dauphin

Ten nejnižší (život svatého Františka)

„Je krásná pro lásku, z níž se svléká, aby se mohla odít do nahoty dítěte. Je krásná únavou, kterou překračuje, když míří za chlapcem do komůrky. Tu krásu mají všechny matky. ...Krása matek nekonečně přesahuje všechny slávy přirozenosti.“

Maminka, matka, máma. Ano, je krásná a svatá. Je krásná a svatá vším, čím se rozdává bez potřeby něco za to chtít a žádat. Je krásná a svatá tím, čím se rozdává v nezměrné naději, že dítě, kterému je sluncem a středobodem světa, vejde na konci svého života do svatosti. Je jediná, ke které se – tehdy jako dnes – vztahují drobné ručky dítěte, které říkají: Kde jsi, mámo? Nebyla jsi tu vteřinu a to je pro mě celá věčnost. Kde jsi? Nechoď už pryč. Buď tu se mnou, jako i Bůh je tu. Jako by ty dětské ruce vztažené k nebi byly znamením modlitby a rozhovoru mezi člověkem a Bohem. Jako by ty dětské mávající ručky, které se v kolébce tu a tam protnou do podoby kříže, upomínaly na toho, jenž se stal Slovem a Spasitelem světa. Matky celého světa vědí, o čem je řeč. Kdo je tu ale Bůh?

„Matky mají na starosti Boha. Je to jejich vášeň, újma a posvěcení zároveň,“ píše ve své knize Christian Bobin. Píše, ptá se a poodhaluje, kde v lidském životě, ať se rozvine do květů sakury nebo polního máku, pramení to nejdůležitější. Kde tedy pramení, v kom pramení a kam ten sotva viditelný výtrysk života putuje a míří? Báseň, kterou byste neměli minout, vám bezpochyby mnohé napoví.

Není nutné vytvářet legendy a psát pohádky

Je potěšující, že nakladatelství Dauphin vydalo knihu francouzského autora Christiana Bobina Ten nejnižší: život svatého Františka, a je dobře, že se překladu ujal Denis Molčanov. Bobinova kniha je tichou oslavou zázraku lidského zrození a mateřství. Tomu je rozuměno snad ve všech koutech světa jako posvátné události, která má v boho-lidských dějinách své jedinečné místo. Každičké dítě je alespoň chvíli někomu králem a královnou, bohem a bohyní. Život a osud svatého Františka z Assisi je toho nejlepším příkladem. Není o něm proto třeba vytvářet a z nespočetných dílů stavět legendy. Není potřeba snášet životopisná data a mapovat, jak to mají lidé moderního věku ve zvyku, vteřinu po vteřině každý krok člověka, jenž vstoupil do historie církve a společnosti jako ten, kdo obnovil smysl a posunul rovnováhu toho, o co v každém životě jde a vlastně i musí jít – jak být a kolik toho mít a vlastnit. Není nutné přepisovat a psát nové velebásně o světci, který by se v nich jevil být skoro nad-člověkem. Myslím si, že ten nejnižší byl podobný spíš někomu z vašeho okolí, kterého si vážíte pro jeho dílo a lidské chování a který se, na prahu 21. století, může ve svém civilním životě a práci považovat za Františkova následovníka právě tak jako kdokoli před ním a kdokoli po něm. Není důvod fabulovat a vymýšlet pohádky. Skutečně velký život toho není hoden.

Neznámý František hovoří o nás samých

Christian Bobin se ve svém Františkovi dává poznat jako básník vůní a barev, krajiny, země a přírodních živlů. Je vypravěčem intimity, objetí a doteků, které jsou důležité pro každého. Pro světce i ne-světce, dobráka i darebáka, vzdělance i člověka, kterého vychovala ulice. Každý z nich byl jednou dítětem a snad každý z nich byl jednou milován. Františkovu Píseň bratra Slunce si může zpívat ten i onen. Až se do Bobinovy básně začtete, bude vám do zpěvu i tance, neboť se mnoho dozvíte hlavně o sobě samých. „Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi. Tato věta se zázračně hodí na Františka z Assisi. Moc se o něm neví, a to je dobře.“

