dauphin

V kruhu zoufalství

Ondřej se zkrátka rozhodl, že své stěhování po Praze spojí…

Mimochodem, měl jsem na konzervatoři spolužáka, který se taky jmenoval Ondřej, a ten mi říkal, že do té doby, než přišel do Prahy na školu, nikdo mu s výjimkou dětské lékařky neříkal „Ondřeji“, všichni jen „Ondro“, případně nějakými zdrobnělinami. A té dětské lékařce to promíjel pouze proto, že měla údajně hrozně pěkný, takový zastřený hlas a nádherné modré oči.

A taky mi tenkrát říkal, že když ho někdo osloví „Ondřeji“, má pořád pocit, že se to týká jakési jeho intelektuálnější, distingovanější podoby, která mu jde v patách… To ten můj Ondřej rozhodně nic takového neměl a nemá. Ten se cítil odmala jako vyvolený, vznešený Ondřej. Taky je pravda, že když jsem byl dítě, jméno Ondřej bylo poměrně vzácné, zato teď je naprosto běžné.

To já jsem si se svým jménem vytrpěl ve škole své. Zvlášť když se blížil konec základní školy a puberta se stupňovala. Aby bylo úplně jasno, puberta byla i mým problémem, ale nikoliv ta moje, nýbrž ta mých spolužáků. Kolikrát mi jen někdo cestou do školní jídelny skandoval do zad to otravné: „Gus­‑ta Ka­‑pus­‑ta, Gus­‑ta Ka­‑pus­‑ta…“ Ani mně tehdy ještě nedocházelo, že moje příjmení obsahuje hned dvě temná slova: kaput a pusta.

Chystal jsem se, že s tím dneska dopoledne konečně pohnu, ale teď ráno to zas bylo takové divné… Poprvé jsem se před Emičkou zastyděl za to, že jsem chudý a že nedokážu vydělat víc. Jako by celkovou situaci najednou nahlédla střízlivým pohledem a začala mnou pohrdat. Jako by mě už ani nechtěla poslouchat. Jako bych jí udělal největší radost tím, kdybych okamžitě zmlknul.

„Ty seš teda Pažout, Bimbo,“ řekla mi tuhle a kroutila u toho znuděně hlavou.

Přitom když jsem ji poznal a když jsem ji potom vzal k sobě domů, byla tak trpělivá, tak vděčná za každou maličkost, tak nenáročná… Byla na tom tenkrát opravdu špatně, byla životem zbitá, dost možná ještě doslova. Protože ten její, od kterého utekla, ji prý mlátil…

Něco takového nemůžu nikdy pochopit. A už vůbec nedokážu pochopit, že někdo dokázal vztáhnout ruku na někoho tak milého a bezbranného, jako je Emička… Byla tenkrát skutečně úplně na dně.

Dneska ráno ale nezvykle rychle vypila svůj šálek kávy, naparádila se a načesala, což je známka toho, že už se po roce a půl cele zotavila, a vyrazila někam do Prahy. Nechtěl jsem se ptát a ona dělala tajemnou, proto jsem to tak raději nechal, bez zbytečného mluvení. Už jsem ostatně myslel spíš na to, co budu psát…

Jakmile Emička zabouchla dveře bytu, přeskočila mi myšlenka na Roberta, s nímž jsem byl včera na tom obědě… Pořád mě hebkým, procítěným hlasem uklidňoval, jako kdyby byl sestřička a já právě sletěl ze střechy.

Mluvil tolik a takovým tónem, že jsem v tom ne­mohl nezaslechnout jakousi kolotočářskou nespolehlivost. A bylo mi tak nepříjemné to dál poslouchat, že jsem to chtěl co nejrychleji ukončit… Kdybych mu řekl, co si o tom, co mi povídá, myslím, trvalo by to ještě mnohem déle. Proto jsem mu naopak všechno tiše odkýval a jednoslovně odsouhlasil, jen abychom mohli vstát a na chodníku se rozejít.

Robert totiž zas mistrně využíval toho, že sice je šéfem nakladatelství, ale není jeho majitelem, jde pouze o jednu z mnoha malých položek v tom jejich proskleném baráku. Takže na jednu stranu může říkat, že cokoliv zařídí. Ale na druhou stranu se může vždycky vymlouvat na to, že to zkazil někdo v tom obřím potravním řetězci, případně že to nejde, protože to tak prostě mají celofiremně nastavené, a s tím on nehne.

