In Koli Jean Bofane: Konžská matematika

menu

In Koli Jean Bofane Konžská matematika

Vyšlo 28. 12. 2023
  • Konžská matematika krutý komedilální román frankofonního afrického spisovatele zachycuje realitu rovníkové Afriky, kde hlad je denní chléb a zákon je jen silou palných zbraní.

  • Celio Matemona, pro své přátele známý jako Célio Matematik, používá k výkladu světa derivace, rovnice a teorémy. Mezi sirotky a vyděděnci v Kinshase však jeho talent přichází vniveč, dokud ho nezaměstná obskurní úřad pracující pro prezidenta a zodpovědný za manipulaci s informacemi. Politici a vědátoři se však musejí třást: Célio nehodlá svůj talent promarnit v jejich službách. Vzácné Kompendium matematiky, věštírna, z níž čerpá své znalosti, se nakonec promění ve smrtící zbraň proti zkorumpované moci.

  • Tuto knihu laskavě podpořilo Ministerstvo kultury České republiky a Francouzský institut Praha. Cet ouvrage, publié dans le cadre du Programme d‘aide à la publication F.X. Šalda, a bénéficié de la collaboration de l‘Institut français de Prague. Tato kniha vychází za pomoci programu na podporu publikační činnosti F.X. Šalda Francouzského institutu v Praze.

  • V2, lesklé lamino, 115x200 mm, 600 ks, 344 stran

  • ISBN: 978-80-7645-518-4, 978-80-7645-519-1 (pdf), 978-80-7645-520-7 (ePub), 978-80-7645-521-4 (Mobi)
  • Cena: 388 291 Kč | Sleva: 25%

I. Sarabanda čísel

„Hej, otče! Dej mi něco k pití!“

Ten, kterého všichni uctivě oslovují „otče“, sáhl do polystyrenové bedny plné ledu, vytáhl z ní láhev se syceným nápojem, odzátkoval ji a chvatně podal muži, který vystoupil z novotou zářícího, tmavomodrého offroadu.

Ohromné auto zaparkovalo před ligablem Starého Isemangy chviličku předtím. Druhý z pasažérů nevystoupil a ze sedadla spolujezdce si z výšky vozu prohlížel tváře lidí shluklých kolem rozpáleného grilu – na němž se opékaly masové špízy –, polystyrenové bedny a rozviklaného stolku s vyloženým zbožím všeho druhu: kusovými cigaretami, jednorázovými holítky, sardinkami v plechovce, vepřovými konzervami, nitěmi na šití, prostě vším, co tvořilo základní kapitál „Obchodního podniku Isemanga“. Pod zkoumavým pohledem muže v autě všichni zmlkli. Vůz jednak neměl registrační značky, ale i podle vzhledu obou pasažérů bylo všem hned jasné, že jsou to vojáci v civilu. Když se ten, který vystoupil, napil, napětí u stánku povolilo a hosté se dali znovu do hovorů. Zněly už ale jinak, přepjatě rozjařeně.

Otec Isemanga své ligablo provozoval na třídě Spravedlnosti v bohaté čtvrti Gombe na pozemku, na němž sídlila nevládní organizace, zabývající se vším možným. Starý Isemanga zastával funkce vrátného, informační služby a děvečky pro všechno. Jako přivýdělek provozoval obchod a stravovací zařízení, jehož klientelu tvořili úředníci z okolí, náhodní kolemjdoucí nebo spěchající automobilisté, kteří potřebují rychle uhasit žízeň. Kolem poledne, jako právě teď, prskávaly na rozžhaveném dřevěném uhlí špízy a po okolí se linula lákavá, kořeněná vůně.

