GYMPL 2
Komunistický převrat mě zastihnul v tercii. V těch letech byly komunisty organizovány masové akce, při nichž byli nuceni k účasti všichni, ačkoliv s novým režimem třeba nesouhlasili. Účast byla kontrolována, pořizovaly se seznamy a následoval v zaměstnání postih těch, kteří se nezúčastnili. V modrých svazáckých košilích jsme o víkendech chodili na brigády, tj. organizovaně vykonávat hrubé manuální práce v místě bydliště.
I my študáci jsme dospívali k politickému uvědomění a revoltě. Museli jsme pod standartou chodit do průvodu na prvního máje. A povinně jásat. My mlčeli jako duby. To ovšem pošramocovalo reputaci snaživého soudruha „zatímního správce gymnázia“, a tak počkal, až k němu dojde naše třída, a vztekle syčel: „Hesla, provolávat hesla!“ Den před tím ta nařízená hesla všichni nacvičovali ve třídách. Jenže nám se nelíbila. Během chvilky jsme se dohodli a už celá třída, hulákajíc, co to šlo, skandovala: „Za mír dáme všechno směle, válku skopem do krku.“ Tato tvořivost měla kýžený výsledek; už jsme dál mohli jít mlčky. Měli jsme se za vítězné recesistické hrdiny.
Hlasově jsme se na veřejnosti projevovali i po povinné školní návštěvě sovětského válečného propagandistického filmu Pád Berlína. Do jeho děje byla vsazena i soukromá láska rudoarmějců, jejíž protagonisty válka rozdělila, aby pak v závěrečné scéně, v rozstříleném Berlíně, se dojemně na ulici uviděli a volajíce na sebe si padli do náručí. Chodili jsme pak po městečku a parodujíce toto „umělecké“ cituplné vyznění vyřvávali fistulí „Aljošó“ a odpovídali chraplavým basem „Natašó“. Tak jsme se i my účastnili „revolučního kvasu“, odvděčujíce se po svém za všechny ty pozavírané slušné lidi, intelektuály, zemědělce, živnostníky a obchodníky.
Proti panujícím nařízením jsme revoltovali i ve škole. O hlavní přestávce se chodilo v trojstupech, kruhem po chodbě, pod pedagogickým dozorem. Kantory oktaváni rozzuřili tím, že otočili směr obchůzky. Nebo nosili skleněné trubičky, tzv. flusačky, a těmi foukali kroupy do kolemjdoucích. Sliny je báječně připevňovaly i na tvář, ba i na profesorskou.
Jednou měl dohled nevelký profesor přírodopisu, který si přibarvoval vlasy. Oktaván, o hlavu vyšší než ostatní, mocným hlasem zvolal: „Neviděli jste tady takovýho malýho, blbýho, srsatýho?“ Na smůlu ten kantor stál za ním: „Nemyslels náhodou mě? Tak pojď za mnou,“ a zavedl ho pod schody, za ohromného veselí si vylezl na třetí stupeň, aby vyrovnal výškový rozdíl, a ubalil mu facku.
