I ta nízká žabička, že vykoukne z kaluže ven, poulí očkem, které jí je příjemné, a najednou, prásk, nějakou svítící kuličkou přímo do oka! A kaluž zas byla jako zrcadlo, ve kterém se shlížely to sluníčko i ty prastaré mraky, co nás už tak otravují, že. Pak taky: jeden takový školák, že nepůjde do školy. Že za tou holkou vyleze po hromosvodu, když je takovej zrovna den! Ale její tatínek zrovna vykouk z okna, byl to ředitel té školy, klučičí, a prásk! Jak se tak naklonil, sjela mu ta zlatá tužka z náprsní kapsy – děcko dělo! – a klukovi klučičímu rovnou do oka! No, to je teda den! A tak i ten poctivej kluk… Od těch dob tu nemocnou Marušku neviděl. Já vám řeknu… A když se ta žabička schovala, přišel tam k té louži jelen, jak už to chodí. Ale zase – co vám mám povídat – prásk! To paroží se mu nějak vzpříčilo, stromu se lek, ten má sílu bučí, hrozně hromsky zadrnčel, drn, drn, a milej jelen: No ták, no ták, musel zaprosit. A to všechno jen proto, že den se… Kdo dopoví? Hroznil… Ta holka ležela v postýlce, a pan ředitel i se s ní nerad loučil, ale přece jen: Dyť vidíš. Chvíli nejsem ve škole a už mi kluci šplhají po hromosvodech. (Hrome!) Tak pá… A jak šel do té školy klučičí zase: prásk! a už ležel, co seděl ten dědek, ale se zarazil. Copak by mohl umřít, když má… holku nemocnou?
Opustiv trafiku spatřil jsem autobus Kladná–Žilín, škola–Luhačovice, jak jede kolem, a jeden žák, ten slavný detektiv Ben Knedlík, mně mával. Rychle jsem doutíkal na zastávku, kde už vystoupila celá třída, velmi jsme se chválili, i řidič, že jel zrovna tak pomalu, aby dojel na místo, mnoho jsme se zdravili, i když už paní učitelka řadila dvojstupy. „Prosím, prosím, aby se třída seřadila do dvojstupů, Jan půjde s Janem II., po nich ať se vede Tomáš s Alexandrou a Vicenová s Tomalovou ať jdou za nimi, a hned už tam vidím Koníčkovou s Tomálkovou, za nimi směřují Víťa s Kozálkem, Maxim s Hafanem ať ťapou za tímto párem, ať ťapou, ať jdou s mapou a míří k jídelně, a Tomský s Moničkou spěchají za Maximem a Hafanem a jablíčko, které spadne, ať překročí dvojice šestá, totiž Padavá i Kadavá, Řanda s Cupákem ať ruku v ruce za nimi metou, nu a Štěpán s Páclem kvapí valem za tím párem, pak jdou Lenča s Mončou, a Alča s Mančou, za Alčou s Mančou půjdou Helča s Věrčou, pak ať jdou Čou a Wang, Li‑Po a Pípa Petr…“ A chválila, jakož i žáčci kolem, paní kuchařku za buchtičky s krémem, které jsou připraveny na stole v jídelně, přičemž žáci řvali nadšením a rychlými krůčky se řítili od autobusu pryč.
Minimální způsob zachycení.
Zelenooká, paví pomalost: rychlé rozvinutí a pomalé stahování.
Napsat a škrtnout. Matné. Čin škrtnutí je matný.
