Objednat si je můžete v Americe, na Ukrajině nebo také v Gruzii. Výrobní materiál, výbavu a barvu si vyberete z katalogu. Zaplatíte a po nachystání si je vyzvednete. Nejedná se tu však o automobily, nýbrž o děti. Na světovém trhu se prosazuje takzvané náhradní (surogátní) mateřství jako novodobá forma obchodu s lidmi.
Obchodní model funguje na principu rozdělení rolí. Zákazníky jsou bohatí, zoufalí lidé, kteří nejsou ochotni či schopni počít a rodit, singly a homosexuální páry. Na tomto byznysu vydělává miliardy průmysl reprodukční medicíny, jehož možnosti jsou technicky i eticky neomezené. Ženy jsou materiálem a prostředkem k dosažení cíle, jejich vykořisťování je dáno obtížnými podmínkami v zemích třetího světa nebo v chudých zemích Evropy. Jsou degradovány na líhně a jejich zoufalá situace je bezostyšně zneužívána. Předmětem obchodu je velice ceněný produkt: malé děti. Na světovém trhu se s nimi obchoduje za vysoké ceny anebo jsou také likvidovány, když přece jen nejsou tak bezvadné, jak je vychvalují na stránkách katalogu.
Pojem „nájemné/náhradní mateřství“ zní sice nevinně, bez problémů však není. Vždyť tohle není knihovna, kde si půjčujete knihy a zase je přečtené vrátíte. Ani nejde o „zapůjčení“ matky, ba naopak, dotyčná žena rozhodně nemá být matkou, má být jen pouhou líhní, inkubátorem. Z perspektivy dítěte je to prostě jen obchod s lidmi, degradace subjektu a nositele individuálních lidských práv až na prostý objekt bez jakýchkoliv práv, pouhou věc. Neříká se příznačně to dítě? Jde tu o velký experiment na lidech, na dětech a jejich otevřeném srdci a na jejich duševním zdraví.
Globálně prodávané dítě nesmí kvůli svému osudu trpět. Rozhodně musí být šťastné a vděčné za to, že je na světě, a hlavně ať později neklade hloupé otázky ohledně svého biologického původu – vždyť to celé bylo hrozně drahé. Dítě je obchodovaným zbožím, které ať je dodáno prosím pěkně bez výrobních vad, ve správné verzi pohlaví, ve správném počtu, naprosto zdravé, za slušnou cenu a samozřejmě přesně ve správný čas, aby to dobře zapadlo do Work‑Life‑Balance jeho objednavatelů. Vždyť každý má přece právo mít dítě bez jakékoliv diskriminace, nebo snad ne?
Aby bylo možno vyhovět nárokům všech profitujících, ve jménu náhradního mateřství se celosvětově bourají odedávna uznávané eticko‑morální zábrany civilizovaného světa. Ve jménu medicínského a technického pokroku, antidiskriminace, emancipace žen a nároků na štěstí jednotlivce by leckteří zřejmě rádi znovu reorganizovali lidská práva. Všechno zrušíme a začneme znovu od nuly jen proto, že člověk dnes umí pomocí reprodukčních technologií dělat věci, které byly dříve považovány za nemožné. A to vše je jen začátek. Panoptikum reprodukční medicíny toho má v zásobě ještě víc než jenom umělé oplodnění pronajaté dělohy.
K největším výdobytkům civilizovaného světa dosud určitě patřilo, že otroctví a obchod s lidmi byly prohlášeny za společensky nepřijatelné, protože jsou neslučitelné s důstojností člověka. Ale kupovat a prodávat děti? To má být v pořádku?
Totéž platí pro obchod s orgány. Tento špinavý byznys je celosvětově odsuzován, aby nedocházelo ke zneužívání chudých lidí v zoufalé životní situaci. A to ani tehdy, kdyby k tomu dali své svolení. Ale verbovat ženy ve slumech třetího světa nebo v gruzínských útulcích pro ženy jako inkubátory a kupovat jejich děti má být v pořádku? Ledvinu „ne“ – a celé dítě „ano“?