Podobné stánky drží nad vodou desítky tisíc rodin po celé Kinshase. Obchodní roli však dalece přesahuje jejich společenský význam. Fungují jako místa setkávání, kromě kuřáků cigaret se u nich schází pestrá společnost. Tvoří se kolem nich debatní spolky, miniaturní politická fóra. Ligablo také slouží jako psychoanalytická ordinace, kam lze zajít hned, jak člověk potřebuje, bez nutnosti předchozího objednání. Než příjezd offroadu uťal politické diskuse, jeden otec od rodiny si zrovna stěžoval, že se mu nedaří krotit rozhazovačné choutky své druhé, mladé manželky. Těsně před ním mladá sekretářka na přítomných vyzvídala, jak nejlíp učinit přítrž sexuálnímu obtěžování ze strany příliš štědrého šéfa.

Řidič terénního vozu, rotmistr Bamba Togbia, si vydatně přihnul hnědého, perlivého nápoje a objednal si špíz. Nevypadal, že by ho nějak zvlášť zajímalo, co se kolem povídá. Žvýkal maso a přitom bezcílně těkal očima po pozemku. Vlevo stála skromná budova s omítkou v barvě vaječných skořápek s červeně natřenými okenními rámy, v níž sídlila nevládní organizace. Přístavek vzadu původně sloužil jako vrátnice. Ve stísněném prostoru tam bydlela matka Bokeke Iyofa s početnou rodinou. Se třemi vlastními dětmi – nejstaršímu Patrickovi bylo asi pětadvacet, dvěma mladším, dvojčatům Mboyovi a Boketshuovi kolem deseti – a se dvěma synovci, veselými kluky, kteří přišli zkusit štěstí do Kinshasy z vesnice v Équateuru.

Matka Bokeke Iyofa zrovna vařila na ohni před svým domkem. Patrick, alias Trickson, a oba synovci, Baestro s Levákem, se na lavičce ve stínu přístavku ještě s několika dalšími kamarády hlučně dohadovali nad partií dámy. Bylo slyšet drhnutí kamenů hrály plastové zátky od PET láhví proti korunkám od piva – o ručně namalovanou šachovnici na překližce. Pak to několikrát, rychle za sebou klaplo a ozval se vítězný řehot, oznamující konec partie. Ten následně stvrdil i navztekaný křik poraženého.

„Zases prohrál. Dej se radši na sázení, Célio. Hazard, to by bylo něco pro tebe.“

„O hazardu, o náhodnejch kombinacích, víte kulový, vy nevzdělanci! V dámě se na náhodu nehraje, to máš pravdu, ale nemějte péči, hoši, žádnej problém, jenom jsem zvolil blbej algoritmus.“

Všichni okolo se rozesmáli. Célio Matemona často přiváděl své přátele k smíchu. Samozřejmě nechtěně. Byl už prostě takový. Nedokázal mluvit a uvažovat jinak než prostřednictvím matematiky. Jeho vesmír sestával z čísel, jeho svět z axiomů; v mnohem větší míře, než si ostatní kolem uvědomovali.

„Co jste dělali vy?“ křičel. „Kde jste byli vy, když jsem dotáhl do konce svoje první dokazování a čísla mě přitom poslouchaly na slovo? Víte vůbec, že existuje nějaká teorie fraktálů, prostřednictvím který jsem zanalyzoval chaos ve svým nitru? Kdo z vás byl u toho, když jsem integroval nekonečně malý funkce?“

Célio už byl zase v ráži. Už se zase cítil doma. Svět matematiky a matematiků mu učaroval už dávno. Ze všeho nejraději měl to, co se pojilo s termíny jako „logaritmický“, „vektorový“ či „sinusový“. Žil v přesvědčení, že matematiku má zapsanou v genetickém kódu. Už jako malý kluk při hraní kuliček nebo střílení penalt řešil trigonometrické úlohy. Vše bylo otázkou úhlů, poloměrů, sinů a kosinů. Kamarádi jeho poblouznění sice vůbec nerozuměli, ale brali ho jako dobrou zábavu a z Célia Matemony se stal „Célio Mathématik“ – ten, který má číselné operace v malíku, který určuje proměnné a tyká si s komplexními čísly.