Vlastně jsem ho litoval. Taky by si býval zasloužil něco lepšího, kdysi skvěle překládal švédskou poezii, ale tím holt bývalou a současnou rodinu neuživí. Najednou mi z toho všeho bylo smutno. Jako bychom tvořili nějaký kruh zoufalství. On cosi zoufale potřeboval, potřeboval vykázat jakousi snahu, jakousi činnost. A já zas zoufale potřeboval peníze. Zvlášť když jsem v posledních měsících vydal tolik na to, aby Emička měla potřebné podmínky k zotavení.

Pomohl jsem člověku v nouzi a našel lásku… To se přece na peníze nedá přepočítávat… Jsme oba ještě poměrně mladí, ona určitě, a při síle, takže si můžeme zas vydělat. Má nakonec pravdu, peníze nejsou všechno, jsou důležitější věci. I když mně se teda vždycky zdálo, že když jsou peníze, tak je teprve klid na to, aby člověk viděl, že jsou důležitější věci.

Nejsem na tom v současné chvíli nijak skvěle, to rozhodně ne, ale je pravda, že na světě je na tom spousta lidí daleko hůř. Navíc mám pořád byt v Praze, což je dnes velký kapitál. Nemusím platit ty nehorázné sumy za pronájmy. Ale zároveň jsem v pasti, protože v tom bytě bydlím, musím v něm bydlet, poněvadž jiný už nemám.

Když jsem tu zůstal sám, po smrti pratetičky, a než jsem potkal Emičku, často jsem tady seděl a říkal si, že v tomhle bytě zemřu. A nebylo v tom štěstí těch, kteří chtějí zemřít tam, kde celý život žili, chtějí zemřít doma. Ne, byla v tom mučivá odevzdanost, že se už nedokážu nikam pohnout… A možná to ještě bude velký boj, abych dokázal zemřít aspoň tady. Bůhvíco přijde za těch pár let, až budu stařec. Budu na to mít? Budu na to mít našetřeno? Zatím to tak nevypadá.

Dřív mě nijak netížilo, že nemám žádné úspory a že si vydělám nanejvýš to, co za měsíc utratím, takže na konci mám na kontě nulu, případně lehký debet. Dnes jen z toho, že bych se k té nule mohl přiblížit už za půl roku, kdyby se teda naplnily veškeré katastrofické scénáře, v noci nespím a zpocený se převaluju na vlhkém polštáři, dokud se nepřišourá ráno.

Podstatným aspektem stáří je to, že toho, co znáte, nepřibývá, ba naopak ubývá. A vedle vymírání lidí a mizení věcí, které jste znali, jde i o zmenšování se vašeho „výběhu“. Pořád se zužuje… Mě stáří nijak neděsí, ostatně od mládí jsem byl ten „starý­‑mladý“. Byl jsem jedináček, potom se mi něco přihodilo, taky jsem dělal vážnou hudbu…

Ale stáří mě opravdu neděsí, jediné, co mě onehdy vyděsilo, bylo, když jsem si uvědomil, že už nejsem kluk, že nejsem ani starý kluk, že už jsem zkrátka muž. Na tohle označení se pořád necítím, nějak mi ke mně nepasuje.

Ale jako umělec bych se tím asi neměl vůbec zabývat… A přece můžu vždycky, kdyby bylo nejhůř, jako spisovatel utéct aspoň na chvíli do paralelního světa. A teď navíc píšu o mladíkovi, který takové starosti vůbec nezná, tak honem za ním.

Pojď, Gustí, pojď, soustřeď se a nenech si zkazit den… Vždyť nikdo neumí psát tak lehce a dobře jako ty! To tvoje čechrání slovíček a větiček je vskutku ne­opakovatelné!

Jak jsem procházel zdí

Ondřej se zkrátka rozhodl, že své stěhování po Praze spojí se ženami. Že bude zohledňovat, kde je dotyčná, která se bude pomalu, ale jistě chytat do jeho osidel, usazena. A podle toho se rozhodne, jestli si s ní opravdu začne. To v případě, že by mohl bydlet u ní.

Jenomže to vždycky nešlo. Někdy pobývaly s někým dalším, aby nemusely platit celý byt. Někdy dlely tam, kde se Ondřejovi nelíbilo, nebo to v jeho očích nebyl dost prostorný byt. V takových případech měl přichystanou variantu, že pro ně pronajme cosi lepšího, poněvadž to pro něj nebylo nic složitého, a navíc novým hnízdečkem dobývanou ženu okouzlí, a tak mu snáze podlehne.

Ondřejova dobrodružná hra tak znovu získala na zajímavosti. Navíc on sám zůstával pro dotyčné dívky a ženy mužem, jenž má v sobě cosi tajemného. Netušily, že je za tím tato hra, tento plán, ta zaháněná životní nudy.

