Na přelomu let 1934 a 1935 se Charmsovy hmotné poměry výrazně zhoršily. Publikovat v časopisech pro děti bylo pro něj stále obtížnější, vystoupení bylo taky míň, a to znamenalo nižší příjem. Koncem roku 1934 konstatuje Charms v deníku:
„Smutná je moje situace. Nevím, jak vydělat peníze. Už je mi zatěžko stýkat se s přáteli, neb jsem příliš chudý.“
Záznamy ze začátku ledna 1935 už představují přímý signál pohromy:
„Tak se postupně řítím do hnojné jámy.
Roste vůči mě pohrdání.
Tak tohle je záhuba.
Nevidím, jak se zvednout. Bože, jak je těžké vidět všude lhostejnost.
Chudinka, chudinka moje žena!
Bože, co je mi uchystáno v budoucnu.“
S danou situací se kryje tvůrčí zlom: zatímco roku 1933 tvoří verše přes polovinu textů, které Charms napsal, roku 1934 složil už jen několik jednotlivých básní a značně se zmenšilo i celkové množství děl, která toho roku vytvořil. Především pro něj bylo čím dál těžší vůbec se přinutit něco napsat. Proto si v posledních dnech prosince 1934 sepsal jistá „pravidla“.1 Šlo mu o to, osvojit si denní řád, přistoupit k tvorbě racionálněji a zvýšit tak svou „výkonnost“. Nutno říct, že v krizových dobách se Charms periodicky potýkal s tím, že mu bylo zatěžko vůbec usednout ke stolu, aby něco začal psát. Níže citovaná „pravidla“ ho měla vysvobodit z toho stavu, který J. S. Druskin pojmenoval výrazem ignavia, tedy ze stavu zvadlosti, lenosti, nečinnosti a nedostatku energie:
„Od 1. ledna 1935 se v mém životě stanovuje následující:
1) Každý den napsat nejméně 10 veršů a jednu scénku.
2) Rozhodně vstávat dřív než v poledne. Chodit spát určitě nejpozději ve 2 h. v noci (zhasínat světlo).
3) Číst noviny.
4) Každý den si zapisovat počet promarněných hodin.“
Připomínka ohledně novin není náhodná: do té doby se Charms četbě sovětských novin všemožně vyhýbal (a jak po pravdě poznamenal doktor Bormental z Bulgakovova Psího srdce, jiné noviny se v zemi nevydávaly). Události se však začaly odvíjet o překot: zavraždění Kirova a následující represe vyžadovaly, aby se člověk orientoval v tom, co se děje. Tomu mohly napomoci jedině noviny, takže Charmsovi nezbylo než se začít nutit do jejich četby.
Pokud jde o denní řád, Charms s Marinou Maličovou chodili spát vždycky pozdě – ve tři nebo čtyři hodiny v noci − a vstávali asi hodinu po poledni. Plán, který si Charms stanovil, se tedy dal dodržovat jen stěží…
Mimoto jsou v „pravidlech“ zřetelné stopy Charmsova sebebičování: když setrvával v nečinnosti, způsobovalo mu to velké trápení.
*
Leden 1935 začal ve znamení závažného ochlazení vztahů s Olejnikovem. Olejnikovův skepticismus spolu s jedovatostí a jízlivostí jeho úsměšků nakonec Charmse vyvedly z míry. Všechno bylo ještě o to horší, že na Nikolaji Makaroviči do velké míry nadále záviselo Charmsovo hmotné zajištění (v Dětizdatu a v dětských časopisech Čížek a Ježek). 9. ledna si do zápisníku píše:
„Je mi protivné záviset na náladě zpyšnělého hulváta (Olejnikova). … Ten šejdíř se zatím tváří jakoby nic.“
Slova „Olejnikov“ a „šejdíř“ píše Charms z opatrnosti šifrou. Přece se však Charmsovi podařilo udržet nad vlastním rozčilením nadhled. Dne 23. ledna píše jakousi nótu, nazvanou „Olejnikovovi“, kterou formuloval ve slohu klasických epištol. Vznešená slovní zásoba, strohý pětistopý jamb, rétorické otázky a zvolání – těžko si lze představit, že by Charms mohl podobnou báseň napsat kdykoli předtím:
Průvodčí čísel, posměvači pyšný,
nad čím ses zamyslel? Či světu chystáš lest?