Z perspektivy ženy je náhradní mateřství prostitucí verze 2.0. Moderní pasák už nepracuje ve čtvrti červených luceren, ale provozuje daleko lukrativnější zprostředkovací agenturu v reprodukčním byznysu na několika kontinentech. Jenom své „holky“ už neposílá na ulici shánět klienty, ale na porodní sál rodit. V obou případech jsou ženy degradovány na fungující tělesné orgány. A právě proto to musíme nazvat pravým jménem a proto o tom mluvíme. Zatímco dříve byla vykořisťována „pouze“ sexualita ženy, je dnes cílem vydělat na její schopnosti rodit. Nejen děti, ale i tato žena se tedy vlastně stává předmětem obchodu, objektem. Jako člověk už nikoho nezajímá, ba ani jako osobnost či konkrétní žena, a už vůbec ne jako matka. Zajímavé je jen její břicho a bezproblémová funkčnost její dělohy.
Zástupy feministek obviňují katolickou církev, celosvětový patriarchát a údajně věčně zaostalé zpátečníky s jejich tradičními představami o rodině, že ženu uvězněnou v manželství ponižují na pouhou „líheň“. Moderní reprodukční medicíně se to podařilo realizovat již dávno, a to za přátelského potlesku feministek hlásajících osvobození ženy, a dokonce to prodat jako právo ženy na sebeurčení nebo jako rovnoprávnost pohlaví pro ty příslušníky komunity LGBT, kteří se mezi sebou navzájem nejsou schopni oplodnit. Trpká realita je ještě daleko více misogynní. Žena má dítě odnosit, vrhnout, a pak ať už mlčí. Tak odporně a vykořisťovatelsky to nepraktikoval ani systém „starého bílého muže“, proti kterému se dosud neúnavně bojuje. V něm se však žena aspoň předem vdala a poté o ni bylo postaráno. V tomto globálním byznysu zůstává žena jako inkubátor osvícené postmoderní doby ponechána sama sobě bez jakýchkoliv práv a bez zdravotní péče. Zato se jí ale dostane verbálního ocenění, jak milé! Prostitutka byla z prostředí nevěstinců verbálně povýšena na „sexuální pracovnici“, z rodičky cizího dítěte bude „reprodukční pracovnice“. Odbory jí určitě zajistí i kolektivní smlouvu. Jaká to emancipační vymoženost!
Na nový milionový byznys uprostřed Evropy vrhla v posledních letech špatné světlo již dvakrát Ukrajina, neboť nejenže na ní vypukla válka, ale nahromadila se v ní spousta čekajících dětí. Už v době koronavirového lockdownu 2020 čekaly marně v hromadných ubytovnách v Kyjevě kvůli globálnímu omezení cestování a výjimečnému stavu stovky miminek – děti objednané a nevyzvednuté zákazníky, kteří se měli stát jejich rodiči. Totéž se v tomto evropském eldorádu „nájemného mateřství“ opakovalo znovu na jaře 2022, když vypukla válka. Firma BioTexCom, evropský lídr na trhu s náhradním mateřstvím, zasílala v obou případech dramatické apely zahraničním ambasádám a politikům, aby jí pomohli najít řešení k vývozu dětí. V kyjevských leteckých krytech se před ruskými bombami ukrývalo opravdové bohatství, a pomineme‑li srdceryvný pláč novorozenců, bylo také nutné splnit smlouvy. Přece jen každé jedno z těch dětí stálo 40 až 70 tisíc eur. Dítě jako zboží se během válečných konfliktů stává vedlejší obětí. Musejí je nouzově ošetřovat cizí zdravotní sestry za vypjatých okolností, protože selhává logistika „expedice zboží“ narušením dodavatelského řetězce vlivem pandemie a války.
Těhotné nájemné matky se mimochodem po vypuknutí války 2022 nesměly zachránit útěkem do bezpečí do zahraničí, protože byly vázány smlouvou, že musejí zůstat na Ukrajině i během bombardování, neboť jejich smlouva o „náhradním mateřství“ by v zahraničí byla považována za trestný čin. Kde a zda vůbec se jim uprostřed války, po císařském řezu, který se často při porodu těchto dětí používá, dostane lékařského ošetření, nikdo neví. Koho zajímá nějaká líheň?