Obchod a život, zisk a ztráta

Klapka a velký třesk. První den před potopou světa a první den po ní. Spíš vrabec než holubice odkrývá novou tvář světa; Františkova světa. Změna a proměna tisíce světelných let, a přesto jde o osud téhož muže, o stejnou zemi a jeden den. V něm obchodník František, dílem Francouz, který i díky mamince miluje trubadúrské milostné písně, dílem Ital, jenž právě po otci ví, jak dobře počítat a vážit, se stává mužem, který zdvihá ruce k nebi a křičí do posvátné prázdnoty: Bože, kdo jsi? Začíná se rozpomínat, po čem kdy vlastně toužil a touží. Začíná tušit, co všechno ho bude stát cesta za těmi, ke kterým si přeje mluvit: za chudými a unavenými, za osly, za psy a ptáky, za rybami a stromy, za větrem, vodami a pouští. Už ví – po otci dobrý obchodník, jenž si troufnul rozdat něco z majetku vyděděným – komu bezpodmínečně svěří svou duši. „Jak říct svým nejbližším: vaše láska mi dala život a teď mě zabíjí. Jak říct těm, kteří vás milují, že vás nemilují.“ Poznáváme se ještě v těch slovech? Měli bychom.

Ke komu jít a čeho se vzdát

Po zpěvu, ženách, po rytířství, po bojích i po věznění si uvědomuje, že celou svou bytostí, svojí duší i svým tělem touží po něčem jiném. Touží po svobodě Božích dětí. „Ještě včera jsem snil o princeznách a rytířích. A dnes jsem našel víc než svůj sen. ... Dívej se, já odcházím,“ píše Christian Bobin do řádků své básně. Odchody a návraty, zvraty a ztišení, opouštění a shledávání, radost i žal, magické lnutí i oproštění se od toho, co k smrti tíží. To přece všechno známe i my. Kam ale jít a co udělat pro sebe a pro druhé, když jsem svlékl své šaty a vyměnil je s žebrákem za pár hadrů? Snad chodit a kázat, snad sloužit a sytit hladové? Snad odejít do Palestiny nebo využít křížových výprav k tomu, abych všechny ty – kteří si říkají křesťané a muslimové – přesvědčil o tom, že Bůh, který je i Bohem Abrahámovým, je Bohem lásky, kterého nezastaví ani rytířská zbroj a neodežene ani mnišské řeholní roucho nebo dokonce sama církev? Bůh suď. „Chvíli jsme doufali, že nás Boha zbaví samy Církve. Byly na to jako dělané.“ František se nedovede nerozdělit o to, co sám v milosti dostal. Následují ho první desítky, sta a tisíce dalších. Zakládá řeholi, ale novou církev budovat nechce... Možná už tuší, že bída a nouze se tohoto světa jen tak nepustí. Možná už nadobro ví, že tisícerá společenská a vztahová pnutí a rozdíly se jako punkevní řeky zase někde vynoří. „Chtěls, aby zmizely hadry žebráků, a výsledkem je jen o pár mnišských kapucí navíc.“ Sestře Kláře, kterou miloval opravdovou láskou, pomáhá uskutečnit její velký sen, protože velmi dobře zná, co to je odejít od milované matky a přestarostlivého otce, mezi nimiž se vlastní sen o svobodě Božích dětí již nedá ani snít, natož uskutečňovat a žít. Miluje. To přece známe i my.

Askeze, chudoba a chlapík od vedle

Kým je tedy svatý František? Rozhodni se každý sám. Jeden k němu vzhlíží skrze legendární vyprávění a nadvýšinné hymny středověkých básníků. Druhý ho obdivuje právě pro jeho vnitřní existenciální rozervanost, která je – v demýtizaci jeho života – tak trochu vlastní každému z nás. Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.