Já vám to tady pochopitelně nemůžu ukazovat kompletní, protože bych tím mimo jiné porušil smlouvu, takže jen krátké úryvky…

Ale, mimochodem, Robert mi povídal, že ten příběh prý vznikl na nějakém workshopu, kde společně pracovalo několik špičkových českých storytellerů, aspoň myslím, že to tak říkal. A že z toho nakonec vzniklo tohle… Ale oni nejsou ti, kteří by to psali, oni jsou ti, co to pouze vymyslí. Psaním už nechtějí ztrácet čas, pochopil jsem, protože musí vymýšlet další skvělé příběhy.

Robert vykládal, že by z toho potom, když to všechno klapne, měl být i film. Zkrátka, že je to velká věc, které budu součástí, tak mám být rád… Hned mě napadlo, kolik asi ti storytelleři inkasovali za těch pár řádků, o nichž se dohadovali bezesporu spoustu hodin, protože na to měli čas. Určitě to bude víc, než dostanu já za celý text.

Holt já jsem jen ten, který píše, oni vymýšlí. Umím taky vymýšlet, ale nejsem špičkový český storyteller, jsem pouze malý český písaříček. Nebo možná spíš psanec.

Je to smutné, kam až jsem se dostal… Pracovat a vydělávat jsem musel od té doby, co jsem dospěl, to je jasné, nejsem žádný lehkoživka a po dědovi a tátovi jsem velmi pracovitý.

Sice mi trochu pomohlo to, co jsem zdědil, nejdřív po rodičích a po dědečkovi, později po pratetičce Rose. Jenže to nebyla nekonečně velká suma. A taky jsem v tom svém byznysplánu počítal, že se nějaká moje kniha ujme a něco vydělá. Zatím ale žádná nic nevydělala, naopak na nich pokaždé nakladatelé prodělali a já do jejich stvoření akorát investoval spoustu času.

I tak by to ale bylo všechno dobré, jenže to by do toho nesměla přijít ta záležitost s Emičkou, kterou jsem potkal a která potřebovala pomoct, potřebovala, abych ji zachránil. Nemohl jsem být v takových chvílích přece chladně praktický, nemohl jsem šetřit. To by byl zločin proti lidskosti.

Nicméně v důsledku toho přívalu štěstí, který mě vyšel tak draze, si teď před Emičkou začínám připadat jako chudý a neúspěšný spisovatel, a to není příjemné. Co jí můžu vlastně nabídnout… Vydělám tak akorát dost pro sebe, teda kdybych měl ještě v zádech nějaké úspory. Jenže to už právě nemám…

To jsou knižní tipy tuhle a teď z nouze horoskopy tamhle a občas pár mizerně placených překladů k tomu… Já nejsem líný, ale víc toho prostě není. A víc peněz za to taky člověk nedostane. Uživit dva, nadto když jedním z nich je mladá dáma, co má své oprávněné nároky, to je potom problém.

Možná jsem to mohl tušit dopředu… Ale co bych pak udělal? Nechal bych Emičku na holičkách? Nebo… Nebo… Možná jsem tenkrát, ale to už budou nejméně čtyři roky, neměl odmítat tu knížku o historii jejich firmy, kterou po mně chtěli ti chlápci z těstáren… A taky jsem možná mohl zůstat jako dramaturg toho tupého kulturního pořadu v rozhlase, i když mě to pekelně nebavilo. Povrchní práce s redaktory, co nemají základní povědomí. Hlavní pro ně bylo akorát to, aby se jejich příspěvek dostal do vysílání.

Nerad o tom mluvím, protože je to ještě dost čer­st­vé, ale tuhle knížku od Roberta jsem vlastně vzal jenom proto, že mi odpadla jiná věc. Měl jsem totiž psát biografii jedné slavné paní, co je přes veškerý ten pohyb a hopsání…

Ptali se jí, jestli nevadí, že nejsem úplně sportovní typ, a ona říkala, že to přece vůbec nevadí. Ještě ve výtahu to ušlo, i když mě důrazně upozornila, že se nesmím ničeho dotýkat, jinak se výtah zastaví. Přitom to byl takový ten velký, s obdélníkovým půdorysem. Ale když jsme se pak dali do řeči, začala na mě čím dál víc útočit ohledně ježdění na čemsi, potápění se kamsi, otužování se nebo běhání do kopce.

Skončilo to tím, že když jsem se v předsíni obouval a byl jsem moc rád, že už budu moct odejít, začala mě tahat za špíčky, co mi trochu přetékají přes pásek, a ptala se s vyzývavým pohledem, co s tím jako budeme dělat… Při urychleném nacouvání do výtahu mi blesklo hlavou, že tohle skutečně nepůjde.

