Úvodní slovo
Ilona Švihlíková
Ekonomika ČR se vyznačuje celou řadou strukturálních problémů a deformací, které vytvářejí ekonomický model založený na několika málo parametrech: jde zejména o levnou práci (nízké mzdy v rozporu s ekonomickým výkonem), geografickou blízkost Německa a průmyslovou tradici. Tento model se utvořil po ztroskotání pokusů o „českou cestu“ kuponové privatizace na konci 90. let, kdy začínají silnější roli hrát nadnárodní korporace (velmi silně například v bankovním sektoru).
Velký vliv nadnárodních firem v ekonomice ČR ukotvuje pozici takzvané závislé ekonomiky se silnými a dlouhodobými odlivy zisků ze země (cca 300 miliard korun ročně) spolu se zneužíváním vnitrofiremních cen a vazeb mezi zahraniční matkou a českými dcerkami. Mzdový strop je dalším průvodním znakem tohoto modelu, v makroekonomickém vyjádření značí masivní rozpor mezi mzdovou úrovní a ekonomickou výkonností měřenou HDP na obyvatele v paritě kupní síly. Můžeme doplnit i další znaky, například velkou vzdálenost českých exportérů od finálního zákazníka, postavení příjemce ceny a nikoliv jejího tvůrce (tedy subdodavatelské podřízené postavení místo finalisty) atd.
Deformace jsou dále doplněny o nedostatečně konkurenční prostředí, kde se běžně vyskytují tacitní kartely a cenové dohody. Daňový mix je silně ovlivněn zejména zdaněním nízkopříjmových skupin, typicky přes degresivní daně, jako je DPH. S tím, jak model celkově degeneruje, stát rezignuje na poskytování služeb veřejného sektoru občanům, opakovaně se objevují snahy o privatizaci lukrativních segmentů veřejného sektoru (zejména průběžného penzijního systému a zdravotnictví). Chybí politická odvaha i schopnost jasně definovat národní zájem, často je dokonce za národní zájem vydáván zájem cizích mocností. Platí, a ČR je toho bohužel jasným důkazem, že závislá ekonomika vytváří závislou politiku.
Klíčovou cestou, jak překonat model, který je za hranou své životnosti a který neumožňuje občanům zvyšovat životní standard (přestože to byl jeden z klíčových transformačních slibů), je průmyslová politika. Pro vážnost situace, kdy je patrné, že český model již narazil do zdi (zejména kvůli vysokým cenám energií, strukturálním změnám v průmyslu, přičemž je patrné, že stav veřejného sektoru se rychle zhoršuje), jsme tématu průmyslové politiky věnovali tento sborník – a spolu s ním naše úsilí hledat cesty, jak z ekonomické závislosti ven.
Pojem průmyslová politika vyvolává i v dnešní době velké kontroverze. Nemalá část ekonomů průmyslovou politiku zcela odmítá s tím, že by se stát do takových záležitostí, jako je změna struktury ekonomiky a její modernizace, vůbec neměl pouštět. Rizika jsou prý velká, může dojít k zajetí státu lobbistickými skupinami, případné podpory (například dotace, daňové úlevy či podpory exportu) se mohou stát zdrojem dobývání renty ekonomickými skupinami. Při diskusích o průmyslové politice je zajímavé, že kapacita státu – jeho schopnost jednat a vytvářet podmínky pro ekonomickou modernizaci – je jaksi zpochybňována per se. To by jistě bylo v souladu s neoliberální doktrínou, která je jako téma zastoupena v našem sborníku, ale tento argument zaznívá i mimo vyloženě neoliberální kruhy.
Přitom pro veškeré typy hospodářské politiky stát potřebuje mít kapacitu. Ve všech případech činí rozhodnutí, která ovlivňují aktéry, a dokonce i ve většině případů dělá rozhodnutí, která na aktéry dopadají různě. (Různé dopady na aktéry jednoho sektoru patří ke klasickým výtkám proti průmyslové politice. Je to výtka nerealistická, protože různě dopadají opatření dokonce i s maximálním plošným charakterem, jako je depreciace měny). Přesto nebývá běžně zpochybňováno, že stát se (v různém rozsahu a různými způsoby) podílí na poskytování veřejných statků, například školství či zdravotnictví. Stejně tak není zpochybňováno to, že centrální banka také činí řadu rozhodnutí, která mohou mít dlouhodobé dopady a která nepochybně ovlivní ekonomické prostředí. Proč tedy ten odpor vůči průmyslové politice?