„Kde žijete? Můj mozek sleduje tangentu a vy byste chtěli, aby k tomu ještě analyzoval vaše přízemní hry?“

Všichni se smáli. Baestro, blázen do muziky, zanotoval melancholickou písničku, v níž se zpívá o snech o úspěchu a zklamaných nadějích.


Na kati ya bolondo, na kati ya pasi

Mokili ebeti ngai fimbo

Mokili ekomi bololo.


Rotmistr Bamba Togbia je zpovzdálí pozoroval, dvojčata se zrovna začala překřikovat titulní písní z Dragon Ballu. Pomalu popošel o pár kroků směrem k maličkému přístavku. Neúprosné slunce se odráželo od udusané hlíny. Hovory kolem ligabla postupně utichly. Všichni upřeli oči do Bambových zad. Byl to vysoký, štíhlý, asi padesátiletý muž. Nepřirozeně napínal ramena dozadu, navíc měl dlouhý krk, takže vypadal jako pták mrchožrout. Pleť měl černou až domodra, osmahlou hodinami strávenými ve stráži pod palčivým sluncem. Když došel doprostřed prostranství, mávl na omladinu rukou. Oba synovce to očividně nijak nevyvedlo z míry. Levák vstal a nevzrušeně zamířil k rotmistrovi. Matka u hrnců nedokončila pohyb a strnula, zatímco ti dva se krátce a stručně na něčem dohodli.

„Co chce?“ zeptal se Célio podrážděně, když se Levák vrátil k lavičce.

„Jako vždycky. Bude nás potřebovat na politickej mítink,“ odpověděl Levák.

„Zase! Vykašlete se už na to, kluci, tohle jednou špatně skončí.“

„Nabízí víc než jindy. Musíme tam, jsou to rychlý prachy, přece si je nenecháme ujít,“ namítl Levák.

Mýtus o tropickém povaleči byl znovu zpochybněn. Na téhle rovnoběžce platí jednoduchá a nelítostná rovnice. Nehneš sebou, nejíš, nejí ani tvoje děti, tím míň jejich učitel. Tak proč se nechat odradit Céliovými námitkami? On si vystudoval, dokonce to vypadá, že má kapsy plné diplomů, takže může doufat v jakous takous budoucnost. Levák, na rozdíl od něj, nikdy neví, kdy mu prozřetelnost přihraje trošku štěstí. Takže musí každou příležitost, která se namane, chytit za pačesy. Rotmistr Bamba nepřijel jenom tak z plezíru, potřebuje je. Levákovi a spoustě dalších, kteří zrovna nemají do čeho píchnout, platí za to, že pomáhají ovlivňovat veřejné mínění. Před televizními kamerami ztvárňují shromážděné davy, záběry se pak vysílají ve zprávách a vzniká dojem, že všechno je jako dřív. Předepsaná role spočívá v hraní přesvědčených a šťastných příznivců přechodné vlády, která se u moci drží už nekonečně dlouho.

„Tak pojedeme, nebo ne, Baestro?“ naléhal Levák. „Děláme snad něco špatnýho? Půjdem na stadion, zúčastníme se mítinku, sehrajem, co máme, a za chvíli jsme zpátky, můžem pak pokračovat v dámě. Rotmistr Bamba mi navíc slíbil, že dostaneme dvakrát tolik, co minule. To je solidní nabídka, ne?“

