Princezna Monika
Nemocnice, její parky, trávníky a cestičky mezi pavilony jsou plné odmítavého spěchu. Bíle privilegovaní doktoři a sestry spěšně přecházejí od něčeho důležitého k něčemu ještě důležitějšímu, zastavit je mají právo pouze stejně privilegovaní místní. Z pacientů se odváží je oslovit pouze ti na pokraji smrti, kteří už tak jako tak nemají, co ztratit. Odér neochoty ještě umocňují nablýskané automobily vždy špatně placených lékařských kapacit, jež se přes všechny zákazové značky plouží mezi uctivými pohledy těch, kteří jim přejí jejich nadřazenost, protože jim nic jiného nezbývá.
Vším tímhle na pohled nesmyslným zmatkem si klestí cestu mladý muž. Otec svírající v sotůrku z deky a fusaku dítě. Nemluvně. Malou princezničku. Zatímco roztomilka kulí oči na svět, který ji teprve čeká, mladý muž má ve tváři starost. Velikou starost. Teď musí udělat všechno správně. Vyzařuje z něj zvláštní fluidum naléhavosti, před kterým mu lidé ustupují z cesty. Jeho právo přednosti respektují dokonce i někteří z privilegovaných. Co, nebo koho hledá, se nezeptají, tolik se přece jen neponíží, ale ustoupí krok stranou, aby otci uvolnili cestu. Chápou, že ten muž spěchá a má k tomu důvod.
Věříte na cestování v čase? Jestli ne, nevadí. Tenhle příběh se i tak odehrál.
Pan Černý si nehtem označil řádek, kde skončil, a rozevřenou knížku odložil hřbetem vzhůru na stolek vedle lehátka. Vstal, a než se dal do pohybu, ještě chvíli vyčkával, až se s tou náhlou změnou vyrovnají jeho klouby a záda. Pak zamířil do jídelny. Těšil se. Ráno si na tabuli přečetl, že ke svačině bude vaječná pomazánka. Tu zdejší kuchařky opravdu umí. Snad bude i čerstvý chléb, někdy je dva nebo i tři dny starý, a to už není ono.
„Pane Černý, máte tu balíček,“ oslovila ho ve dveřích ošetřovatelka a podávala mu izolepou a poštovními známkami oblepenou bublinkovou obálku.
„Ano, děkuji, paní Bártová, čekám na něj. Je od dcery. Moniky. Posílá mi dárek k narozeninám. Nemohla tentokrát přijet, je v zahraničí. Na sympoziu.“
Monika se konečně objevila na seznamu pozvaných a nemohla odmítnout. Taková příležitost se dvakrát neopakuje. Chystala se tam přednést referát. Na jeho kvalitě a na jeho prezentaci závisela možnost postoupit zase o schod výš. Tak to říkala. Kdyby se z účasti omluvila, dala by tím najevo, že nemá dost pevný zájem. Hned by ji předběhli nějací jiní. Tak to zkrátka chodí.
Pan Černý po stole posunul talíř se dvěma krajíci s tlustou vrstvou vaječné pomazánky. Opatrně, aby si nepotřísnil prsty a pak jimi neušpinil obálku ani nic v jejím obsahu, balíček rozbalil. Ano. Pěna a voda po holení. Luxusní velké balení. Značka, kterou používá už mnoho let. Dobře si to ta holka pamatuje. Jsou na nich už poněkolikáté jiné nápisy a obrázky, ale značka a kolečko malého loga jsou pořád stejné jako dřív. Pan Černý si přisunul zpět talíř a krabičky opatrně, aby se nepřevrátily, postavil co nejdál před sebe. Díval se na ně – jako by se díval do moderního města na dva vzdálené mrakodrapy. Tam někde přednáší Monika svůj referát. Pomalu žvýkal čerstvý chléb, soustředil se na polykání, dřív, než by ho sousta donutila zakašlat, zapíjel je čajem. Vedle talíře si položil mobil a ruku si zpevnil o hranu stolu, aby v něm otevřel poslední textovku:
Ahoj, tati. Ještě jednou se omlouvám a moc prosím, neměj mi to za zlé. Opravdu letos nemůžu přijet. Příště určitě! Už teď se těším. Všechno nej nej, hlavně zdraví! Monika.