Debata by totiž neměla být o průmyslové politice jako takové – zda má, nebo nemá být aplikována –, ale spíše o rámci, v němž funguje, o kapacitě institucí, o tržních nedokonalostech a selháních, o vývoji světové ekonomiky, spolu s faktory, které nás ohrožují a které naopak nabízejí řadu zajímavých příležitostí. Místo toho se (nejen v České republice) vede zuřivá a často hloupě ideologická debata, že stát není od toho, aby dělal to, či ono.
Jak teoretické, tak zejména empirické důkazy jsou přitom naprosto drtivé – průmyslovou politiku země prostě provozují, i když některé z nich její existenci téměř cudně zamlčují. A stejně tak platí, že problémy, které souvisejí s aplikací průmyslové politiky, například fungování institucí a dlouhodobá nutnost sledovat výsledky jednotlivých opatření, se netýkají jen průmyslové politiky, ale doslova všeho, co stát dělá (včetně výše uvedených veřejných statků) a co obvykle pod tak mohutnou palbou kritiky jako průmyslová politika není.
Proč tedy ten tlak na to, aby se stát stáhnul z průmyslové politiky, respektive aby se z ní stalo zakázané slovo, tabu, něco nepředstavitelného (podobně jako u slova potravinová soběstačnost). Domnívám se, že na jedné straně je to ideologická výchova v pravém smyslu slova – mor neoliberalismu zachvátil drtivou většinu ekonomického školství, a přestože empirické důkazy jsou jasné, vysoké školy v ČR až na výjimky zůstávají svým lpěním na neoliberální doktríně někde v Chile 80. let. Bohužel, i to je osud periferie, ale zároveň také dosti silná motivace sestavit tento sborník (tedy nejprve dát dohromady okruh autorů a pak sestavit sborník).
To, že český stát a instituce jsou slabé a že podléhají velmi snadno rozhodování organizovaných lobbistických skupin, není tak překvapivé zjištění. Covidové období ovšem nabídlo důkazy nového kalibru o míře tohoto vlivu a o malé schopnosti státu – který nemá definován národní zájem a asi mu ani nechybí – vzdorovat síle těchto skupin. Zopakujme znovu, toto není argument proti průmyslové politice, neboť schopnost státu konat prospěšně pro své občany, kontrolovat a vymáhat své zákony a nařízení, je nutná pro jakoukoliv politiku. Opakem je zhroucený stát, který je zaživa rozežrán jednotlivými gangy – a může se to obejít i bez střílení a zcela v tichosti. Snižující se kapacitu státu konat ve prospěch národa a jeho obyvatel pozorujeme již delší dobu – Michal Semín a jeho kolegové to výstižně ukazují na příkladu vzdělávací soustavy. Nedostatek základních léků a rapidně se zhoršující zdravotnictví je dalším příkladem.
Moc a mocenská hierarchie budou jedním z možných vysvětlení, vedle ideologické zaťatosti, která má bohužel v českém prostředí vždy dost hnojiva ke svému množení. Jak světová, tak česká ekonomika mají určitou hierarchii a mocenskou strukturu. Průmyslová politika má tendenci mocenskou strukturu narušovat – byla vymyšlena a realizována tak, aby byla oporou širšího národního zájmu. V domácí hierarchii její úspěšná aplikace může zmenšovat vliv zahraničních aktérů, zatímco ve světové ekonomice může přispět ke změně podoby mezinárodní dělby práce, ba dokonce zcela změnit vzorce výroby, dopravy, spotřeby a také finanční architekturu. Úspěch průmyslové politiky ve velké ekonomice může mít disruptivní efekt na stávající mocenskou hierarchii. To je koneckonců dobře patrné v případě asijských zemí, a to zejména Číny, jejíž samotný počet obyvatel spolu s rostoucí ekonomickou a technologickou silou mění mocenské silokřivky světa.
Případ malé České republiky, která se počtem obyvatel rovná jednomu středně velkému čínskému městu, žádné světové vlnobití nevyvolá. Úspěšná aplikace průmyslové politiky by ale měla podpořit český národní zájem, který již tři dekády hyne na úbytě a jehož absence při politickém a ekonomickém rozhodování ohrožuje samotnou existenci českého národa. ČR se za posledních třicet let stala nadmíru úspěšným vykonavatelem cizích zájmů na našem území, přičemž není přehnané tvrdit, že vláda vedená Petrem Fialou dotáhla tento přístup k dokonalosti. Naše společnost i ekonomika jsou penetrovány zahraničními zájmy tak silně, že jakýkoliv pokus o zmenšení jejich vlivu nutně vyvolá zuřivý odpor. Zahraniční zájmy a jejich agenti na našem území si zvykli na to, že se mohou chovat jako konkvistadoři a že kolonie ČR je jim k dispozici. Jen změna myšlení a narovnání páteře bude nelehkým politickým úkolem.