Baestro až dosud mlčel, byl pořád na vážkách. Když se podobné kašírované akce zúčastnil naposledy, vůbec se mu nelíbily vyprázdněné projevy plné násilí. V celé té maškarádě sice hraje jen roli bezvýznamného statisty, jenže situace v zemi se začíná výrazně měnit, přichází nová doba, lidé chtějí dojít k demokracii a volbám. Vládní garnitura bere jen nerada na vědomí ohlašující se změny a je odhodlaná jim co nejúčinněji vzdorovat. Baestrovi je nad slunce jasné, že směsice takzvaných politických svobod, nově posvěcených vládou, je jen zastírací manévr. A nemyslí si to proto, že se na vytváření té iluze sám osobně účastní, nýbrž proto, že uvažování pro­fesionálních politiků u moci se nijak nezměnilo. Pořád a neustále se ze všech sil a především týmiž metodami snaží uhájit své pozice a privilegia. Každý hraje svou roli, neohlíží se na svědomí a snaží se tahat svůj horký maniok z ohně. Takže i Baestro chodí tam, kam ho pošlou, tleská klíčovým slovům „strana“, „demokracie“, „lid“ a nadšeně skanduje úderná hesla: „Anarchii porazíme! „Boj nekončí! „Až do konečného vítězství!“ Po zralé úvaze se jeho pochybnosti rozplynuly jako průměrná mzda kinshaského pracujícího v den výplaty.

Baestro s Levákem stáli na korbě nezaplachtovaného náklaďáku, tváře jim ošlehával horký vzduch plný prachu. Vůz byl naložený figuranty sesbíranými všude možně po městě. Za každým z nich přijel osobně rotmistr Bamba. Potom po hloučcích nastupovali na náklaďák. Připojily se k nim ještě další dva nákladní vozy plné za peníze najatých hracích figurek. Na korbách se jich dohromady tísnilo aspoň sto nebo sto padesát, bylo mezi nimi i pár žen. Projížděli plnou rychlostí po Kasavubuově třídě. Chvíli po obědě byly chodníky plné lidí. Různorodý, mohutný dav vířil ráznými kroky prach, povykoval, pompézně gestikuloval, lopotil se s prapodivnými náklady, mířil za každodenními, nedostižnými sny. Kinshasa týraná sluncem a prachem, Kinshasa bojující o přežití.

V omšelých boudách natřených všemi možnými barvami se nabízejí haldy zboží, luxusního oblečení, elektrospotřebičů, smaltovaného nádobí. Vývěsní štíty soupeří o co nejodvážnější název – bez neonů a plastů to ani jinak nejde –, „Bůh mi dal“, „Brána požehnání“, „U Mâlou Nejlepší“. Na každých deseti metrech lékárna. Tu a tam prkno s hlavou namalovanou z profilu označuje kadeřnický salon. Vlaječky vystříhané z prostěradel zase dílny malířů dekoratérů. Výlohy s mazacími oleji a použitými dušemi svědčí o tom, že na místě se postarají o váš automobil a v případě, že píchnete kolo, se tam dočkáte zázraku. Náklaďák uhání dál.

Kupodivu neodbočili doprava, směrem k ma­lému stadionu Revoluce, ale pokračovali rovně. U Kasavubuova nadjezdu si Baestro všiml, že kromě offroadu rotmistra Bamby se ke konvoji připojily další dva terénní vozy. Byly plné podezřele vypadajících mužů.

Na křižovatce v Matonge auta zastavila, řidiči ale nechali běžet motory. Bez zvláštního zdůvodnění muselo vystoupit několik žen, které s nimi jely. Baes­tro s Levákem si vyměnili tázavý pohled. Obecně nevěstí nic dobrého, když vojáci vydají rozkaz: „Muži doprava, ženy doleva!“ Ženy vystoupily, náklaďáky se otočily a vydaly se zpátky, směrem do čtvrti Limete. Proč ale, proboha, vysadili ty ženy? říkali si oba mladíci.

Kolona nakonec zastavila před vilou obehnanou plůtkem ve výši pasu. Dům by vypadal neškodně, až na to, že dobře viditelná cedule označovala sídlo vedení jedné z opozičních stran. Šest vojáků na stráži apaticky posedávalo na lavičkách a opíralo se o útočné pušky.