Vůdčím výtečníkem oktavánů byl Tonda, trumpetista. Na lyžařském táboru sedával, doprovázen námi, večer na zábradlí Švarné Hanky, přikládal nástroj k širokým ústům a hrál něžné serenády pro děvčata, umístěná v chatě Bílý kříž o dva kilometry dál. Moc nás to dojímalo. Ale ve škole Tonda revoltoval. Vrcholem všeho byly věšáky na chodbách gymnázia. Pocházely z doby ještě c. k. rakouské, byly litinové a pochromované, připevněné ve dvou řadách na prknech na stěnách mezi okny na chodbě a byly krásně kroucené. Jednoho rána jsme přišli a věšáky nikde. V celém druhém patře ani jeden. Ke zmizelým věšákům se hrdě přiznal syn zdejšího velitele kasáren, ta červenolící a černovlasá huba opičí, Tonda. Když jsme přišli do školy následujícího dne, jeden kroucený věšák se objevil zavěšený vzadu na pásku pláště kantora dozorujícího o velké přestávce. Byl tedy Tonda „podmínečně vyloučen z ústavu“. Když mu to sdělovali, prohlásil: „Pane prozatímní správce, vy tím ředitelem ještě dlouho nebudete, ale můj táta už dlouho je a na rozdíl od vás ještě dlouho bude velitelem zdejší posádky.“ Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Při zahájení maturity, než začaly písemky, mu vedení školy oznámilo, že byl z gymnázia s okamžitou platností a definitivně vyloučen. I vysunul nohy do uličky, přehodil nohu přes nohu, zašátral po kapsách, vydoloval cigaretu, zapálil si a labužnicky vyfukoval kouř. Takový to byl frajer.
Ale pozadu v recesi nezůstal ani jeho spolužák Míťa. Prohlašoval o sobě, že umí hrát na všechny hudební nástroje kromě harfy, tu že ovládá jen teoreticky. Pořádal po vyučování neoficiální koncerty na klavír v jedné z učeben a miloval Irenku, dceru profesora fyziky, našeho třídního. Složil pro ni waltz. Míťa hrával v kostele na varhany. Při svatém přijímaní, když věřící zvolna kráčeli k oltáři, doprovázel je pomalý rytmus Míťova Waltzu pro Irenku.
Pamětlivi toho, že v nižších třídách jsme byli bezprávnými otroky starších ročníků, automaticky jsme začali ve vyšším gymnáziu vládnout my. Tradici studentských rozverností jsme začali přebírat přirozeně. Já jsem si vycvičil žákyni z nižšího ročníku, aby si opsala můj rozvrh a nosila mi na geometrii trojúhelníky a rýsovadla. Jednou je zapomněla a já slíznul pětku. To byl pak takový šrumec, že vyplašená dívenka nosila pomůcky pro jistotu denně, i když jsme rýsování neměli. Byla hodně boubelatá, hodně milá a jmenovala se Pievuška Koďousková.
Svoji nadřazenost jsme praktikovali všude, i na obědě. Chodili jsme do jídelny devítiletky na náměstí a jedli s tamními žáky. Mezi nimi byla i zrzavá dvojčata a jedna z nich, nedomrlá Irenka, se do mne zamilovala. Chodili jsme si s kamarádem Josefem rovnou sednout ke stolu a Irenka mi nosila polévku. Velkopansky jsem ji přijal a poručil: „Ještě Josefovi.“ Ani nemrkla a nacupitala s druhým talířem polévky pro mého kamaráda. Byla celá zardělá, ale já jsem ji ani na rande nepozval.
Ve vyšších ročnících jsme měli na češtinu kantora přezdívaného Pepa. Miloval literaturu a alkohol, líbily se mu žákyně. Při vyvolání je bral za paži pod ramenem, aby se jim otřel hřbetem ruky o prsa. Oženil se v pozdním věku, uhnala ho zástupkyně ředitele Andula, které jsme říkali „křivonožka“. Byla oproti němu o několik roků starší a on z toho byl tak nešťastný, že se zpíjel i se studenty. Za to ho pak žena zavírala do sklepa. Nejednou přišel odtud rovnou do školy, bledý a celý zmačkaný, a kumpánům se potom svěřoval: „Andula mě zase zavřela.“
Ruštinu učil ruský emigrant, říkali jsme mu Muravěj. Bydlel ve dvou místnostech ve znárodněném empírovém zámku Kinských. Učit neuměl, nebyl to profesionál a my jsme ho často vyprovokovali, aby zavzpomínal na svůj předválečný život v Rusku. Třeba jak jich jednou jelo stepí na motocyklu se sajdkárou osm. Nosil falešné zuby a jednou si je zapomněl doma. Dal klíč mně a mému kamarádovi a poslal si nás pro ně do zámku. Našli jsme je ve skleničce s vodou.