A svatý František Christiana Bobina? Je kalendářovým světcem, který se z limitů své knižní svatosti už nemůže ani pohnout, anebo chlapíkem od vedle, který se – třeba na okraji velkého města – potuluje se svou rodinou a psem ulicemi, aby v odpadcích, které vybírá z popelnic, nalezl život? Přečtete-li si přenádhernou Bobinovu báseň, dozvíte se mnohem víc. O svatém Františku i o sobě samých. „Nikoho nelze prohlásit za bezvýznamného, protože každý je povolán spatřit Boha bez konce.“

Zdeněk A. Eminger, Christnet.cz, 13. února 2015

Musí dnes knihy na čtenáře řvát?

Jsou autoři hluční a nepřehlédnutelní. I takoví mohou být dobří až geniální. Pak jsou ale autoři téměř neviditelní. Takové si musíte najít, objevit...Christian Bobin (nar. 1951) je ve Francii dobře zavedený autor, vydal již řadu beletristických titulů i sbírek poezie. Českému čtenáři však jeho jméno příliš známé není. Spisovatel si navíc úzkostlivě střeží soukromí, dost obtížně se o něm dá něco zjistit. Žije v ústraní na venkově v Burgundsku.

Takhle třeba mluví právě o samotě:

Dříve než stav mysli nebo pocit je samota hmotný stav věcí. Například všecko to, co mám nyní před očima. Je desátá hodina večerní, tma. Nebe není ještě zcela temné, je ticho – také ticho je velmi hmatatelné -, malý byt, ve kterém žiji už patnáct let, cigarety, které nemohu nekouřit, knihy, které nemohu neotevřít. Samota se vpodstatě velmi zvláštním způsobem rychle zaplní.

Samota je především stav věcí. Že nikdo nepřichází... Nikdo nepřichází na místo, kde se nacházíš. Možná ani ty sám...

Samota je spíše milost než prokletí. Přestože ji mnozí žijí jinak. Se samotou je to jako s bláznovstvím: jsou dva typy bláznovství a dva typy samoty. Existuje bláznovství, které je utrpením pro toho, kdo je žije. Není na něm nic záviděníhodného a šťastného. Je temné, nic víc než temné. Temné a tíživé. Stejně tak existuje zlá samota, temná a tíživá. Samota opuštěnosti... možná odnepaměti... Ve svých knihám nemluvím o této samotě. To není samota, kterou obývám a nechci jít touto samotou, přestože jsem ji, jako všichni lidé i já, musel poznat. Samota, kterou miluji, je jiná. Tu vyhledávám a téměř zamilovaně o ní mluvím...

Domnívám se, že abychom žili (je ovšem možné projít životem aniž bychom žili, ve stavu horším než smrt), potřebujeme cosi, co bohužel není zcela běžné a co je vlastně milostí. Abychom žili, je třeba, abychom alespoň jednou v životě byli spatřeni, alespoň jednou byli milováni, alespoň jednou byli opatrováni... A poté, když se nám něčeho takového dostalo, svedeme být sami. Samota už nikdy nebude zlá. I kdyby se už o tebe dál nestarali, i kdyby už tě nemilovali, i kdyby se už na tebe nedívali, už ti bylo dáno, skutečně dáno, jednou provždy se to stalo. Od té chvíle můžeš vyjít samotě vstříc jako se holubice vznáší k nebi.

Hlavní hrdinkou a také vypravěčkou prvního, do češtiny přeloženého, románu Christiana Bobina Krokem bláznivým, je dívka jménem Fuga. Své jméno nedostala náhodou. Miluje Johanna Sebastiana Bacha, kterému důvěrně říká „tlusťoch“. Navíc má odmala sklony mizet: utíkat z domova, ujíždět za romantickými dobrodružstvími anebo si „jen“ odskočit od manžela k sousedovi... zkrátka vypařit se, kam ji zrovna srdce táhne. To nás také přivádí k etymologii jejího neobvyklého jména. „Fuga“ znamená „útěk, snahu uniknout“ anebo také „rychlý běh“. A to vše na Fugu přesně sedí: má svoji hlavu a ani rodiče, a později ani manžel, ani nikdo jiný s ní nic nezmůže. Dělá si zkrátka, co se jí zlíbí.

