VIII. Velké dobrodružství krále Jana
Král Jan II. zemřel ve čtyřiceti letech v roce 1495. Navzdory tomu, že vládl jenom čtrnáct let, někteří historici jsou mimochodem přesvědčeni, že byl otráven, byl jedním z nejpozoruhodnějších panovníků evropských dějin. Hrabě Ficalho o něm po jeho smrti prohlásil: „Možná že to nebyl dobrý člověk, ale rozhodně to byl velký král.“ Ještě za Janova života Oliveira Marques prohlásil, že „to jemu, a nikoli princi Jindřichovi, vděčíme za plán objevitelských cest včetně zajištění prostředků k jeho provedení a vytyčení jeho cílů“.
Tento plán byl mimořádně ambiciózní. Vždyť Středozemní moře, které bylo mocenským centrem civilizovaného světa od dob starověkého Egypta, chtěl snížit na úroveň nezajímavého předpolí, a to navzdory tomu, že v Itálii žilo tehdy osmkrát, ve Španělsku čtyřikrát a v Anglii dvakrát víc lidí než v Portugalsku. Portugalci se navíc museli obejít bez jakékoliv logistické podpory a finančně se mohli spolehnout toliko na pomoc rodiny Medicejských a některých dalších florentských bankéřů. Přesto už v roce 1531 byl anglický král nucen benátskému dóžeti napsat omluvný dopis, ve kterém jej informoval, že jeho námořní kapitáni již nebudou koření nakupovat v Benátkách, ale právě v Lisabonu. Benátčané už ale žádné koření na prodej stejně neměli. Jejich kdysi zámožní kupci se z výprav do Alexandrie vraceli už nějaký ten čas s prázdnou. Benátským senátorům nezbylo nic než se vzájemně obviňovat z toho, kdo způsobil, že se jejich ještě nedávno pohádkově bohatý městský stát finančně i doslova potápí. Nadšení z přesunu mocenského centra k atlantickým břehům naopak zavládlo u Medicejských ve Florencii. Ti si při přepočítávání svých zisků mnuli ruce spokojeností a mluvili o „triumfu nového nad starým“.
Portugalští šlechtici si při příležitosti jedné za svých návštěv Itálie nechali koně okovat zlatými podkovami, přičemž kovářům nařídili, aby tyto podkovy ke koňským kopytům připevnili jenom jedním hřebíkem, protože se chtěli bavit pohledem na Italy handrkující se o odpadávající zlato. Lisabon se stal pohádkově bohatým městem. Na jeho nádheru, ale i na umělecká díla a vědecké zázraky v medicíně, architektuře či klenotnictví se jezdili dívat lidé z Anglie a jiných podobně zaostalých koutů světa.
Radu složenou z nejvýznamnějších církevních činitelů, rabínů, matematiků a kosmografů, která se mimochodem scházela nejčastěji v Santarému a příležitostně na templářském hradě v Tomaru, a nikoliv v Jindřichově Sagres, založil Jan II. To on dokázal z pobřeží západní Afriky zajistit přísun zlata v dostatečném množství na financování velkolepých námořních výprav Bartolomea Diase, Vaska da Gamy a dalších mořeplavců. Jinými slovy byl to on, král Jan II., a nikoli Kryštof Kolumbus a už vůbec ne princ Jindřich, kdo stál za jednou z vůbec nejvýznamnějších událostí lidských dějin – za prolomením evropské izolace od ostatních civilizací. A teď nechme stranou, zdali tento počin vedl spíše k dobrému, či zlému.