Matematika nebyla mou silnou stránkou. Nenáviděl jsem ji kvůli otci, který se u mě znemožnil, když jsem se kdysi ptal, proč 2 + 2 = 4, a místo odpovědi dostal od otce pohlavek s ponaučením, abych nemudroval a raději se naučil velkou násobilku. Tu jsem se pak nenaučil nikdy. Ba i malou násobilku jsem stavěl na znalosti násobků deseti a pěti, k nimž jsem potom dopočítával: 7 x 8 = 5 x 8 = 40 + 2 x 8 = 16, tzn. 40 + 16 = 56! On taky náš gymnaziální matikář, drobný profesor Mašek, vypočítával na tabuli rovnice podle taháku, který měl v hrsti a cudně ho skrýval před tělem. Byl to v našich očích handicap. Ale zase získal, byť možná neuctivou a trochu pochybnou reputaci, když na zimním táboře hrál s kluky žolíky, a kdykoli spojeným úsilím prohrál, nechal si černým krémem na boty namalovat na obličej čáru. Až ho celého zmalovali. Jedničku u něj získala tupá šprtka Neškudlová, která se učila celé řešení rovnice řádek po řádku zpaměti. Jednou jí předposlední řádek vypadl z paměti, přesto výsledek, k údivu kantora a našemu jásotu, měla správně.
V septimě jsme dostali jiného profesora na matematiku a fyziku, který nám dělal třídního. Kubečku (tatínka Irenky oslavované waltzem). Byl to dobrák a spravedlivý člověk, jen se mnou měl trápení. „Martinec, prosím tě, já vím, že matematika ti nedělá problémy a rád bych ti tu jedničku dal, jen kdyby ses aspoň trochu učil. Ale uznej sám, jak ti můžu dát výbornou, když ty, místo abys znal vzoreček, mi Pythagorovu větu pokaždé znovu odvozuješ na tabuli.“ Já to uznával a Pythagorovu větu jsem odvozoval dál.
Jazyky mi nešly, nebyl jsem šprt, měl jsem paměť logickou a citovou, nikoli mechanickou. Latina byla mou největší bolestí. Naši usoudili, že se čtyřkou z latiny, s tak špatným prospěchem školu opouštět nesmím. Shodou okolností maminka tehdy namlouvala svému brněnskému bratranci mladou vesnickou učitelku odnaproti. K nám na venkov si přijížděl na prázdniny odpočinout. Maminka bratrance umluvila, aby mě latině doučoval. Denně, před obědem, jsem za ním docházel a za hodinu se vracel s úlohou na příští den. Strýček byl velice slušný pán, který v životě neřekl vulgární slovo, až jsem ho k tomu nejhoršímu vyprovokoval. Překládali jsme Ovidia – parce pater virgiis, iam numquam carmina dicam (šetři, otče, rákosku, už nikdy nebudu říkat básně) – což naštěstí antický mladík nedodržel, avšak i tuto svou prosbu řekl ve verších a otec ho varoval: „Ossa tua perfringam.“ Já strýčkovi před tím suverénně tvrdil, že plurál od „os“ je „osia“. Málem jsem strýčka zviklal, až nakonec se plácl do čela a řekl to správně, tak jak to řekl Ovidiův otec. I ptal jsem se strýčka, co citát přesně znamená. Zaváhal hledaje přiléhavý výraz a pak adresně zavrčel: „No, volně přeloženo to znamená přelámu ti hnáty.“ Vzal jsem to osobně jako varování a doopravdy se snažil učit. Zkazilo mi to dvoje prázdniny. Strýčkovi taky.