Druhá kniha, která vyšla na konci loňského roku se jmenuje Ten nejnižší. Z různých stran vlastně volně medituje o sv. Františkovi z Assisi. O tom zvláštní stvoření, které místo konfekčního kupeckého života, začalo „bláznit“ pro všechno boží stvoření. Je to téměř vždycky blázivé, když člověk vezme některé idealistické koncepty skutečně vážně a začne je praktikovat. Lidé si začnou ťukat na čelo, církve se děsí...

Stejně tak Bobinova kniha. Nádherně je na ní vidět, jak vzniká jakoby stranou moderního literárního provozu. Jak je psaná chvílemi až naivním jazykem. jak je na tom textu přímo cítit zaujetí pro věc. Jak je to kniha vlastně nesmírně svobodná, bezstarostná...přitom píšící o důležitých věcech. Tady třeba ukázka ze závěru knihy:

Obrázek z novin. Stál u článku, který si musíte nejdřív přečíst: očima se světa nedotknete, musíte jazykem. Co říkal ten článek? Říkal takovou věc z konce dvacátého století, ze země jako jsou všude. Všude jsou peníze, všude je svět zruinovaný penězi. Ten novinář popisoval, jak v téhle zemi jako každé jiné, možná o něco zruinovanější než ty jiné, probíhá den jedné žebrácké rodinky – jejich pracovní den. Jak žijí v chudé čtvrti jednoho nesmírného města, takového toho města-světa s dvaceti, třiceti milióny obyvateli, takového toho města přetékajícího zbožím a dušemi, krví, zlatem a bahnem. A tak je vidíte, jak jdou desítky kilometrů z chudinské čtvrti do bohaté, jak před sebou tlačí vozík, který se postupně plní věcmi z popelnic. Jedno slovo přitáhlo vaši pozornost. To slovo vám otevřelo oči: slovo „na vyhození“. Zpočátku označovalo obsah popelnic a pak, nenápadně, přeskočilo i na ty, kteří v tom nacházeli potravu. V té zemi, tvrdil článek, novináři, lidé od policie a dokonce i sociologové se jali říkat žebrákům „na vyhození“. A protože žádné slovo nechodí zcela samo, začalo se v souvislosti se zásahy policie proti těmhle strašákům a jejich vozíkům mluvit o výhodách „společenského čištění“. Neúprosnost řeči, hrůzostrašná neúprosnost řeči a zákona: co jiného s těmi, kdo jsou „na vyhození“, co jiného než „vyčistit“ svět od jejich nepěknosti, jež nevede k penězům, k sterilizované veselosti peněz?

Tak jste si tu fotku vystřihli z novin. Hezká rodinná fotografie – vpředu otec s matkou, kolem nich asi tucet dětí s tvářemi překvapivě zářícími a otevřenými. Neměli jste tušení, proč si ten obrázek necháváte. Asi abyste ho zachránili před zmizením v jepičím novinovém životě, před zapomenutím dalšího dne. Abyste měli pořád po ruce ty usměvavé tváře, paličatou přítomnost podkreslenou smetím. Až po několika dnech se to stalo. Až po několika dnech jste si všimli anděla stojícího za bandou těch dětí, schovaného trochu za nimi, fotograf ho zřejmě neviděl. Člověk musel téměř zavřít oči, zúžit silně zrak, aby ho spatřil ve stínu dětí. Nedívá se do objektivu. Má úplně jinou práci: zrovna se sklání nad popelnicí a zkoumá, jestli by se náhodou nenašlo ještě něco, ještě nějaké to smetí. No a zároveň s ním jste objevili ještě jednoho. Ten už tedy nebyl skoro vůbec vidět, uklizený až úplně vzadu, v rozmazaných dálkách obrazu, o tři kroky zpátky, bezstarostný, běžící po stopě dětí, vozíku a anděla – tím dalším je Tobiášův pes a ta radost v jeho kroku, tahle nerozumná radost, opak kupeckého veselí.

Přesně v tu chvíli jste pochopili, s kým máte tu čest. Až když jste zahlédli tu radost prašivého psa, tak vám došlo, že stojíte před tím, čemu se říká svatý obrázek.

OKO Kosmasu, 18. března 2015