Pan Černý se usmívá, vzpomíná, jak se ošetřovatelka Bártová, když jí tu zprávu včera dal přečíst, ušklíbla a jak štítivě odsunula mobil co nejdál od sebe. Div, že si neodplivla. Nic neřekla, v tom jí prý bránily profesní zásady, ale pan Černý jí stejně musel odpovědět. Vysvětlit, že Monika je velmi povedená dcera. To, že mu nepřijela popřát k narozeninám, s tím nijak nesouvisí. Jestli chce být člověk v dnešní době úspěšný – zvlášť žena! –, musí leccos ze svého soukromého života obětovat. To je holt cena, kterou se platí za úspěch. A Monika je úspěšná. Letí vzhůru rychleji než mnozí její vrstevníci muži. Samozřejmě je proto maximálně vytížená, ba přetížená. A přitom je i po čtyřicítce pořád šik! Když tady byla naposled na jaře a pan Komínek se dověděl, kolik jí je, prohlásil, že zub času se na ní vylomil. Všichni mu tady musejí takovou dceru závidět. Slyšel pak ošetřovatelky, jak si na chodbě šeptají, že když je ta ženská tak schopná, mohla by se o svého otce postarat líp, než mu zaplatit místo ve starobinci. To od nich byla veliká křivda. Copak by mu Monika mohla zajistit komfort, jaký má tady? Od rána do večera, každý den, po celý rok? Takovou oběť by od ní nemohl přijmout; i kdyby byla možná. Vybavil ji do života, sám ji vychoval, udržel na vysoké škole, pomáhal jí první léta, kdy živořila z nástupního platu, připravil jí skvělý život. A teď by ji měl brzdit? Po tom všem, co mají za sebou? Vždyť by ho právem mohla nenávidět.
Poprvé si to uvědomil, když bydlel ještě doma. Monika mu připravila oběd – moderně zdravé byly tenkrát právě čekankové puky. Ohříval si je v troubě – na mikrovlnku si nikdy nezvykl – a zapomněl ji vypnout. Nic se nestalo, trouba byla na elektřinu a nablízku nebylo nic, co by mohla zapálit. Všimla si toho až Monika., když se vracela z práce a už na chodbě ucítila pach vypáleného vzduchu.
Tatínku, vždyť jste mohl vyhořet!
Jak měkce a ustaraně to slovo tenkrát znělo. Tatínku. Nezáleželo jí na tom, o co by mohli přijít – sám říkával, že kdyby vyhořel nebo ho vykradli, mohla by škoda jít až do desítek korun – bála se o tatínka.
Pak se přidaly problémy s hodinami.
Byli jsme, Moniko, domluveni na dvě hodiny, že…?
Tatínku, i kdybychom byli domluveni na dvě hodiny, tak jsi tu o hodinu dřív.
Doopravdy Moniku vystrašil, když se tenkrát neuměl vrátit domů. Šel si nakoupit a v pekařství zničehonic zapomněl, pro co přišel. Ve zmatku ukázal na to, co viděl první – makové koláče, mák přitom už léta nesnášel. Nechal si dát tři do tašky, zaplatil, vyšel z obchodu a najednou neznal cestu. Zabloudil. Byl sto metrů od svého bytu a zabloudil. Nakonec mu pomohla sousedka, ta hodná paní z přízemí. Když to večer vyprávěla Monice, nabízela se, že jí s tatínkem pomůže, ale oba to odmítli. Ta paní je sice hodná, ale také vyhlášená drbna. Určitě by je roznesla po celém domě a po celé ulici. Monika mu tenkrát řekla, že když se o té jeho výpravě do pekařství dověděla, strachy se roztřásla jako stará pračka. Celý večer se tomu smáli. Ale on si pod tím smíchem uvědomoval, že člověk v jednu chvíli na své životní situace přestává stačit.