A tak, když mi latinářka koncem roku opět automaticky psala na vysvědčení čtyřku, veřejně a se vším důrazem jsem oznámil, že nesouhlasím ani s trojkou a že žádám o přezkoušení před ředitelem. Byla to troufalost, měl jsem s říďou nevyřízené účty a určitě mi nebyl nakloněn. Třída strnula a obávaný muž, který měl řadu důvodů, proč mě nesnášet, skutečně přišel. Zkoušeli mě tři čtvrtě hodiny, od slovíček přes překlad až po konsekuci temporum. Vyhrál jsem. Ze čtyřky jsem si v latině polepšil na dvojku, což bylo mimořádné. A tím jsem postoupil mezi první čtvrtinu žáků ve třídě.
Pan profesor na hudební výchovu, který nás měl do sexty, říkal: „Kdo umí na jedničku a nehraje nebo nezpívá v souboru, ten může dostat maximálně dvojku.“ Měl několik školních nástrojů a těmi počastoval žáky, kteří dosud na nic nehráli. Tak dal do kupy celý komorní orchestr o třiceti muzikantech. Spolu se smíšeným sborem a dětským sborem dokázal dostal na jeviště najednou sto dvacet účinkujících. Zpívali jsme Foerstera i Křičku. Já bas, kamarád Josef tenor. Stáli jsme na opačném konci sboru, v zadní řadě uprostřed, aby to ti před námi mohli odposlouchávat a zpívali podle nás. Vycvičili jsme se s Josefem soukromě zpívat písničky i v sekundách a zkoušeli si septimy, bylo to náročné, ale užitečné. Když jsme na sebe mrkli, rozhodili jsme celý sbor tím, že jsme ho stáhli o čtvrttón, Josef dolů, já nahoru. Pitomec šílel. Ale my ho měli rádi, protože uměl. A protože se za mlada střílel v lomu pro nešťastnou lásku a nikdy se už neoženil. Vychoval generace nadaných amatérských muzikantů. Stalo se, že po jakési produkci jsme čekali v noci u zastávky na vlak. Oktavána houslistu jsme umluvili, aby zahrál. Stáli jsme v přilehlém zámeckém parku pod vysokými bezlistými stromy, měsíc po louce rozsvěcoval tisíce rozkvetlých bledulí a Václav zaníceně rozechvěl sólové housle. Naslouchali jsme nábožně a uložili si ten romantický zážitek hluboko do srdce.
V oktávě jsme dostali jiného učitele hudby a přešli na Malátovy Zpěvy lidu českého. Rozladění o čtvrt tónu kantor nepoznal. Tak jsme začali tvořit. Do pasáže „čí je děvče čí je, v tý červený kacabajce“ jsme před první slabiku předsouvali hlásku „ch“, a tak jsme tázací zájmeno přetvořili v hovorové sloveso. A to i když se jelo naostro při soutěžích na jevišti, neboť jsme byli silné povahy. Byl to kantor kamarádský, sympatický tím, že vlastnil kabriolet aero, ale marná sláva, my měli radši uřvaného Pitomce, který nás při nepozornosti touto nadávkou s chutí častoval.
S malováním to vzalo komplikovaný vývoj. Výtvarnou výchovu učil Antonín Militký. Asi jsme věděli, že to je akademický malíř, ale netušili, že není tak docela neznámý. Šuškali jsme si, že maluje svou mladší dceru, smavě hezkou dívku končící pubertu, nahou. Vzbuzovalo to v nás velmi dráždivé představy. O jeho starší dceři Ivě se povídalo, že jako studentka zradila spolužáka Dvořáčka, který spolu s kamarádem Jupou uprchnul z komunistického Československa na Západ. Když ji Dvořáček přišel jako agent chodec navštívit v Praze na kolej, aby jí přinesl od Jupy pozdravy, udala ho. A jejího otce to tenkrát tak rozčílilo, že ji na hodinu vyhnal z domu a rodičům postiženého se šel omluvit. Odcházela z domova s kufrem. Tenhle profesor namaloval přes prázdniny na zeď chodby rozměrnou, zhruba devět metrů čtverečních velkou alegorickou fresku (ve stylu Hynaisovy opony) s nápisem Uměním k dobru a kráse. Jeho dovednost mu dodala na vážnosti.
