Tygře, tygře
Honzovi Saskovi
„Kurva, do píči!“ Švihnutí hokejky o lavici, zlomení. „Je to v hajzlu!“ Zadýchané, rudé tváře a rozcuchané vlasy, ze kterých se valí pára. Kroucení hlavou na znamení nesouhlasu. Přecházení sem a tam po kabině a nadávání. Trenér zatím čeká venku a neví, co má dělat; jestli vůbec jít dovnitř. Jeden z majitelů klubu a zároveň jeden z hráčů je uvnitř a běsní. Už po první třetině mu dával najevo nechuť poslouchat ty jeho teoretický pindy. Sice to neřekl nahlas, naopak snažil se podpořit tým, ale z toho, jak se na něj díval, bylo jasný, že po tomhle zápase končí, ať to dopadne jakkoliv. Rána zevnitř do dveří a řvaní jinak nesrozumitelných nadávek ostře končících na va a či.
Ze stadionu se ke kabinám nese nesouhlasné bučení a celkově okolo vládne atmosféra zmaru a odevzdanosti. Někteří bafuňáři už zmizeli ze svých lóží a narychlo odjeli ze stadionu. Zůstali jen prezident klubu, generální manažer a hrstka jejich věrných psů, kteří připomínali opilou posádku potápějící se lodi. „Kokoti, ať jdou do hajzlu, příští rok na ně už seru…“ Podobné nadávky se nesly v nejbližším okruhu prezidenta. Fanoušci odevzdaně odcházeli pryč. Nechtěli dál sledovat tuhle popravu. Byli zvyklí na vítězství a jen vítězství a kupa gólů je dokázala motivovat, aby přišli na další zápas. Jen ladné kličky, trefená víka a krosčeky na hranici únosnosti dokázaly rozpumpovat jejich mdlá těla a mozky k životu. Rodiny s dětmi v bílých trikotech pózovaly před fotografií týmu v životní velikosti. Idoly chlapců a dívek se svými lesklými, zpocenými obličeji, které se tak často objevovaly v televizi a na kostce obrazovky zavěšené nad ledovou plochou. Byl to symbol úspěchu města, za který se podařilo skrýt nejeden mnohamilionový průser. To ale jako by neznamenalo nic a vše se odpouštělo vítězstvím. Jako gladiátoři v aréně se vrhali hráči v plastových krunýřích a s ostrými ocelovými noži na nohou do soubojů o prestižní trofej a vítězství. Jako tygři se vrhali na své protivníky s cílem je rozsápat a sklízeli za to slávu diváků a bafuňářů. Vlajte bílé vlajky nad hlavami soupeřů. Vlajte a tleskejte sponzoři a mecenáši v těsných sakách. Byla to naděje a obřad. Byla to očista, když se vešlo do tohoto chrámu, kde bylo dalších několik tisíc bratří ve stejném trikotu. Byla to euforie a obřad, na jehož oltář padali postupně všichni soupeři. Byla to gigantická mše, na které se žehnalo hokejkou a hostie – to byl puk v brance soupeře. Svaté přijímaní pak závěrečný hvizd a děkovačka divákům. Ó, ty zaplněný svatostánku, jak se ti mezi skalními fanoušky říká. Kolik hektolitrů piva proteklo tvými útrobami a kolik teřichů jsi zasytil svými chutnými a mastňoučkými dobrůtkami, nikdo nespočítá. Kolik z nás si přivedl na správnou cestu a víru. Kolik dětí si přesvědčil o tom, že přece Oni jsou ti nejlepší a že být jako Oni je výsada jen těch nejlepších z nás. Díval ses na ně s bázní, strachem a posvátnou úctou, byli pro tebe něco jako bozi, a nyní se potácejí na hranici propasti a vypouštějí ze svých mohutných úst slova zmaru a zkázy. Někteří z nás byli schopni čehokoliv, aby se jim přiblížili a mohli jim zlehka vydechnout do tváře. A když se nám to nepodařilo, když se mše nepodařila, jak měla, tak jsme jimi tiše pohrdali a pod parou těžkých půllitrů jsme vypouštěli z úst temná proroctví a temný byl náš jazyk. Ale když se vzápětí ocelová čepel nože mocně zanořila do ledu a čepel hokejky vyslala své poselství směrem ke svatyni a brankář nestihl včas zasáhnout, a nechal tak rozvlnit posvátnou síť, pak jsme je opět milovali a tiše brali zpět svá temná slova a proroctví se měnilo tak rychle jako den a noc v našich myšlenkách. Nastala však doba nejtěžší a i masité obličeje v