Králova výchozí pozice přitom byla složitá. Jeho otec Alfons V. se nechal zatáhnout do katastrofálního konfliktu s Kastilií a po mnoha neúspěších na bitevním poli se vypravil prosit o vojenskou pomoc francouzského krále Ludvíka XI. Když od něj odešel s nepořízenou, přestrojil se za prostého poutníka a ukryl se v jednom z bretaňských klášterů. Byl ale odhalen a poslán nazpět do Portugalska. Po svém návratu poprosil parlament, aby mu dovolil abdikovat, ale než o této věci stihli poslanci rozhodnout, zemřel. Svému synovi zanechal stát před bankrotem. Portugalská měna neměla žádnou hodnotu. Stát dlužil obrovské částky třeba i církvi. Jednomu židovskému konsorciu dokonce odprodal právo vybírat daně.
Šlechta si začala pohrávat s myšlenkou státního převratu. Vévoda z Braganzy, který byl Janovým bratrancem, kvůli tomu dokonce zverboval soukromou armádu. Král Jan mu navrhl promluvit si o příměří. Namísto jednání mu ale dal okamžitě setnout hlavu. Pak si k sobě povolal svého švagra vévodu z Visea. I s ním si chtěl, jak mu vzkazoval, toliko promluvit. Za zavřenými dveřmi ho – „aniž by si toho mnoho řekli“, jak k tomu stroze poznamenal kronikář – ubodal k smrti. Tradiční burgundská šlechta, která svého času pokládala základy portugalského státnosti, musela pod královým tlakem rychle slevit ze svých mocenských nároků. Král jí například uzmul kontrolu nad veškerým soudnictvím. Rovněž jí zabavil statky. Za veřejný slib věrnosti je některým z nich sice nakonec vrátil, ale už jenom do doživotního nájmu. Vliv tradiční šlechty na chod státu tím skončil.
Jan svým rádcům nakázal vyhledat nové a kvalitní lidi. Jeho rádci se přirozeně činili. Vedli spoustu rozhovorů a prověřovali rodinné vazby i reputaci potenciálních kandidátů. Ti, kteří testem prošli, se ocitli na takzvané „králově listině“. Z ní byli lidé povoláváni do významných pozic ve státní správě a v soudnictví. Stručně řečeno král vybudoval nový a přísně centralizovaný režim s učenci v čele. Tak byla započata dodnes živá tradice portugalské státní správy prostoupené intelektuály s akademickými tituly. Více než třetinu kabinetu Antónia Gutterese mimochodem tvořili univerzitní profesoři.
Řada historiků považuje Jana II. za toliko vedlejší postavu v jiném a epickém příběhu, jehož hlavní postavou je Kryštof Kolumbus. To on totiž jako první odmítl Kolumbův plán spočívající v pokusu najít západní cestu do Indie, což je rozhodnutí, které je v podstatě všemi historiky považováno za obrovskou chybu, ne-li za jednu z největších promarněných příležitostí, která se kdy jakémukoliv panovníkovi naskytla. Opak je ale pravdou. Kolumbovi je často připisován objev kulatosti země i amerického kontinentu. Že je svět kulatý, ale lidé věděli stovky let před ním. Portugalští a galicijští rybáři už dlouho před Kolumbem lovili tresky u kanadského pobřeží a na severoamerické pevnině pěstovali některé plodiny. Ameriku Kolumbus mimochodem nikdy na vlastní oči neviděl. Těch pár ostrovů, na kterých se vylodil, nazval Západní Indií, což prohlásil dva roky poté, co trasu do skutečné Indie, která vedla z evropského kontinentu samozřejmě na východ a nikoliv na západ přes Atlantický oceán, objevili Portugalci. Jeho španělským sponzorům se těžce nevyplatilo Kolumbovo vychloubání. Jeho nepatrné objevy totiž popostrčili krále Jana k tomu, aby – podporován radou učenců – co nejrychleji vyjednal smlouvu, která mu zajišťovala monopol na polovinu Jižní Ameriky (dnešní Brazílie) a na celou Afriku a Asii. Kolumbus zemřel v nemilosti a byl pohřben do chudinského hrobu. Portugalsko se naopak stalo nejbohatším evropským státem.