Z Homéra sprosťák je, z Goetha zas hloupý hříšník,
I z Danta máš snad smích – jen Bunin modla jest.
Tvůj verš jen žertuje, pak city rozrušuje,
neb unavuje sluch a nudí bez snahy,
však místy bez vkusu a umu zlobu snuje
a spěchá do jámy povrchní úvahy.
Zastav! A vrať se zpět! Kam zamyšlením vzpurným
ses rozlét, když ti vstřícné davy mizí v hloub?
Komu jsi cestou hruď proklál svým šípem chmurným?
Kdo nepřítel? Kdo druh? A kde tvůj smrtný sloup?
Z hlediska formy představuje tato báseň vrchol daného žánru, který si Charms označil jako CKM – tedy cvičení v klasickém metru.2 Nehledě na to, že samotný výraz „cvičení“ poukazuje na experimentální povahu básně, nutno vzít na vědomí, že pro Charmse šlo spíš o způsob sebeobhajoby za opuštění avantgardní poetiky v poezii. Uvedené CKM, jež se objevilo v lednu 1935 (první báseň pod touto zkratkou, Zrod nového dne, byla napsána 16. ledna), bylo důsledkem již zmíněné tvůrčí krize a pokusů dobrat se nových veršových forem.
Kromě onoho listu „Olejnikovovi“ však bohužel mezi Charmsovými díly tohoto žánru nebylo vytvořeno nic zvlášť pozoruhodného.
Konflikt s Olejnikovem z přelomu let 1934 a 1935 se zřejmě neomezil na Charmse: týkal se i ostatních účastníků bývalého klubu polovzdělaných vědců. V Lipavského Hovorech jsou na Olejnikovovu adresu uváděna přímá obvinění, že vytvořená společnost se rozpadla kvůli němu. Lipavskij na schůzce klubu dle svého záznamu řekl:
„Hlavní vinu nese N. M. [Olejnikov]. Není snadné ji pojmenovat. Nejde o to, že s poklidem maří každý společný podnik, například slovník. Jde o to, že v okruhu legalizoval lež, a tím také ztrátu vzájemného respektu. Jedině on se mohl stát ústřední postavou, která by všechny stmelila. Vždy se s nenuceností situoval do nezranitelné pozice člověka, který dělá všechno jen podle sebe, i v rozhovoru, ale tam, kde se objeví odpovědnost a hrozí sklouznutí do směšné nebo nepříjemné situace, rychle uniká.“
Charms poznamenal, že Olejnikov propadá „neobyčejné popudlivosti“:
„Mezi námi samozřejmě není nikdo dokonalý, ale N. M. má v sobě jakési zvlášť ničivé nadání neomylně postřehnout, kde je něco nepevného, a jedním slovem na to upozornit všechny. Proto se všem tolik líbí, proto je ve společnosti tak obdivovaný a úspěšný.“
V uvedené Charmsově básni byly ještě verše, líčící smutný obraz rozpadajícího se souručenství:
Hle, přátel sdružení, osudu ponechané:
Slyšet řeč druhého není už žádná slast;
nedá se skočit výš, projevit sebe samé,
zostřeným úsměškem nedá se nuda střást.
Spor dávno uhasl, hovořit zbytečno je
řeč náhle utichla a pohled do ticha
je pohrdání pln, letí jak kopí boje
a sráží slovo z rtů. A hovor usychá.
Tyto verše Charms přeškrtl, protože podle všeho uznal, že není na místě zaměňovat vztahy s Olejnikovem za osud celého přátelského kroužku.
