapitoly zastiňující svou průzračností, plasticitou a také inspirativností běžné historiografické příručky. A co se stalo oním předmětem autorova dlouholetého zájmu, ba jeho „posedlostí“? Tajemného názvu, odkazujícího zvláště k německým romantikům, autor užívá pro označení regionu západní a střední Evropy, který se zrodil na troskách římské říše, avšak oproti tradičnímu vymezení (kladoucímu důraz na kulturu románskou a germánskou) do něho zahrnuje i západoslovanské země včetně té naší.

Klíčovou otázku tak nepředstavuje identita Abendlandu, nýbrž jeho stěžejní rysy, hodnoty a hybné síly, které se Vodák pokouší v šesti krátkých kapitolách své knihy odhalit a pojmenovat. Nesleduje přitom chronologicky celistvý vývoj daného regionu, nýbrž vždy jednu konkrétní linii, ilustrující některou z jeho mnohdy překvapivých hypotéz (kupříkladu přínos rozmachu katolické církve shledává mimo jiné v tom, že „barbaři nalezli svou ideologii“). Mezi hlavní mezníky dějin Abendlandu podle Vodáka patří třeba feudalismus nebo již zmíněné (římskokatolické) křesťanství, později například soukromé vlastnictví či dělba moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní. Jsou to právě tyto faktory, které podle autora činí dotyčnou část Evropy jedinečnou a perspektivní a dovádí jej k poznání, že „existují jen dvě alternativy – Abendland a to ostatní“.

Významným tématem Vodákovy knihy a bezpochyby i jedním z důvodů, proč se nedočkala oficiálního vydání před rokem 1989, je Rusko, jehož stručná, avšak pádná charakteristika stojí za ocitování: „Byzantinská idea césaropapismu šířená pravoslavím, potřeba anulovat odstředivé tendence provincií v těch nekonečných pláních a tradice mongolské správy vedou velmi záhy k oné formě despocie vojenskootrokářského typu, která je pro Rusko příznačná. Tento stát byl naneštěstí vyzbrojen hned od počátku matoucími mimikry. Rasová sounáležitost s Abendlandem, křesťanská ideologie, politicko-sociální systém, který bylo možné interpretovat v termínech feudalismu. Tyto dezinformace záměrně šířeny licoměrnou propagandou.“

Podobně kriticky se autor staví též k soudobé situaci v komunistickém Československu a při analýze pojmu „levicový intelektuál“ se nevyhýbá ani odsudkům českých reprezentantů tohoto typu (např. Karel Teige, Pavel Kohout). Na druhou stranu je třeba podotknout, že na rozdíl od mnoha svých současníků Vodák nepropadá ani nekritickému amerikanofilství a objektivně pojmenovává hlavní neduhy obou tehdejších světových velmocí – „americká touha po kšeftu bez zodpovědnosti a ruská touha po moci bez rizika“. Největší hrozbu pro Abendland však nespatřuje v žádné cizí mocnosti či kultuře – „to pravé nebezpečí, to sídlí uvnitř našich plotů“.

Vodákův esejistický text není odborná studie, a postrádá proto i její náležitosti – nevyužívá poznámkového aparátu, neuvádí zdroje občasných citátů, nenabízí seznam literatury ani rejstřík. Typická je pro něj naopak bohatost stylistických a vyprávěcích prostředků – odborné termíny se mísí s výrazy zemitými, výkladové pasáže místy přecházejí v osobní vyznání či vzpomínky. Za pozornost stojí též Vodákova schopnost výstižné zkratky, jeho výroky leckdy nabývají až aforistické průbojnosti. Zde se nabízejí slova Miroslava Drozda, jenž ve svém doslovu přirovnává dotyčný text k motáku – „Moták nemá čas na servítky. Píše se ve stavu nouze.“ Předkládaný obraz dějin Abendlandu se přinejmenším z pohledu laického čtenáře jeví notně přesvědčivým a objevným a opakovaně zaznívající replika „Řekl jsem všechno? A dostatečně naléhavě?“ se tak ukazuje být odrazem sice sympatických, avšak zcela zbytečných autorových pochybností. Vodákův text totiž za uplynulá desetiletí neztratil nic ze své originality a uhrančivosti – o to větší ztrátou je nedávný odchod jeho autora.

Peter Nagy, iLiteratura.cz, 27. června 2013

Mýtus Západu vášnivě a poeticky (Abendland aneb Legenda o posedlosti)

Malíř, esejista a teoretický fyzik František Vodák (1941-2013) vydal svoji úvahu o křesťanské podstatě evropské civilizace poprvé v samizdatové edici Autoboros v polovině osmdesátých let, text však v ničem nezastaral.

Abendland – Západ, slovo, které mělo velký zvuk zejména v dobách, kdy se nesmělo volně cestovat, kdy české země svírala nepochopitelná neprostupná hranice. Nápad omezit svobodu pohybu vypadl z Pandořiny skřínky sociálních inženýrů bývalého režimu s řadou jiných „zlepšovacích návrhů“ a patřil mezi nimi k trestům nejpalčivějším.