Zatímco Thajsko a Indie, které byly po dlouhá léta předními zeměmi v tomto špinavém byznysu, nyní již otočily a po bolestných zkušenostech chtějí náhradní mateřství ve svých zemích znovu zakázat, stávají se chudé evropské země novými centry této scény. Kvůli válce se trh pragmaticky přesunul z Ukrajiny do Gruzie, z níž byl také znovu obstaráván zhroucený indický trh a byly verbovány nájemné matky z bývalých sovětských států. Postižené děti nebylo nutné vyzvedávat, bylo možné je v gruzínských sirotčincích „zlikvidovat“. O výrobní vady nikdo nestojí.
Německá vláda zavírá obě oči před fakty tohoto nehumánního obchodu před branami Evropy. Ani není známo, že by se německá ministryně zahraničí v souladu se svou tolik citovanou „feministickou zahraniční politikou“ obrátila na Ukrajinu a důrazně vyžadovala informace o právech a zdravotním stavu tisíců ukrajinských nájemných matek, které porodily během probíhající války na Ukrajině. Místo toho tatáž vláda naopak usiluje o legalizaci této praxe i na německém území.
Současný zákon o ochraně embryí v Německu náhradní mateřství stále ještě zakazuje, stejně jako dárcovství vajíček a embryí. Jak by taky mělo být možné „darovat“ lidi? Zdůrazňuji slovo „ještě“, protože Berlín se postavil za legalizaci alespoň „altruistické“ či „nekomerční“ varianty a také za legalizaci dárcovství vajíček. Úkolem připravit legální cesty pro nové legislativní možnosti reprodukční medicíny již byla pověřena konkrétní komise.
Zastánci k tomu formulují květnatou teorii, že prý přitom vůbec nedochází k žádnému převodu peněz mezi zákazníkem a nájemnou matkou a vše je pouze aktem lásky k bližnímu ve prospěch zoufalých lidi, kteří touží po dítěti. Jde tedy o dobrý skutek. Narození děťátka je vždy dojemnou událostí. Nejčastěji jsou uváděny příklady ženy, která chce zástupně odnosit dítě své sestře, jež má rakovinu, nebo matky, která dítě chce odnosit pro svého homosexuálního syna nebo neplodnou dceru. Takže to vlastně zůstane jakoby „v rodině“.
Avšak reálné zkušenosti z jiných zemí ukazují něco jiného. Tato altruistická varianta je vždy jen vějičkou, maskujícím obalem, jenom záminkou k otevření dveří na komerční a černý trh. Jakmile se podaří legislativně zakotvit nejprve údajně nekomerční možnost, bude následovat rozšíření na stále rostoucí okruhy osob, až to nakonec bude platit pro všechny. A samozřejmě i na té „altruistické“ variantě bude dál své peníze čile vydělávat celé odvětví reprodukční medicíny, lékaři a kliniky – zatímco právě ta, která povleče na bedrech celé riziko tělesné i duševní, jako jediná nedostane nic: žena, která dítě odnosí. Navíc bude obelhávána krásnými levnými slovy. Otázka, co pro dítě znamená, že je jeho sestra zároveň jeho matkou, protože vyrostla ve stejné děloze u babičky jako ono samo, by navíc byla námětem pro zajímavý výzkumný projekt pro celou psychologickou odbornou komunitu. Taková oficiálně neexistující dlouhodobá vědecká studie však ve skutečnosti probíhá již teď v reálném čase na živých objektech.
Zastánci legalizace této ponižující praktiky používají na podporu svých argumentů stále tytéž průhledné fráze. Například přizpůsobení „mezinárodním standardům“, musíme prý jít s dobou, nesmíme přece opomíjet technický pokrok. A nebylo by lepší, kdyby děti byly raději všechny ve skvělých německých klinikách místo ve zkorumpované Gruzii a v troskách ukrajinských klinik? Proč musejí chudáci rodiče podnikat drahé cesty do daleké Ameriky, když by bylo mnohem levnější to, co podle statistik stejně dělají tisíce lidí ročně v zahraničí, udělat ve vlastní zemi? Vždyť se to stejně děje, tak to pojďme taky legalizovat! Copak to není asociální, když si porod od cizí ženy mohou kvůli zákonu dovolit jen bohatí? Levné děti pro každého, prosím, a nejlépe hrazené ze zdravotního pojištění!