Nejednalo se o jen tak nějakou stranu, nýbrž o SND, Stranu nové demokracie, vedenou Makandou Rachidim, profesionálním politikem, který v té době měl za sebou bohatou dráhu vyšperkovanou pozoruhodnými obraty. Tím úplně posledním a bezpochyby nejneuvěřitelnějším bylo opožděné směřování k demokracii. Tu chudinku si v průběhu politického vývoje v zemi pořídila za milenku spousta individuí jako on. Nepodléhali jejímu kouzlu, ale rovnou se jí zmocňovali pomocí velkohubých řečí, drzosti a notné dávky cynismu. Udělali z ní prodejnou děvku. Bez ohledu na její krásu ji na utajených schůzkách po nocích hromadně prznili. Pokořená demokracie se s nimi válela v umolousaných peřinách.

Bambův drsný hlas vrátil Baestra do reality. Rotmistr stál u nákladního vozu a vydával poslední pokyny.

„Sami vidíte, kde jsme. Teď se dozvíte, co budete dělat.“

Na korbě to zahučelo. Zdálo se, že figurantům se to nelíbí. Čekali, že jedou na stadion, místo toho se octli na podezřelém místě. Vůbec nepřepokládali, že by je zavezli do Limete, před sídlo opozičníků. Bamba si jejich rozladění nevšímal a pokračoval:

„Postavíme se před dům. Chci po vás jediný: abyste zpívali stranický písně. Přijeli jsme opoziční verbeži udělat koncert. Škodí zemi, zasévají rozkoly. Tak jim naše odhodlání předvedeme mírumilovně, zpěvem!“

Autoritativní projev váhající loutky jakžtakž uklidnil. Všichni seskákali na zem. Shromáždili se na travnatém pásu mezi vozovkou a chodníkem před vilou.

„Tak! Svolávací heslo je Mokili ebende!“ dodal rotmistr. „Všecko jasný? Dáme se do toho!“

Baestro zpíval bez zvláštního přesvědčení. Spolu s ostatními křičel mnohokrát omletou píseň vítězství. Pár minut hlasové produkce vlilo asi stovce mužů nadšení do žil. Někteří dokonce začali naznačovat kroky válečného tance. Dokonale probudili vojáky hlídkující naproti, u sídla SND. Straničtí představitelé vycházeli bojácně před vilu, podívat se, co má znamenat ten rozjásaný povyk. Zpěváci je provokovali podupáváním, vyzývavě na ně pokřikovali. Najatí figuranti dělali všechno proto, aby si své peníze zasloužili. Dosáhli téměř dokonalého souzvuku. Skupina se vlnila jako tekutina, přitom zůstávala jednolitá. Rytmicky zvedané a zase spouštěné paže připomínaly grafický záznam ekvalizéru. Dokonalé představení. Dalo by se dokonce říct, že si ještě přidávali. Ti naproti zachovávali klid. Zpěv dosáhl vrcholu, hlasivky se zahřály, když vtom Baes­tro jako ve snu zahlédl vystupovat muže z terénního vozu, na který mezitím zapomněl, ruce jim prodlužovaly jakési tmavé tvary. Pak viděl, jak vystavují na odiv zbraně, jeden měl samopal Uzi, druhý automatickou pistoli, natahují závěry, míří na vilu a s pekelným rachotem střílejí. Palba vyvolala okamžitou paniku a zmatení. Skupina asi stovky naprogramovaných loutek se rozptýlila do několika hloučků. Baestro s bratrem Levákem se dali na úprk, aniž věděli, kam vlastně běží. Celý houf se rozprchl jako mravenci, kterým do mraveniště stoupla lidská noha.