V kolektivní paměti severních evropských národů první objevitelé mimoevropských světů vyhlížejí jako odvahou zaslepení blázni riskující pád přes okraj plochého světa a peroucí se se strašlivými příšerami polykajícími jejich karavely i s posádkou. Z těchto mýtů měli Portugalci velký prospěch. Své výpravy i z toho důvodu, aby je udrželi, podnikali v nejpřísnějším utajení. V jednu chvíli dokonce portugalský parlament navrhoval z obavy před provalením skutečného stavu věcí vystěhovat z Lisabonu všechny cizince. Král to odmítl. Namísto toho ale financoval dezinformační kampaň.
Všechny shora řečené bájné představy byly fantastickým produktem středověkých scholastiků. Neznámé končiny světa podle jejich názoru obývaly bytosti bez tváří a s očima na ramenou a s ústy na břiše, jednooké ženy a jednonozí muži, bezústé dvouhlavé stvůry živící se čicháním k rostlinám či pojídači živých ryb a pijáci mořských vod. Poblíž Gangy podle soudu těchto scholastiků lidé polykali živé kobry a žili čtyři sta let. Slávou opředení portugalští mořeplavci tyto mýty s chutí přiživovali. A tak se začalo hovořit i o obrovských hadech rozplývajících se při doteku s vodní hladinou či o africkými domorodci zaživa uvařené a následně snědené posádce několika vlámských lodích ztroskotavších při své nebezpečné plavbě podél západoafrického pobřeží. Realita byla opačná. To Afričané v Evropanech spatřovali kanibaly a obávali se jich. V myslích lidí žijících v severních evropských zemích přesto bájné představy zůstaly ještě dalších pět set let.
Podle prvního životopisu Kryštofa Kolumba, jehož autorem byl jeho syn Fernando, byl tento janovský námořník ve dvaadvaceti letech členem posádky lodě ztroskotavší u Mysu svatého Vincenta. Spolu s ostatními lodníky byl zachráněn a dostal se do Lagosu. Odtud odešel do Lisabonu za svým mladším bratrem Bartolomeem, který tam pracoval jako kartograf. Nějaký čas svému bratrovi pomáhal a pak se postupně zapsal na lodi plující do Bristolu, Galwaye, na Island a „do stovek lig vzdálené země tresek“.
Po svém návratu do Lisabonu pracoval pro jednoho janovského obchodníka, jenže jeho podnik zbankrotoval a sám Kolumbus skončil v dluzích. Právě v tomto okamžiku předstoupil před krále Jana se svou žádostí o finanční podporu pro svou výpravu přes Atlantický oceán. Z výpočtů, které králi předložil, vyplývalo, že by se právě tímto způsobem bylo možné nejrychleji dostat do Japonska a Indie. Král mu ale nevěřil. Jeho kronikář schůzku zhodnotil těmito slovy: „Jeho výsost považovala Kryštofa Kolumba za fantaziemi posedlého mluvku, který se přespříliš vychloubá a své úspěchy nemálo zveličuje.“
Král dal jeho případ pro jistotu ještě posoudit radě učenců. Ti Kolumbem předložené výpočty mimochodem velmi dobře znali už z dřívějška. Jejich původním autorem byl totiž florentský učenec Paolo Toscanelli, který s nimi o několik let dříve seznámil kanovníka lisabonské katedrály Martinse. Portugalští učenci jeho propočty již tenkrát odmítli. Ve svém dopise Toscanelli lisabonskému kanovníkovi sděloval mimo jiné i toto: „Ostrov Antillia je od Lisabonu vzdálen tisíc pět set mil západním směrem, Japonsko tři a půl tisíce mil a Čína pět tisíc mil.“ Délku jednoho stupně zeměpisné šířky však Florenťan mylně vypočítal na osmdesát čtyři kilometrů, zatímco portugalští matematici ji – správně – vypočítali na sto jedenáct kilometrů. Tato chyba Toscanelliho svedla k mylným závěrům. Portugalští námořníci už navíc z Atlantického oceánu ukrojili při svých poutích na západ o dost více než tisíc pět set mil, takže věděli, že tam žádný ostrov jménem Antillia není a že o kus dál jistě nebude ani Japonsko. Mezi historiky dnes navíc panuje shoda, že portugalští námořníci v té době již věděli o území, kterému se později začalo říkat Brazílie, a že obchod s touto částí světa byl jejich tajemstvím, které udržovali i tak, že odtamtud připlouvající zboží překládali na obchodních stanicích při pobřeží západní Afriky, a tvářili se, že právě odtamtud pochází.