A jak jsem byl rozčílený, tak jsem se opřel bokem a rukou se dotkl protější stěny, takže se výtah zastavil a já tam zůstal viset nejméně dvě hodiny. Zavolal jsem té vražedkyni klidu, aby mě odtud okamžitě dostala, a ona energicky odvětila, že to zařídí a že si tam mezitím mám udělat aspoň pár kliků s tlesknutím, abych se nenudil a nezdřevěněl…

Jak říkám, mohl jsem být pokornější, a teď bych býval měl pro sebe i pro Emičku víc. Mohl jsem taktéž po celá ta léta daleko víc šetřit, a teď bych býval měl nepoměrně větší sumu na účtu. To bych ovšem musel žít jako mnich.

Ostatně jako mnich jsem v určitém smyslu žil i tak. Pratetička Rosa se mě sice pořád ptala, kdy si konečně najdu nevěstu, a opakovala, že by chtěla vnoučata. Ale když už jsem jí nějakou tu krásnou bytost, pro kterou mé srdce zahořelo, neprozřetelně v prvotním okouzlení představil, chovala se odměřeně. A cokoliv jsem o ní následně pronesl, pratetička okamžitě interpretovala jako její neduh nebo selhání. Všechno úplně absurdně překroutila. Nejčastější reakcí bylo takové to opovržlivé „tss“.

Proto už k nám žádná nechtěla chodit. Takže jsme mnohdy neměli kam se uchýlit. Nebo jen k ní. A tak byly všechny ty ženy nakonec otrávené tím, že pořád chodím já k nim, že je to na nich, a já to mám údajně pohodlné, strašně snadné. Doma jídlo a péči, u nich milostnou náruč. Chtěly, abych s tím něco udělal, ale co jsem s tím mohl udělat? Copak jsem m­oh­l pratetičce po tom všem dát vale a odstěhovat se? To bych musel být lidská zrůda.

Proto jsem raději začal ženy před Rosou skrývat. Dělal jsem, jako by nic nebylo. A ona byla spokojená, klidná. A já byl zas rád, že o nich neříká ošklivé věci, které by si vyvodila z libovolného detailu. Díky tomu byl klid, teda aspoň na jedné straně barikády. Stejně je to zvláštní, když si člověk uvědomí, že dva jeho nejbližší lidé, ti, s kterými se vídá téměř každý den, se navzájem neznají a bude lepší, když se ani nepoznají. Bylo to, jako bych tajně procházel zdí mezi dvěma byty.

Ale když jsem míříval setmělými ulicemi do bytů těch žen, o kterých pratetička Rosa neměla ani ponětí, a potom tam seděl u stolu, na gauči nebo ležel v posteli, míval jsem, to přiznávám, příjemný pocit, že nejsem k zastižení, že jsem před celým světem schován. Na chvíli nedostižný.

Pamatuju si taky jeden večer v pizzerii. Byli jsme tam s tou… ani ji snad nebudu jmenovat… už skoro sami. Akorát u stolu nedaleko nás seděl mladý kluk v kšiltovce se slečnou. A ta žena, sedící naproti mně, koketně vystrčila špičku jazyka a zavřela oči. To červené víno už se na jejím chování začínalo projevovat… Brala to jako erotickou hru a já jsem musel reagovat, odmítnutím bych ji ponížil. Jenže takhle bylo zas trapně mně. Hlavně když jsem zaregistroval, že onen hoch tu svou holku na nás, na naši erotickou předehru upozorňuje a dělá posměšné grimasy…

Krátce řečeno, moje tajemnost, to jest omezení způsobené soužitím s pratetičkou Rosou, mým nápadnicím na rozdíl od těch Ondřejových neimponovala. Nezdála se jim zajímavá, daleko spíš pro ně byla otravná a setrvale problematická… Když dva dělají totéž, není to totéž. A taky je rozdíl mezi tím, jestli váš život určuje řekněme osud, nebo jestli ho řídí storytelleři.

Další důkaz, že jsem dostal naprostý protiúkol. Ale už jste si asi všimli, že pro mě to skutečně není žádný problém. Nejenže umím psát, ale nechybí mi ani dostatek bystrosti a empatie… Proto je mi taky záhadou, že takhle nadaný člověk, to jest já, navíc žijící v centru české kultury, se nyní ocitl v situaci, kdy se obává, jestli bude mít na holé živobytí.

Je to smutná zpráva o tom, že situace v našem státě není dobrá. A taky o tom, že kultura je tu dlouhodobě přehlížena a trvale podhodnocena.