Do nechápavého křiku zaznělo svolávací heslo: „Mokili ebende! Mokili ebende!“ Neposlušní figuranti, podmanění půvabem těch slov, se v několika vteřinách znovu shlukli dohromady kolem muže, který na ně křičel a vypadal jako důstojník. V tom samém okamžiku úsečně zavelel a vzduch proťala další salva. Baestro cítil, že se mu trhá srdce. Déšť kulek skosil dva z jeho kolegů kousek od něj. Levák se někam ztratil. Oslepeného a ohlušeného Baestra se zmocnila panika, unášela ho do nějakého jiného světa. V tom okamžiku trajektorie jeho života dosáhla vrcholu. Jeho naděje a touhy už zůstávaly za ním. Už nebyl z tohoto světa. Udělal zoufalou kličku doprava, běžel, aniž o tom věděl, na chvilku se mu dokonce zazdálo, že letí, ale ve skutečnosti jen zavrávoral poté, co mu jeden ze stoupenců Makandy Rachidiho podrazil nohu. Vteřinu nato ho zastínil muž v tmavé uniformě, tmavém baretu a s ne­existujícíma očima, rozpřáhl se nad ním puškou a do boku mu vrazil bajonet. Baestro, přišpendlený kovovým ostřím do prachu, sledoval proti obloze se rýsující ebenovou masu, která se nad ním skláněla a zabíjela ho.


Taxík úctyhodného stáří se co nejrychleji proplétal hustým provozem na Lumumbově bulváru, snažil se vyhýbat výmolům, což Baestrovu zranění vůbec nesvědčilo. Ležel na zadním sedadle s hlavou v bratrově klíně. Levák se sklonil a do ucha mu šeptal uklidňující slova.

„Ba gagner ngai,“ vzlykl zoufale Baestro. „Dostali mě.“

Levák se snažil rukou zastavit krev, která bratrovi pomalu, ale neúprosně pulzovala z boku. Taxík spěchal do všeobecné nemocnice.

Levák se jako zázrakem objevil okamžitě po zásahu bajonetem a dokázal Baestra dostat pryč. Podařilo se mu ho postavit na nohy a přimět k tomu, aby co nejrychleji dovrávoral až k bulváru, kde je laskavý taxikář vzal do vozu. V nemocnici přišli na řadu poměrně rychle. Bylo tam už dost zraněných z obou stran. Aktivisté z obou táborů, kteří přivezli své zraněné, po sobě výhrůžně pokřikovali a gestikulovali. Na chodbách nemocnice panoval nepopsatelný zmatek. Baestra si vzal na starost mladý lékař. Ošetřovatelé ho na nosítkách odnesli na žalostným dojmem působící operační sál se skvrnami po bůhvíčem na stěnách. Položili ho na operační stůl. Z chodby se ozýval čím dál hlasitější křik. Znepokojený lékař poslal jednoho ze sanitářů zjistit, co se venku děje. Vrátil se s hrůzou v očích – přijeli Makandovi muži, shánějí se po zraněných z opačného tábora a chtějí je dobíjet. Doktor rychle otevřel plechovou skříňku a Levákovi s Baestrem nařídil, ať se schovají dovnitř.

„Dělejte, jde vám o krk!“ S pomocí sanitářů se podařilo zraněného i s bratrem nacpat do skříňky. Oba chlapci se octli v naprosté tmě. Baestro cítil, že mu srdce tluče níž než obvykle, v místech, kde mu zeje rána. Po několika dlouhých minutách přestal ovládat čelisti, zatínaly se do sebe jako pod vahou dvou nemilosrdných kovadlin. Celým tělem mu škubaly křeče, Levák se je snažil uklidnit tím, že k sobě bratra pevně tiskl. Baestrovy životní funkce však rychle a beznadějně vyhasínaly. Přes tenký plech k nim zvenčí doléhaly surové rány a zděšený řev lynčovaných mužů.

„Ba gagner ngai,“ šeptl ještě Baestro a vydechl naposledy. Levák během několika hodin strávených ve stísněném prostoru cítil, jak bratrovo tělo v jeho objetí pomaličku chladne a nezadržitelně tuhne. Baestro zemřel v plechové skříňce mezi nerezovými chirurgickými nástroji, chladnými a nezúčastněnými jako státní zájem.