Vztah mezi mnou a profesorem Militkým měl dramatický vývoj. Unuděný kreslením plastických písmen jsem si jako sextán na konci hodiny zavazoval desky a v nastalém lomozu si pohodově pískal. Nějak jsem si nevšimnul, že ostatní už tiše stojí a zdraví pana profesora. Můj pískot se v tom tichu rozléhal o to vyzývavěji. Uslyšel jsem řev: „Kdo to píská!“ Samozřejmě jsem se přihlásil a hrdě nahlas pravil: „Já.“ „Pojď sem.“ Zastavil jsem se metr před stupínkem. „Blíž.“ Posunul jsem se obezřetně o pár centimetrů. „Ještě blíž!“ Nakročil jsem a vtom jsem ji koupil. Sedla tak, že mě otočila a já jsem dokončil krok v protisměru a pak pokračoval plynule dál, zpátky do lavice. Tím exekuce v kreslírně skončila, ale já měl vymalováno pět prstů. Spolužák Josef se chopil příležitosti, namazal mě Heleninou niveou a ovázal mi hlavu dvěma kapesníky na uzel. Následující hodinu vstoupil do třídy češtinář: „Co má tohle zase znamenat?“ pravil podezřívavě, větře lumpárnu. Josef vstal a informoval ho: „Prosím, ony ho strašně bolí zuby, je celý napuchlý.“ „Tak ho odveď na pohotovost.“ Vida, jak skvěle se to vyvinulo. Strávili jsme přes hodinu na lavičce na náměstí, slunce svítilo a zmrzlina byla božská. Vrátili jsme se samo sebou až o přestávce.
Jako správní študáci jsme vynalézavě bojovali s kantory. Já s Josefem jsme seděli před dívkami, v první lavici prostřední řady, že abychom byli na očích. Ruštinářka byla sotva odrostlá fakultě, vysoká, nevzhledná a z vesnice. Byla nepopulární, říkali jsem jí Francka. Měla ve zvyku chodit před prvními lavicemi, u naší prostřední se zastavit a bezděky šmidrat prstem po široké čelní hraně. Napadlo mě, natřít tu hranu inkoustem. Povedlo se a umazala se. Nevěděla si rady. Projevil jsem lítost a tvrdil, že se mi inkoust rozlil. Tak se mi později pomstila jednou z nejhezčích poznámek, které jsem měl v žákovské knížce.
To bylo tak. Chodili jsme na obědy na měšťanku. Samozřejmě jsem se na tu cestu, z gymnázia do měšťanky, nepřezouval. Ruštinářka mě načapala. Zapsala mi do žákajdy: „Běhá po náměstí v bačkorách tryskem.“
To jsem nemohl nechat jen tak. Když procházela podél naší lavice, vystrčil jsem směrem ke stupínku nohy. Brkla, zrudla a já pekelně zařval, jako že bolestí. Vzápětí jsem pak projevil starostlivost, jestli se jí nic nestalo, a nakonec jsem se jí s hranou pokorou omluvil. Byla tak popletená, že mi žádný zápis do knížky nedala. Jak by asi taky zněl, že? Při jejích tvůrčích schopnostech. Ale další dvojku z mravů mi to vyneslo.
Ovdovělý PhDr. Karel Režný, dějepisář, si Francku nakonec vzal. Všichni jsme ho litovali. Ona ani nevěděla, jakou velikost trenek má koupit novomanželovu synovi.