Bez prosperující ekonomiky ale nemůže být fungující společnost. Je patrné, že český „model“ rozvoje založený na zahraničních investicích, levné práci, podhodnocené koruně a blízkosti Německa se již dávno přežil a neposkytuje žádné další rozvojové možnosti. Naopak, za třicet let se i kvůli tomuto modelu na našem územ rozvinulo takové množství patologií, že jejich odstraňování se stane úkolem hodným čištění Augiášova chléva.
Důležitost kvality institucí, prostoupení národního zájmu celým řetězcem vládnutí (včetně osob, které budou za tento cíl osobně odpovědné) nejsou argumentem pro to snahu o zlepšení postavení české ekonomiky v rámci světové konkurence a zajistit důstojné postavením občanům vzdát, ale naopak začít je budovat a pracovat postupně na jejich vylepšení. I za tímto účelem vznikl tento sborník. Nabízí nejen historický pohled do vzniku moderní průmyslové politiky, ale také přesah ke globalizační éře a současnosti, včetně hlavních priorit, kterým je potřeba věnovat pozornost, nástrojům, které je možné využít i blízkým zahraničním inspiracím (například sousední Polsko).
Sborník začíná příspěvkem Iva Budila, který se věnuje kořenům moderní průmyslové politiky. Rozebírá politiku prvního amerického ministra financí Alexandera Hamiltona, který se zasloužil o to, že USA trvalo pouhých sto let, než „dohnaly a předehnaly“ dosavadní ekonomickou velmoc, Velkou Británii. K dalším výrazným osobnostem patří německý ekonom Friedrich List, který je autorem uznávané teorie – ochrany nezletilého průmyslu. Mocenské vlivy průmyslové politiky výstižně popisuje korejský ekonom Ha‑Joon Chang ve své knize metaforou „odkopnutí žebříku“, aby po něm nemohly vyrůst další země. To odpovídá i empirii – země, které získají díky úspěšné aplikaci průmyslové politiky určitý náskok, mají následně tendenci preferovat „volnotržní“ uspořádání, v němž zůstane jejich náskok a dominance zachována.
Historickou linii drží také Jiří Hejlek, který se ve svém příspěvku věnuje konzervativnímu německému mysliteli Heinrichu Müllerovi, jehož originální přístup k ekonomickým souvislostem byl v rozporu s otcem liberálního přístupu Adamem Smithem. Přestože se jeho myšlenkami vracíme do 19. století, rozlišení mezi duchovním a fyzickým kapitálem je i dnes velmi živé.
Nejmladší historii se věnuje Ľuboš Blaha. Popisuje neoliberální přístup k ekonomice, a tím de facto i kořeny globalizace. Ukazuje na konkrétních příkladech negativní dopady strukturálních reforem a dalších politik spjatých s Washingtonským konsenzem. Inspirativně se věnuje původně tureckému ekonomovi Danimu Rodrikovi, který patří mezi největší odborníky na průmyslovou politiku. Tento příspěvek tak uzavírá první část „Průmyslová politika: teorie a historie“.
Druhá část nazvaná „České možnosti“ se věnuje vývoji v českých zemích a předkládá také návrhy na zlepšení ekonomického postavení ČR ve smyslu posílení ekonomické suverenity.
Můj příspěvek se týká jednak průmyslové politiky obecně, ale zahrnuje také konkrétní kroky, které jsou podle mého názoru nutné, abychom vymanily ekonomiku ČR z koloniálního područí. Význam průmyslové politiky je dnes nepopiratelný. Dokonce i dlouhodobý odpůrce a zastánce neoliberálního přístupu, Mezinárodní měnový fond, byl nucen přiznat rostoucí zájem o průmyslovou politiku. I proto vzniká databáze, monitorující jednotlivé nástroje a přístupy, které země používají. Úkoly, které čekají na budoucí tvůrce průmyslové politiky, bez níž nebude modernizace vůbec možná, jsou velmi rozsáhlé. K nejdůležitějším krokům patří odstraňování deformací v ekonomice (v oblasti konkurence, potažmo hospodářské soutěže, daní, dotací atd.) a také pečlivá sektorová analýza, která může pomoci identifikovat perspektivní sektory, vhodné pro budoucí podporu.