Oblíbený a častý je také právnický argument, že je prý přece v zájmu právní jistoty a bezpečnosti dětí zajistit novorozencům právní status a práva dítěte v souladu s německým právním řádem. Ostatně s právem ohledně původu a uznání rodičovství jsou jenom samé problémy, když se právní situace a příbuzenský vztah pokaždé musejí nejprve řešit mezi konkurenčními právními systémy po celém světě. Kdo má hned vědět, kdo je matkou, když dítě z vajíčka ukrajinské studentky odnosí Gruzínka na Kypru, aby je vychovával lesbický pár z Brém? Tak vidíte.
A co teprve výhody pro samotné nájemné matky! V Německu si přece vydělají daleko víc než v Gruzii a vše by se dalo notářsky ověřit s právem na následnou lékařskou péči. A ještě nezapomeňme na další oblíbený argument: Nakonec je přece stejně jedno, kdo je matkou a otcem dítěte a kolik matek a otců i jiných rodičů celkem dané dítě v průběhu procesu svého vzniku má, vždyť nakonec přece bude milováno a pro dítě je důležité jenom to. Už teď bychom mohli předpovědět, jak budou znít mediální titulky, které lze očekávat od vlády ohledně legalizace náhradního mateřství.
Filozof Theodor W. Adorno tvrdil, že „v nespravedlnosti nelze realizovat dobrý a čestný život“. Tím popřel sebeklam člověka, že člověk by mohl i v zásadně nesprávném, nebo dokonce zlém společenském systému vést navzdory všemu dobrý život. Něco nesprávného se nestane správným tím, že okolnosti bezpráví přikrášlíme. Náhradní mateřství se nestane morálně únosnějším tím, že porodní sál pestře vymalujeme, nájemné matky lépe zaplatíme nebo budeme děti nabízet k prodeji na trhu za peníze ve speciální nabídce s právní jistotou.
Ještě nikdy nikdo nepřišel s podobně absurdní myšlenkou, že obchod s otroky by bývalo stačilo provozovat prostě jen s větší láskou za výhodnější ceny ve vlastní zemi a řídit se seriózními smlouvami a normami DIN pro velikost místnosti v chaloupce strýčka Toma, aby bylo dosaženo souladu s univerzálními lidskými právy. Nakonec by člověk stejně byl směněn svým majitelem za peníze jako kus dobytka. Proč by to u malého člověka mělo být méně zavrženíhodné než u velkého člověka? Váží se dnes lidská práva na kilogramy živé váhy?
Když miliardář Elon Musk společně s mnoha věhlasnými vědci v oboru umělé inteligence (AI, Artificial Intelligence) na jaře 2023 vyzval všechny přední výzkumné instituce v tomto oboru, aby dobrovolně na šest měsíců zastavily svůj vývoj, mnoha chytrým lidem se to jevilo jako rozumné, a to právem. Bylo to zdůvodněno tím, že nekontrolovaný potenciál těchto technologií je natolik nebezpečný, že bez omezení a regulací by mohl vyprovokovat vypuknutí světových válek a brzký konec lidstva. Zásadní myšlenkou je, že nesmíme dělat všechno, co umíme, protože jinak bychom zničili sami sebe. Miliony lidí téhož roku zhlédly v kinech po celém světě příběh vynálezce atomové bomby Roberta Oppenheimera, který rozpoznal ničivý potenciál svého vynálezu v celé jeho hrůze příliš pozdě. Neustále se rozvíjející možnosti reprodukční medicíny rovněž kladou před člověka výzvu, že se musí rozhodnout, zda smí dělat vše, co dělat umí – s člověkem i jeho genetickým dědičným materiálem.
Filozof a spisovatel C. S. Lewis ve své knize Zničení člověka říká: „To, čemu říkáme moc člověka nad přírodou, se projevuje jako moc, kterou určití lidé vykonávají nad jinými, přičemž příroda slouží jako nástroj této moci.“
Aby bylo něco dobré, nestačí, že to existuje nebo že to člověk umí. Všichni profitujeme ze staletí pozitivního pokroku ve vývoji vědomostí, výzkumu a možností moderní medicíny, již dávno však byl překročen mezník, kdy se člověk může obrátit sám proti sobě. Jsme schopni vymazat lidstvo z povrchu země atomovými bombami, ale i tím, že sami ze sebe děláme laboratorní myši, na nichž lze experimentovat bez omezení a bez ohledu na následky. Glorifikace příslušníků lékařské profese jako „bohů v bílém“ ještě nikdy nebyla tak příhodná jako dnes.