Dr. Režný vedl odpolední filozofický kroužek pro oktavány, kterého jsem se směl, jako jeho oblíbený septimán, účastnit. Pamatuji se na zadání: „Co je to pravda?“ Přemýšlivý po dědečkovi došel jsem v úvahách k pravdě subjektivní a objektivní, relativní a absolutní. Studovali jsme i grafologii, rozebíral jsem písmo Napoleonovo: obvyklé, normální, vedle něho pesimistické po prohrané bitvě u Slavkova, s řádky klesajícími dolů.
Pan doktor byl vynikající člověk. Dokonce prováděl sběry pravěkých střepů na polích. Nás na kroužku seznamoval i s odbornou literaturou. Právě obdržel brožovanou monografii univerzitního profesora Jana Filipa, Pravěké Československo, a dal mi ji k rozřezání. Kniha mě zaujala natolik, že jsem se rozhodl stát se archeologem. Zvlášť když autor v úvodu opatrně odmítl sovětské představy o pravěku. Pravilo se v předmluvě, že podle bible existoval původně jednotný jazyk a teprve při stavbě věže babylonské Bůh způsobil zmatení jazyků a jejich diferenciaci. Soudruh Stalin prý jejich pyramidu vzal, obrátil ji a postavil na základnu. Jan Filip poukázal na to, že na českém materiálu tyto teze nelze prokázat.
Ta publikace ovlivnila zaměření nejen moje, ale i dvou starších studentů gymnázia, a nakonec jsme se archeology stali tři, a to představovalo desetinu všech tehdejších českých archeologů. Rozhodl jsem se stát se prehistorikem („Archeologovi je nález cílem, prehistorikovi předmětem poznání.“)
V oktávě nás potom učil filozofii jakýsi malý tučný profesor, kterému po úrazu ve fotbale uřízli nohu. Kulhal s protézou, a protože byl nezáživný a nekomunikativní, neměli jsme ho rádi, na rozdíl od předchozího Dr. Režného. My, já s kamarádem Josefem, jsme seděli v první lavici uprostřed, před děvčaty. Za námi seděla Helena. Byla o rok starší a koncem přestávky se v lavici pudrovala. Josef se mohutně nadechnul, otočil, a celou pudřenku jí vyfouknul do tváře. Byl z toho něžninký obláček voňavého prachu. V té chvíli vstoupil do třídy neoblíbený filozof. Pozdravili jsme ho a usedli. Helena si potichu vyndala ostrý nožík a v odvetu začala Josefovi systematicky párat sako na zádech. Josef ji chytil za ruku a zkroutil ji. Helena se svíjela bolestí. Kantor si toho samozřejmě všimnul a povídá: „Červená, dej sem žákovskou knížku.“ Helena vstala s knížkou v ruce, ale vstal i můj soused Josef. Udělal čelem vzad, položil jí ruce na ramena a zatlačil ji zpátky do lavice. Pak sebral vlastní žákovskou knížku a dvoumetrovým obloukem ji hodil z lavice na katedru. „Pane profesore, to jsem vyrušoval já.“
Po tomto incidentu nás rozsadili od sebe tak, že já jsem si musel vyměnit místo se slušnou Vlastičkou, takže jsme s Pepou seděli v prvních lavicích před děvčaty každý zvlášť, vedle dívky. Já jsem se dostal vedle už zmíněné „matematičky“ Neškudlové. Tato dívka, dědička malé továrny na církevní ornáty, byla povahy dosti tupé, učila se špatně. Vlastička, kterou nafasoval Josef, byla naopak děvče bystré, patřila k nejlepším ve třídě, a přitom byla skromná, tichá a vychovaná. Tato Vlastička na konci roku, po který seděla s Josefem, dostala svou první a poslední dvojku z mravů. Měl to na svědomí Josef, který samozřejmě dostal dvojku také. Neškudlová vedle mne obdržela jedničku, a já ovšem další dvojku. Tenkrát jsem se kamarádovi omlouval: „Josef, promiň, ale já jsem dělal, co jsem mohl, já ji píchal perem do nohy, ale s tou krávou ani to nehnulo.“