Více než dva roky předtím, než se Kolumbus vydal na svou slavnou výpravu, objevil Bartolomeu Dias cestu do Orientu kolem Mysu Dobré naděje. Když se z Indie, kam doputoval přes Blízký východ, vrátil v tom samém čase portugalský rozvědčík Pedro da Covilhã, měl s sebou arabské a indické mapy s vyznačenou trasou z jižní Afriky do Indie.
Kolumbus opustil Lisabon i své dluhy a odešel do Anglie. I tam byl ale jeho plán odmítnut jako fantaskní bláhovost. Když se mu nakonec přece jen podařilo někoho přesvědčit a s podporou španělského královského dvora se na svou vysněnou výpravu konečně vydal, pronikl se svými loďmi do oblasti Karibského moře, které ovšem podle Toscanelliho, a tím pádem i jeho propočtů mělo být mořem Jihočínským. Ostrov, na kterém se vylodil, pojmenoval Anguilla. Pak se okamžitě vrátil pochlubit se svým objevem do Evropy. Naneštěstí pro Španělsko se nevydal rovnou k jeho břehům, ale zakotvil v Lisabonu. Tam se vydal do královského paláce povědět portugalskému králi, o co všechno přišel, když ho nepodpořil, a co bude tudíž mít španělský královský dvůr. Králi Janovi navíc povýšeně vyčinil za to, že jím opovrhoval a že mu nevěřil.
Jan mu odpověděl strohým poukazem k tomu, že na základě jeho smlouvy se Španělskem o rozdělení světa se jeho objev nachází v portugalské sféře vlivu.
Než Kolumbus doplul do Španělska, měli už král Ferdinand a královna Isabela v rukou Janův dopis, ve kterém jim vyhrožoval, že se jeho lodě zmocní „jeho“ Anguilly třeba i násilím. Současně jim však naznačoval možnost jednání. Španělé nelenili a k jednacímu stolu přispěchali. K rozhovorům došlo v odlehlém španělském městě Tordesillas nacházejícím se v horách poblíž hranic s Portugalskem. Prostředníkem byl papež z rodu Borgiů Alexandr VI., který si ve svém římském sídle přečetl jemu zaslaná stanoviska obou stran a do Tordesillas vyslal svého legáta. Odsouhlasená linie byla stanovena na tři sta sedmdesát leguas (1770 kilometrů) západně od Kapverd. Jakékoliv teritorium, které si některá ze smluvních stran kdykoliv v minulosti nárokovala pro sebe, ale které podle uzavřené dohody mělo patřit do sféry vlivu té druhé, mělo být této druhé zemi ihned předáno. Každá ze stran rovněž musela tu druhou neprodleně informovat o všech svých námořních objevech. Vytyčená linie byla předmětem sporu po následující dvě staletí. Nejzajímavější na ní je možná to, že Jižní Ameriku přetíná shodou náhod na dvě poloviny a že Portugalsku připadla ta bližší část. Oficiálně přitom bylo třeba Jižní Ameriku teprve objevit. O její existenci Španělé v té době podle všeho ještě neměli sebemenší tušení. Je těžké myslet si něco jiného, než že Portugalci o ní naopak už věděli velmi dobře, ale tuto svou vědomost zamlčeli, čímž dosáhli jednoho z nejoslnivějších úspěchů v dějinách diplomacie. Jakmile byla dohoda v Tordesillas podepsána, západní pobřeží Jižní Ameriky bylo oficiálně „objeveno“ Pedrem Álvaresem Cabralem.