Ale čeká na nás Kateřina, o níž jsme se tady již zmiňovali, že má pod paží složku s kostýmními návrhy, a není si jistá tím, zda se tady o ní vyjadřujeme tím správným způsobem. Uveďme proto pár detailů na její obhajobu. Mluvíte‑li s Kateřinou, máte pokaždé pocit, že už vaše příští věta bude ta, která se jí hluboce dotkne. Dotkne hluboce nepříjemně a Kateřina vám dá najevo, že jí je šokována a že by měla přinejmenším okamžitě odejít a již nikdy s vámi nepromluvit či alespoň nezvednout váš telefon. Stane se ale, a i dosti často se to stává, že je Kateřina s vámi šťastná, nemá žádné podezření vůči vaší třetí nebo šesté větě a že i vy, když jste obešel nebezpečná místa psychologických nástrah a hvízdaje si kolem tůní vypustil jste stříbrné holuby, kteří zobáčkovitými větami, v nichž ani jedno slovo neznamenalo nic víc, než že se mu chtělo strefit do Kateřinina rozmaru a podle slinivého prahu rtů, jež se zaleskly vždy při náhlém Kateřinině úsměvu, jenž byl v tu chvíli Ázerbajdžánem spokojenosti a mazlil se dobyv si sluneční svit z pohádkových slují nečekané zproblematizované současnosti (ach, ty hrozné třetí nebo šesté, šestnácté věty!) a podle toho třpytu na dolním rtu jste i vy s Kateřinou náhle rád a chcete s ní ještě malou chvíli setrvat. Ale musí to být v kavárně a musí být dopoledne. Na ulici je Kateřina netrpělivá, prostředí není dost vhodné, hluk velkoměsta příliš často přerušuje její zasněné věty, její hlas se tiskne do kouta a trošku vztekle tam chrčí, když jede nějaká uspěchaná tramvaj. A zatímco my takto lelkujeme s Kateřinou, jede naše selka na místní úřad, aby si vyzvednula městskou kroniku a napsala do ní, co se dnes v jejím městě stalo. (Slovo „semlelo“ jí připadá vulgární, a vážně, ono vulgární je. Jak je někdy i třebas i drobný nápad či postřeh úctyhodné, ale příliš prosté kronikářky zajímavý.)
Pan Minařík opět v televizi, má červenou košili, příjemně větší číslo, ne jako jiný takový muž, totiž režisér Wenders, který dnes vystoupil na nádraží Praha–Holešovice. Ten měl košili modrou, dobře padnoucí; ale slušela obrazovce i samotnému panu Minaříkovi ta jeho červená! Při psaní jsme rušeni puštěnou televizí, rušení je příjemné, asijské, k čemuž přispívá i ona zvláštní přítomnost dvou lidí, které, jak tady neradi přiznáváme, máme rádi, avšak nyní je nám líto, že jsme to takto neomaleně prozradili, aniž jsme přišli na lepší způsob presentace modré (padnoucí) a červené (nepadnoucí) košile, dnešních nás probouzejících košil na mrtvých tělech. Jenže: „Nikdy osobní věci. Osobní věci s sebou,“ řekla veverka Míla. „Osobní věci s sebou,“ opakoval ježek Benda a po něm to zopakovala užovka Linda Baarová: „Osobní věci s sebou, bude to jenom na pár dnů. Vojáci se vrátí do Berlína a bude po válce. Válka jenom překáží, všude je spousta lidí a z lampionů to chrčí, i když zrovna nikdo nemluví. Ale samozřejmě, jinak platí, co řekl ježek Benda: osobní věci s sebou.“
Benda pak zkontroloval, zda je všechno zachyceno s úzkostlivou pečlivostí. A přitom si nevšiml, že Pelikánová řekla: „Stejně je jedno, jak je co zachyceno. Je úplně jedno, co a jak je naplánováno a zachyceno. Spíše by se měla podchytit fantazie dětí, v tom to všechno vězí, zde by měl každý přispět svojí hřivnou, na tomto poli. Ale platí: osobní věci s sebou a jen pro osobní potřebu.“
„Vzpoura, vzpoura,“ mručel si pod vousy ježek Benda. A zopakoval si to: „Vzpoura. Vzpoura.“
„Ježku Bendu, ježku Bendo,“ přihopsal zajíc Kratochvíl, „slyšel jsem, jak Pelikánová nabádala ostatní, jak Pelikánová přímo řekla: Nesmíme do těch dobytčáků, povezou nás daleko. A potom zdůraznila to slovo ,daleko‘, a dokonce to i řekla: Ani nevíte, jak mne bolí, že musím zdůraznit slovo ‚daleko‘, a jak musím myslet na zdůraznění, na zdůraznění tak strašného slova, neboť slovo ‚daleko‘ je strašnější než slovo ‚nedaleko‘, ba ano, ano, ‚daleko‘ není ‚nedaleko‘, jen ať to ježek Benda slyší.“