Když z knihovny přinesl domů knížku, kterou si předtím již jednou půjčil, prohlásil Moničin přítel: Pro vás by, pane Černý, mohli mít v knihovně jen dvě knížky. Jednu, kterou si půjčujete, a jednu, kterou vracíte. Byl to tehdy takový dobrácký humor. Ale když se totéž přihodilo podruhé a potřetí, vtípek se stával pravdou a humor se z něj vytrácel. Jednou je slyšel bavit se v ložnici – museli by ho hodně mučit, aby takové šmírování přiznal –, že by mu měli sjednat domácí ošetřovatelku. Na celodenní péči. Starala by se o něj, dávala na něj pozor a ještě by si měl s kým povídat. Jenže na ni neměli dost peněz. Moničina přítele právě tížila splatnost nějakých směnek a Monika pár dní předtím podepsala úvěr na investici do expandující akciové společnosti. Její vklad se jí měl trojnásobně zhodnotit; ale nejdřív po pěti letech. Také si potřebovali udržovat vatu na horší časy – tak to tenkrát radili i ministři.
Den nato mu Monika navrhla, že by si měl najít nějaké přátele. Chápal ji. Měla o něj strach a ošetřovatelka by jim udělala díru do rozpočtu. Zažil to, pamatuje si, jaký je život, když chybí peníze a všichni, zvlášť úřady k člověku natahují ruce. Za bohatým stojí pánbůh, říká se; stojí i za chudým – s pokladničkou. Ale udělat si nové přátele? Ve svém věku? To by chodil jen po pohřbech. O čem by se s nimi měl bavit? O nemocech? O tom, jak nejlépe umřít? Nemá jí to za zlé, ale Monika si nemůže umět představit, co je to žít a nevědět, proč. Netěšit se. Stáří je stesk po naději.
Když za ním přišla s tím, že je jí ho líto, jak je pořád sám, a ona že se právě dověděla o místě, kde by mu bylo líp, neznamenalo to pro něj překvapení. Čekal, kdy s takovým nápadem přijde. Nemáš se čeho obávat, ujišťovala. Byli jsme se tam podívat a je to tam moc hezké.
Neobával jsem se, dokud jsi mi neřekla, že nemám čeho, poškádlil ji. Pár dní nato si to místo – toto místo – jeli společně prohlédnout.
Jezdila za ním každý týden. Dokud mohla. Jak jí přibývaly povinnosti, jezdila méně a pak ještě méně… Chápal ji. Koneckonců při jejích návštěvách stále obtížněji hledali téma, o kterém by mohli mluvit. Jejímu světu šéfů, nástrah a úspěchů nerozuměl a o tom svém jí neměl, co vyprávět. Pořád ovšem souzněli v tom základním – že Monika je jeho dcera a on její tatínek. Tahle jistota byla natolik pevná, že nebylo třeba si ji opakovat, anebo ji dokonce vytrubovat do světa. Mluvení je k dorozumívání někdy příliš hlučné. Čekání na návštěvu si vyplňoval chystáním přiléhavých vět, které nevydírají, a přesto znamenají vyznání. Při skutečném setkání se tytéž věty měnily v banality, které pro jejich trapnost nedokázal vyslovit. Člověk si nemůže pomoci. Dělá pořád ty samé věci a nesmyslně vždy očekává jiný výsledek, než se nakonec dostaví. Pořád dokola. Svět je zbytečně komplikovaný.
Pomalu se mu z paměti vytrácí Moničina podoba. Je to zvláštní – spíše si vybavuje její chůzi, pohyby, gesta rukou, ale už ne tvář, která se přesné představě vzpírá. Kdyby Moniku zahlédl projít za průsvitným sklem dveří, její siluetu by určitě poznal; ale na obličej by se přísahat neodvážil.