polstrovaných sedačkách náhle ztratily svůj pověstný klid. Tíživé ticho, přerušované jen nablýskanou reklamou, a snaha komentátora vybudit zbývající hrstku fanoušků vyznívaly jako trapné gesto útěchy. Kelímky, bagety a několik nedojedených klobás se ještě válely na ledové ploše, ale zkušení dětští sběrači a pivem zlitý maskot tygra se je společně snažili posbírat, než začne poslední třetina. Letící kelímek s pivem dopadá na střídačku domácích a žlutá tekutina se s prsknutím rozletí do všech stran, pár kapek dopadne i na trenéra, který je již na střídačce a který svým poselstvím divákům zahájil poslední dějství této černé mše: „Vyprcanci vyjebaný, běžte všichni do prdele!“
Nervozita, vypětí, snaha vymrštit se do prostoru, nohy kmitající po ledě, ruka zbytnělá koženou lapačkou. Těžké polstrování na nohou (betony) a dřevěná věc v rukou, na konci zahnutá (hokejka). Černé cosi (puk), neustále proudící sem a tam, z třetiny do třetiny, které do klidu přivede jen prostor brány za zády těžkooděnce (brankáře). Hvizd a křik. „Čuráku!“ Zakalený pohled a hrozba ke střídačce. Utichající řev. Hlasivky nadranc. Nahýbání se přes mantinel a křik: „Jak to hraješ do píči!“ „Neser mě už, do prdele ti řikám!“ „Co si to vůbec dovoluješ, ty kokote, chceš snad pěstí?!“ Rozvášnění rodiče v hledišti se rozhodli ignorovat stav zápasu a pouštějí se do slovní bitvy. Výstrojí zbytnělé ratolesti zatím krouží po ledě a uhání za černým cosi. „Jeď tam!“ křičí trenér nahnutý přes střídačku. „To snad není možný… do prdele!“ kleje vzápětí a rozpažuje nechápavě ruce, když se náhle hra zklidní a z chumlu před brankou vyjíždí malý klučina s rukama nad hlavou. „Tos ho tam neviděl nebo co?!“ „A kdes byl ty, kde to sakra jezdíš, to nevíš, že máš bejt přímo u něj a dát mu tělo, ty to nevíš nebo co?!“… „A ty se svlíkni! Hajzle! Prdel si tady ze mě nikdo dělat nebude!“ trenérova zrudlá hlava a prskance slin dopadají do tváře klukovi, který by se na to nejradši vysral, ale musí tady sedět a poslouchat toho dementa, jak postupně řve na všechny v kabině. „Tak jdeme, hoši, to obrátíme…“ řekne asistent trenéra, který je klidnější, a snaží se tak žákovské mužstvo, psychicky zdeptané trenérovým úchylným řvaním, vrátit zpátky do hry několika povzbuzujícími frázemi.
…Fakt už nemam skoro nic, všechno jsem buď prohrál v ruletě, taky v automatech něco a dost toho padlo za kurvy a za bordely… Hlavně na zájezdech, když se vyhrálo a spalo se tam… Bary, nonstopky, děvky, mrdání v bordelech nebo v klubech… Doma rodina o ničem neví, když tě nějakej kokot nenapráská… To byly časy… Vyprodaná hala na každej zápas a pak mistrovskej titul… A ty oslavy… Třeba několik dní… Chlast, žrádlo, občas trochu koksu a jelo se nonstop… A děvky, mrdačky ve třech, ve čtyřech, úplný orgie to byly… A pak vystřízlivění… Doma pojeb od manželky… Zapírání a snaha to vrátit všechno do starejch kolejí… Dovolená s dětma u moře… Zářící lunaparky a různý atrakce, spousta radosti a smíchu… A pak nanovo, celej ten kolotoč zápasů… Dřina v posilce, dřina na ledě, pojeb od trenéra, snížení platu, žádný prémie, skoro zhroucení… Ale nakonec jsme se kousli… Vítězství v posledním utkání, play off, a prcání do toho s nějakou kurvičkou, co mě utáhla v jednom klubu… Scény doma, přespávání po hotelech… A nakonec zase… Mistrovskej titul, spousta chlastu, oslavy až do rána, nekonečný tahy, tuny koksu a spousta prémií na závěr… Prej nejlepší hráč finále… Kurvy a děvky… Všude, kam ses podíval, byla nějaká roztažená vagína, co ti ho chtěla vykouři, anebo si ho prostě narvat do zadku… Pak zas vystřízlivění a scény doma… Hotely, nonstopky, bary, kluby, karty, ruleta, automaty, nějaký levý, ale všechno v cajku… Pár rvaček v barech, problémy