Bod
Mrtví neříkají: „Miluju Tě.“
Třicet let.
Tentýž tmavý, šerý obrázek.
Sedí na Tobě moucha.
Co říct?
Při takovém tichu.
Ať se stane cokoliv,
mrtví neříkají:
„Miluju Tě.“
Mešuge dům
Myslela jsem, že v takovém domě nikdo nebydlí,
jen návštěvy během otvíracích hodin,
než odejdou, v knize návštěv zanechají
pár slov.
Když jsem vstoupila, došlo mi,
že žádnou knihu s perem na šňůrce tu nemají,
jen záchod, kuchyň, ložnice.
A zdi pokryté
živými představami mrtvých hrdinů.
Bydlí tam architekt s rýsovacím stolem a modelem domu,
s pravítky v rozvržené místnosti,
samá krása v tom prostoru,
na pohled i ve skrytém nitru.
Teď žiji
v tom domě,
s výhledem na moře,
na molo a do zahrady,
a na verandě nahý muž,
který mě drží za ruku.
Právo vstoupit
Zvedám hlavu, abych zas pohlédla na tu podivnost,
vstupuji do domu.
Jeden, dva, tři schody nahoru,
vyťukávám kód.
Pípnutím se otvírají těžké dřevěné dveře,
kráčím po vstupní hale, kde páchne
privilegium,
moje a mých spolubydlících:
moje právo fyzické osoby,
tvoje právo právnické osoby.
Odtud již
musíte žádat
povolení k vstupu.
Dveře
Jehuda Amichai řekl, že život se skládá
z otevírajících se a zavírajících se dveří.
Otevírám dveře,
poté, co jsem obdržela vstupní kód
a klíč.
Za galerii života zde –
mám plnou odpovědnost.
Vším, co se dále stane,
jsem já vinna.
Dům
Nemáš a nechceš a ne, ne, a ne, ne,
a přesto vše, co existuje z tvého pohledu na tomto
světě je jen
Dům
a ten dům je zchátralý,
a něco v něm chybí,
ten dům krvácí,
ten dům zatracuje,
dům má dveře
a ty se musíš rozhodnout,
kdy přestat postávat u vchodu.
Pošťačka už nebude zmatená,
nebude ukládat dopisy stranou.
Tady, mám teď svou adresu,
tady má nastat štěstí,
a já přicházím a odcházím a přicházím a odcházím
a všechny své dny
protančím.