*
Dne 6. května se vypravil do biografu na novou sovětskou filmovou komedii A. Mačereta Soukromý život Petra Vinogradova, natočenou roku 1934.
„Nejdřív jsem nadával,“ zaznamenal si své dojmy z filmu, „s tím, že je to hovadina. Pak se mi to ale vlastně začalo líbit. Mám rád náměty toho typu, když pracovním vypětím dosahuje člověk velkých věcí.“
Námět filmu je dosti jednoduchý, neřkuli primitivní. Absolventi školy Petr Vinogradov, Seňa Kaufman a Koťa Ochotnikov se vydají ze vzdáleného města do Moskvy a před odjezdem si slíbí, že na sebe a své rodné město nezapomenou. Petr se smutně loučí s milovanou dívkou Valjou, která se touží dostat na moskevskou konzervatoř. V hlavním městě nastoupí přátelé v automobilce a přihlásí se na večerní univerzitu.
Petr Vinogradov se stane vynálezcem. Navrhuje různé technické nápady a řešení, nacházející podporu ve vedení podniku. Je z něj známý člověk. Příval slávy spolu s ruchem hlavního města se mu však zle vyplatí. Hrdina není špatný člověk, ale nevydrží onu zkoušku slávou a pokušením. Ztrácí smysl pro skutečnost, pouští se hned do několika projektů najednou, uchází se zároveň o dvě dívky a dostává se přitom do různých směšných situací. Samozřejmě se po čase dostavuje krize, kterou však hrdina úspěšně překoná, takže film končí happyendem.
Proč Charms označil film za hovadinu? Tuto otázku zčásti zodpovídá článek Luise Fischera, otištěný 29. srpna 1935 v německém časopisu Weltbühne.3 Fischer zde pranýřuje projevy nárůstu reakčních tendencí v SSSR, pokud jde o sexuální ideologii. Nutno poznamenat, že šlo o časopis komunistický, takže publikace takové stati představovala přímou výzvu sovětským úřadům. Autor jasně kritizoval, že v přeplněných městských bytech nenachází mládež prostor pro milostný život, dívkám se vštěpuje, že potrat je nebezpečný, škodlivý, nevítaný a že je daleko lepší mít děti. „Film Soukromý život Petra Vinogradova představuje propagandu řádného uzavření sňatku,“ psal Fischer, „je to film, který by nalezl vstřícnou odezvu ve zpátečnických kruzích některých konzervativních států.“
Šlo tedy o to, že film byl jasným nástrojem propagace klasické rodiny proti svobodné lásce. Kromě toho mohl Charms považovat za hovadinu i samotný námět. V takové souvislosti nelze vnímat jinak než ironicky jeho poznámku ohledně „velkých věcí“, kterých člověk dosahuje „pracovním vypětím“. Podobné ironické záznamy se v Charmsově deníku objevují pravidelně. Příznačný je kupříkladu tento záznam ze 7. srpna 1937:
„Život je moře, osud je vítr a člověk je loď. Tak, jako dobrý kormidelník dovede využít protivětru, ba dokonce bez odchýlení ze směru přímo proti větru plout, i rozumný člověk může využít údery osudu a s každým úderem se o kus přiblížit svému cíli.
Příklad: Člověk se chtěl stát řečníkem, ale osud mu uřízl jazyk a člověk oněměl. Nevzdal se však a naučil se ukazovat tabulky s větami, které na ně psal velkými písmeny, a přitom na patřičných místech buď zařičel nebo zavyl, a tím zapůsobil na posluchače ještě víc, než by to dokázal obyčejnou mluvou.“
Není těžké si představit, jak hořká ironie stojí za těmito Charmsovými slovy vzhledem k tomu, že on sám byl téměř zbaven možnosti projevu v reálném literárním procesu.
1 Podobné seznamy pravidel si pořizoval už od dvacátých let.
2 V ruské zkratce UKR (upražněnija v klassičeskich razměrach). Pozn. překl.
3 Po nástupu Hitlera v Německu vycházel časopis v Praze. Pozn. překl.