s policií… Záchytka… Prosby a vysvětlování… Odpuštění, brek a návrat k manželce… Děti… Radost, smích, hraní her, výlety, dovolená u moře a zářící lunaparky… Bez peněz… Ale zase se to najednou roztočilo všechno nanovo… Dřina v posilce, dřina na ledě, pojeb od trenéra, pojeb od vedení… Parádní začátek, pak úplně ve sračkách… Ale dost peněz… Karty, ruleta, automaty, občas nějaká kurva… Postup do play off… Těžký zápasy, ale nakonec zase finále… Spousta prémií, spousta slibů… Prohra ve finále… Nějaký prémie… Zaplacený dluhy a pár kurev… Chlast, koks, prcání… Spousta kurev a jiný děvky… Sešup jak na horský dráze… Vykopnutí z domova… Rozvodový řízení… Brek, násilí, soudní příkaz… Bydlení po hotelech… Chlastání, mrdání, nový auto za dvě mega… Šňupání, pár rvaček… Nožem do žeber… Nemocnice… Chlastání, mrdání, šňupání… Chvíli bydlení s nějakou kurvou po hotelech… Automaty… Dluhy… Ale zase se to rozjíždí na plný obrátky… Dřina v posilce, dřina na ledě, pojeb od trenéra… Začátek úplně na píču, dál taky úplně na píču a konec úplně v píči… Až čtvrtá lajna… A nakonec sestup… Nezájem prezidenta, nezájem majitelů, nezájem diváků… „Běž už do hajzlu,“ křičeli… Výpověď a hodně mizerný prachy za to, co jsem pro ně udělal… Sraní na prezidenta a generálního manažera, potyčka s bodyguardama a nadávání všem do vyprcanců a čuráků… Zranění… Policie… Deprese… Spaní po hotelech a nezřízený chlastání… Vyjebávání s děvkama… Nezájem… Ruleta a automaty, občas… Koks, chlast, totální deprese… Zájem z nějaký pojebaný druhý ligy… Srát na to… Vystřízlivění… Doprošování u manželky… Návrat k sobě… Konec s chlastem i koksem… Už ne automaty ani děvky a kurvy… Žádný bordely… Zas slušně oblíkanej a oholenej… Návštěvy aspoň na dálku… Postávání před domem… Děti v náručí, brek a prosby… „Vrať se k nám…“ Zatvrzelost bejvalky… Nechtěla… Postávání před domem, klečení… „Nebuď šašek…“ Já jsem se ale tenkrát fakt změnil, fakt jsem se změnil… Nechlastal jsem, nešňupal, nehrál ani ruletu, ani bedny a celkově jsem byl vyklidněnej jak nikdy… Lidi, co na mě pořvávali „Ty debile“, jsem bral s ledovym klidem… Úplně srovnanej… Knížka od Tolleho a Čtyři dohody… Od bejvalýho spolužáka ze základky… Změna pohledu na svět… Najednou jsem viděl, co jsem to za hovado a že jsem šel jak řízená střela sám proti sobě, místo abych naslouchal okolí, a že jsem plival na lidi, který mě jediný měli opravdu rádi a kterejm na mně záleželo… Změnil jsem se, úplně jsem se změnil, začal jsem chodit na různý kurzy sebeovládání a životní harmonie… Hrozně mi to pomohlo, fakt nekecám… Nakonec odpuštění a milost… Nejdřív jen společný výlety a návštěvy doma… Po nějaký době i přespávání… Nejdřív na gauči v obyváku… A pak najednou cítím její ruku a její tělo, jak mě na tom gauči objímá a zahřívá… Nepopsatelná krása a blaho… Brek a přiznání, že byl hroznej hajzl a dement… Prošení o odpuštění… Odpustila mi a přijala mě zpátky do rodiny… Úžasná společná dovolená u moře, zářící lunaparky a smějící se děti… Nejšťastnější období v životě… Radost a smích všude okolo… Pak ale nedostatek peněz… Prodej auta za dvě mega… Dřina v posilce, dřina na ledě, bez trenéra… Nejdřív nezájem klubů… Dlouho nehrál… „Už je moc starej…“ Dřina v posilce, dřina na ledě… Zdravá výživa, žádnej chlast, jenom nealko… Neuvěřitelná podpora z rodiny… Na poslední chvíli zájem z nižší ligy… Nic moc peníze… Uskromnění… A najednou se to zase roztočilo… Nový tváře… Novej zaměstnavatel… Novej prezident… Pomalejší rozjezd… Dřina v posilce, dřina na ledě, pojeb od trenéra… Zlepšení… Dřina na ledě, dřina v posilce, pojeb od trenéra… Postup do play off… Postup do první lajny… Nejlepší hráč na ledě… Úžasný fanoušci skandující moje jméno… Finále… Špatnej začátek… Ale