Igor Volný připomíná Albína Bráfa a jeho přínos pro budování české ekonomiky ještě uvnitř Rakousko‑Uherska. Nekončí ale u historického exkurzu, zahrnujícího i rašínovskou politiku, ale přesouvá se až k dnešku, kde předkládá konkrétní návrhy na zlepšení pozice české ekonomiky. Zvýrazňuje roli národních šampionů i finančních struktur, které mají sloužit k „dekolonizaci našich hospodářských poměrů“.
O pěti poválečných rozcestích píše národohospodář Jaroslav Šulc. Je důležité vědět, jaké omyly byly učiněny, už jen proto, abychom je opět neopakovali, byť za jiných podmínek. I pro něj je třetí rozcestí, spjaté se změnami v 90. letech minulého století, spjaté s koloniální podřízeností. Ve svém příspěvku se ovšem nevyhýbá ani navýsost aktuálním tématům – v jeho pojetí rozcestí související s obřím tlakem na restrukturalizaci celé ekonomiky (ba celé společnosti), tedy Green dealu a v neposlední řadě také aplikaci digitalizace a umělé inteligence.
Vývojem průmyslové výroby na českém území se zaobírá i makroekonom Jaroslav Ungerman. Popisuje podrobně s uvedením řady konkrétních případů úpadek české průmyslové výroby do závislé pozice subdodavatele, který pracuje ve mzdě a nemůže dosáhnout na finální cenu. Analyzuje také vývoj na trhu s ocelí, který je pro průmysl klíčovou komponentou. Ve svém příspěvku popisuje i aktuální dění, a to jak Green deal, tak také sankce uvalené na ruskou ekonomiku, kde ukazuje negativní dopady na ekonomiku evropských zemí, včetně ČR. Kriticky vnímá roli Evropské komise, která neustále rozšiřuje svůj zásah a vliv do národních ekonomik.
Poslední část sborníku se týká průmyslové politiky ve světě. Možná překvapivě nezahrnuje ty nejznámější případy – jakými jsou poválečné Japonsko, Jižní Korea, či v dnešní době zejména Čína –, ale spíše ty z našeho okolí, které vykazují určitou kulturní i strukturální podobnost.
Tuto část otevírá ekonomka Lea Melnikovová. Představuje hlavní kategorie a pojmy související s průmyslovou politikou. Podrobněji se dívá na současný vývoj ruské ekonomiky, který je samozřejmě silně poznamenán sankcemi a řadou dalších omezení. Lea se věnuje i politice importní substituce, která byla prosazována v 60. letech 20. století, než v neoliberální éře upadla v nemilost.
Ale již zmiňovaný Rodrik dokazuje, že politika importní substituce (tedy domácí výroba místo importu) vedla v latinskoamerických zemích k lepším výsledkům než za neoliberálních dekád.
Příspěvek Radka Adamce přesně ukazuje důležitost politické podpory a legitimity aplikace průmyslové politiky. Přesvědčivě dokládá, že průmyslová politika nemůže být ztotožněna s nekonečnými dotacemi, a ukazuje strategickou povahu průmyslové politiky. Národní cíl a důvěra aktérů jsou klíčové předpoklady úspěchu průmyslové politiky. Radek Adamec uvádí příklad Polska z nedávné doby, takzvaný Morawieckého plán, který je zřejmě jedním z důvodů, proč Polsko začalo předbíhat v řadě ekonomických ukazatelů ČR. K velkým přínosům jeho příspěvku patří i kategorizace pastí, kterým je potřeba se při zavádění průmyslové politiky vyhnout.
Poslední příspěvek Jindřišky Vitvarové se věnuje start‑upům a vytváření ekonomicky inovativního prostředí. Vedle obecné kategorizace start‑upů a možností jejich financování se čtenář seznámí i s aktuální situací v ČR a bude moci posoudit, do jaké míry je tento sektor přínosem pro modernizaci ekonomiky.
Sborník o průmyslové politice přímo navazuje na sborník Svrchovanost zprava i zleva. Bez průmyslové politiky nemůžeme dosáhnout modernizace naší ekonomiky, zabrzdit další zaostávání či zabránit akutně hrozícímu znehybnění státu, který přestává být schopen plnit své základní funkce v poskytování veřejných statků. Průmyslová politika je nutností k tomu, abychom se vydali po dlouhých třiceti letech na cestu obnovování naší svrchovanosti, a to i v oblasti ekonomické. Tento sborník spolu s angažmá a úsilím jeho autorů by se měl stát onou příslovečnou krůpějí, která nakonec i kámen proráží.