Možná z touhy po zemích za hranicí lemovanou železnou oponou, drátěným plotem pod napětím, minovými poli, příkopy a zátarasy psal František Vodák, později profesor Katedry fyziky ČVUT v Praze, rukopis své Legendy o posedlosti, knihu Abendland, která letos vyšla v nakladatelství Dauphin. Texty zde soustředěné oscilují kolem jednoho jádra: otázek, co vlastně Západ je, jak se vyvíjel, jaký je jeho stav a jak se k němu vztahovat?

Rukopis vznikal v Praze a v Brtníkách, malé obci ve Šluknovském výběžku nedaleko Rumburka. Je datován roky 1982-1985 a poprvé vyšel tiskem počátkem devadesátých let v nakladatelství Orbis. Pět textů, psaných rozčíleným, obrazností překypujícím jazykem, doplňuje stručný Pokus o revizi, drobná satira, ve které autor naráží na tristní stav politické reflexe veřejností o dvě desítky let později.

Tváří v tvář ideologickému blábolení o pokleslosti kapitalismu a těžkém životě vykořisťovaných Západoevropanů, který byl denním chlebem normalizačních médií, sbíral autor těchto básnických esejů argumenty, s jejichž pomocí se pokusil vystavět odlišnou vizi, totiž vizi vývoje Západu ke svobodě, vizi postavenou na kořenech Říma a křesťanství.

Vzhledem k tehdejší omezené dostupnosti historických pramenů připomíná výsledek autorova úsilí geologickou sondu vedenou skrze horniny různé tvrdosti a kvality. Neobjevují se zde fakta, která bychom neznali. Jsou však doplněna osobní zkušeností například s návštěvou katolické i evangelické bohoslužby, a reflexí takového zážitku, což je líčení, které zaujme už jen tím, že je ve srovnání se současnou esejistickou produkcí čímsi neobvyklým. Byť jsou Vodákovy eseje jen výsečí z obsáhlého námětu, je v nich možné dodnes se zájem objevovat, nechat se jimi oslovovat, dovozovat s jejich přispěním své vlastní významy, souvislosti a důsledky.

Vodák z vývoje Západu usuzuje na kvality, které přinesla kombinace křesťanských principů, podnikavosti, dravosti a současně uznávání určitých společně sdílených postojů, vyznání a hodnot. Dala vyniknout vzájemné konkurenci několika hlavních národních kultur, nebo řekněme států. Vývoj politického uspořádání evropského Západu a jeho srovnání s jinými civilizacemi výstižně popsal Eric Voegelin v knize Nová věda o politice, která u nás vyšla v překladu v roce 2000. Docházejí oba k podobným výsledkům, byť Vodák jazykem básnickým, zatímco Voegelin jazykem společenských věd.

Jde totiž o to, že se přes všechny vnitřní krize v kultuře Západu objevila dlouhodobá tendence otevírající prostor pro politickou seberealizaci širokých lidových vrstev. Přes veškeré vývojové komplikace umožňovala konkurence jednotlivých evropských států vyjadřovat v politice hodnoty, skrze které mohl postupovat společenský i civilizační pokrok. Abendland tak dokázal z dlouhodobého hlediska přežít řadu absolutistických či totalitních říší.

Dnes není podobný pohled obecně příliš v oblibě, čtenářsky vděčnější je představovat vývoj Evropy jako sérii válek, sabotáží a katastrof. Autoři takových vizí obvykle o křesťanském fundamentu Západu nesmýšlejí nijak příznivě, pokud mu vůbec věnují svoji pozornost. Jako by jim vadil právě ten svobodný vývoj, Duch, který jak známo směřuje svými cestami a vane, kam chce.

Právě to činí Vodákovu knížku aktuální, byť vznikla v době, kdy se autor musel potýkat s nedostatkem novější literatury a problematickým přístupem k pramenům. Dospěl totiž k formulaci svého textu v době, kterou dnes řada novinářů a redaktorů kulturních rubrik s nostalgií oprašuje. V normalizaci, době postižené nehybností. Vodákovo autorské gesto právě takové vidění té doby zpochybňuje a vysloveně ubírá na přesvědčivosti podobné nostalgie. Je nasyceno účinnými protilátkami. Je zřejmé, že je to vývoj, co posunuje civilizaci, nikoliv nehybnost. Nelze se totiž zastavit na místě ani tehdy, kdy je evidentní, že hospodářské ukazatele klesají. Má se to totiž tak, že když podobné ukazatele stoupají, nelze je zadržet, a když klesají, nelze je nějakými opatřeními revolučně „přetočit“ směrem k žádaným hodnotám. Lepší a horší doby se vždy střídaly. V rámci civilizace je nutné umět akceptovat obě tendence.

Autora v té nejvrchnější vrstvě ovlivnila dobová obliba psychoanalýzy i knížek Bohumila Hrabala, nechává se vést volným proudem vyprávění. Podstatnějším rysem je pojmenování hodnot: víra, naděje a láska zde nejsou protikladem vize o volnosti, rovnosti a bratrství. Nejsou to jen slova, jde o šestici motivů, ke kterým směřuje lidské konání v Abendlandu.

Kromě Voegelinovy knihy Nová věda o politice v této souvislosti stojí za připomenutí také obsáhlý spis Rio Preisnera Americana, který se rovněž zabývá civilizací evropského Západu.

www.podeltrati.cz, 5. července 2013