v posledním zápase jeho dva góly v poslední minutě rozhodly… Euforie, kterou nelze popsat… Vynášení do nebes… Pak baráž a hladký postup do nejvyšší ligy… Oslavování, jízda po městě, neuvěřitelná atmosféra všude okolo… Celebrita… Obrovský zájem médií, zdaleka nejlepší hráč baráže… Spousta rozhovorů… „To všechno díky rodině, to díky ní…“ Povolání do reprezentace… Nečekal to… Ale zároveň na to čekal celej život… Mistrovství světa… Nakonec moc nehrál, ale i tak je to jeho největší úspěch… Dovolená u moře, zářící lunaparky a smějící se děti… Rodinná pohoda, jen občas povyražení se spoluhráči… Občas pivo, občas něco tvrdšího… Nic zásadního, jsem čistej, fakt… Tázavé pohledy… Dřina v posilce, dřina na ledě, pochvala od trenéra… Vzor pro ostatní… A už se to zase roztáčí… Hodně špatnej začátek v nejvyšší soutěži… Až třetí lajna… Několikrát osobní rozhovor s trenérem, prezidentem a generálním manažerem… Celková nepohoda v šatně… Nechuť a trochu i deprese… Doma jako by se nic nedělo… Jen lehká odtažitost bejvalky… Prý přetažená… Jinak všechno v pohodě… Pár zápasů venku… Nějaká kurvička s andělskou prdelí… Hrozná chuť ji vymrdat… Pták v pozoru, ale nakonec nic z toho… Čtvrtá lajna, náhradník, dvě bitky a trest do konce utkání… Opakovaný rozhovor s trenérem… Snaha ho vyměnit… Kluby, bary, nonstopky, ruleta, automaty, karty, kurvy a děvky… Pták zase v pozoru… Ale nakonec nic z toho… Návraty až ráno… Náhradník… Nervozita… Snaha ho vyměnit… Bez úspěchu… Nervozita doma… „Snažim se, jak to jde, do prdele! “ Scény, nadávky, hluk, násilí… Brek a vystrašený pohled dětí… Obětí… Brek… Odmítnutí… Spaní v hotelu… Pozdní návraty… Konec smlouvy… Nikdo ho už nechce… Kluby, bary, nonstopky, bordely… Ale jen kouření… Kluby, bary, nonstopky, bedny a ruleta… Hodně tvrdýho…. Pak nějaká libová kurvička… Policie… 13 let… Cože?! Bylo jí jen 13 let… Co to do prdele?! Obvinění ze znásilnění… Brečela a stěžovala si… A zas to bylo všechno v píči… Rozmáznutí v televizi, novinách, na internetu… Prostě všude plno sraček… „Je mladší než tvá dcera, ty úchyle zasranej!“ Hození popelníku… Uhnutí, zásah zdi… Ale bylo to jen o fous… Soud, výlohy, brek, násilník, vězení… Totální peklo… Samý brazilci a spousta hoven k tomu… Šikana, boj o vlastní život… Prosby, vysvětlování, několikrát zmlácenej do krve, ale nevomrdanej… Zázrak… Propuštění za dobrý chování… Pobyt v psychiatrický léčebně… Oproti vězení pětihvězdičkovej hilton… Propuštění, ale nutnost návštěv u psychologa… Sraní na to… Návrat do civilu… Vyhublej, vyhaslej a zdecimovanej… Nemá kam jít… Hokej už nikdy, to ví… Přespávání po hotelech… Nějaký peníze ještě jsou… Rodina mě úplně odepsala, neměl jsem se kam vrátit… Kluby, bary, nonstopky, staří známí z rulety a šméček… Nějaký kšeftíky… Chlast a občas koks… Několikrát okradenej a zmlácenej… Rváč… Policie… Nic vážnýho… Jen přestupky a menší výtržnosti… Mrdání na stojáka na záchodech… Nabídka na kšeft… Totální zatmění… Nepamatuje si z toho vůbec nic… Ublížení na zdraví… Ty vole! Ale nedopatřením, ten kokot měl v sobě asi tunu perníku, a to ho sejmulo… Soud… Rozsudek… Tři roky podmíněně… Hotovej zázrak… Myslel si, že půjde určitě sedět… Sice skoro úplně bez peněz, ale aspoň na svobodě…
Seděl u baru a něco furt hustil do chlápka, co byl vedle něj. Ten byl ale úplně namol a sotva ho vnímal. Von byl teda taky dost namol a nebylo mu skoro rozumět. Prostě jeden z těch votrapů, kterej asi dřív něco znamenal, ale teď je z něho nula. Pak najednou přestal blábolit, kvůli hokeji, co zrovna běžel v televizi. Říkal něco vo tom, že prej v jednom z těch týmů kdysi hrál. Pak vzal půllitr a hodil ho po tý televizi. Nechal na stole ležet dvě stovky, jako by to stačilo, a zmizel vocaď.