Pomalu ho do náručí bere sladká slabost. Jaký to všechno mělo smysl? Měl nějaké věci udělat jinak? Zkouší přemýšlet, ale k ničemu nedochází. Život nemusí mít smysl, proč by měl mít? Celého se jej zmocňuje divná úleva. Umírá? Kdyby ano, bylo by to zlé? Co by mohlo být horší, než umřít? Neumřít, odpovídá si v duchu a usmívá se. Jak dlouho by tu chtěl být? Na co čeká? Čeho by se tu ještě chtěl dočkat? Další aktualizace windows ve svém telefonu? Nového jídelníčku na nástěnce? Nebojí se. Když vyhasnou přání, vyhasne i strach.
Věříte na cestování v čase? Jestli ano, tak už víte, jak to bylo dál.
Zmatkem nemocničního provozu si klestí cestu mladý muž. Těká pohledem po orientačních tabulích, po stěnách budov, po lidech…, jen očím dítěte v náručí se vyhýbá. Ve tváři má starost. Velikou starost. Teď musí udělat všechno správně. Lidé se od něj odvracejí. Vyzařuje z něj neštěstí, před kterým se ostatní cítí provinile. Muž vzdoruje vlastní dotírající zoufalosti. Teď nemůže selhat. V jednu chvíli se zastavil – musí se přehoupnout přes své předsevzetí, nevyžadovat cizí pomoc. Už nesmí otálet.
„Prosím vás!“ zavolal do změti lidí kolem. „Prosím vás!“ zopakoval těm, co se k němu otočili. „Babybox! Kde je tady babybox?“
Pohyb kolem něj na chvíli ustrnul. Hlasitá, obnažená výzva vyvolala zájem, ale ne takový, jaký si muž představoval. Nikdo mu na pomoc nepřicházel. I privilegovaní, kteří by mu snad mohli poradit, se od něj jeden po druhém odvraceli. S tím nechtějí mít nic společného, to ať si udělá sám. Odpovědnost, třeba i jen za radu, na sebe odmítali vzít, odpovědnost patřila jen jemu.
Muž rezignovaně mávl rukou a zamířil do části areálu, kde sice už hledal, ale třeba ne dost pečlivě. Na místě, kolem kterého již dvakrát prošel, vzápětí skříňku babyboxu objevil. Bez cizí pomoci – tak, jak to mělo být. Snad mu sama vyšla vstříc. Nemohl pochopit, že ji mohl přehlédnout. Šedá, nenápadná dvířka ve zdi, stranou od okolního zmatku, ukrytá před indiskrétní pozorností okolí. Zdálo se, že čekají, kdy je konečně objeví. Několik vtěřin před nimi nehnutě stál, možná váhal, možná se soustředil. Pak stiskl zeleně podsvícené tlačítko. Ozvalo se slabé cvaknutí a dvířka se sama doširoka otevřela. Pomalu, opatrně, bylo znát, jak dopředu promýšlí každý pohyb, položil dítě do osvětleného pokojíku. Urovnal fusak, deku opatrně přitáhl až k malinké bradičce. Ještě jednou se zadíval do bezstarostně spící tváře. Kde jsou ty časy, kdy jsme i my byli roztomilí, usmál se úsměvem, v němž zápolila bolest s chtěným cynizmem.
Rázem měl nutkání spěchat, mít nadobro všechno za sebou. Už by dvířka málem zavřel, když si všiml prázdného listu papíru a tužky vedle vaničky, do níž dítě vklouzlo. Krátce zaváhal – co se v takové situaci asi píše? V prvotním impulzu by se z rozčílení málem podepsal. Včas se však vzpamatoval, uchopil tužku a na papír napsal velkými, tiskacími písmeny: MONIKA.
Když stáhl ruce zpět, fotobuňka dvířka s tichým zaklapnutím zavřela.