V době podpisu této dohody měl král Jan svůj největší a snad až zázračný úspěch – stabilizaci finanční situace – mimochodem už za sebou. V době jeho nástupu na trůn takřka bezcenná portugalská měna byla již nějaký ten čas měnou vůbec nejvyhledávanější. Portugalsko už nedlužilo ani církvi, ani rodině Medicejských a znovu disponovalo i právem vybírat daně. Poprvé ve svých dějinách bylo navíc dostatečně bohaté na to, aby námořní výpravy mohlo financovat ze svého a nemuselo právo k nim odprodávat soukromým dobrodruhům.
Jan toho dosáhl díky západoafrickému, ponejvíce ghanskému zlatu. Bukanýrské či spíše čistě pirátské jednání vzalo z jeho popudu za své a s ním i zvyk únosů a zpětných odprodejů dětí kmenových náčelníků. Namísto toho byli jeho noví šlechtici navlečeni do slušivých dvorských uniforem a s diplomaticky formulovanými přátelskými dopisy krále Jana byli k náčelníkům vysláni jako oficiální vyslanci. V rozporu s oblíbeným mýtem nebyli tito lidé – včetně Vaska da Gamy – žádní mořeplavci. Lodím veleli námořní kapitáni a kormidelníci.
Pro jednání s ghanskými náčelníky král určil Dioga de Azambuju. To, že nepřišel bojovat, bylo zdůrazněno i tím, že byl tělesně postižen a bojovat nemohl. V té době už Portugalci znali zdroj zlata, které dříve putovalo do rukou Arabů ze severní Afriky. Věděli o jeho obrovských zásobách v aluviálních píscích v okolí dnešní Akkry. Prosít zlatý prášek bylo jednoduché. Ze severnějších oblastí navíc s dalším zlatem připutoval ke ghanskému pobřeží kmen Ašantů.
Když se Diogo prokázal pověřovacími listinami, uvolili se zlatem ověnčení kmenoví náčelníci vyslechnout Janův návrh, který počítal se stálou obchodní stanicí a portugalským monopolem na nákup zlata. Na náčelníky portugalský vyslanec svým neobvykle obřadným vystupováním nesmírně zapůsobil, a protože se jim i podmínky obchodu jevily přijatelné, vyslovili s nimi svůj souhlas.
Král Jan po uzavření dohody na západoafrické pobřeží okamžitě vyslal flotilu devíti karavel a dvou doprovodných lodí převážejících prefabrikovanou kamennou pevnost, skladiště a kapli. Ty byly nejprve postaveny v Portugalsku a následně rozebrány, přičemž každý kamenný blok byl očíslován a pečlivě zanesen do stavebního plánu. S tímto nákladem plulo i sto evropských kameníků a tesařů. Ti na místě najali pomocnou pracovní sílu. Postupem času se Akkra vyvinula ve vůbec první portugalské mimoevropské město. O kousek dál na pobřeží byl zbudován dodnes jeden z hlavních orientačních bodů místní krajiny – hrad svatého Jiří.
Akkra byla Portugalcům známá jako S. Jorge da Mina. To odtamtud do Lisabonu přinejmenším jednou za měsíc odplouvalo zlato. V Lisabonu bylo uskladňováno na Praça do Comércio, čili na Obchodním náměstí, které nechal král Jan II. zbudovat na nábřeží hned vedle svého vlastního paláce, přičemž on osobně přijímal každý jednotlivý náklad a podepisoval veškeré dokumenty. Do Lisabonu směřující karavely se přirozeně staly žádanou kořistí francouzských a vlámských pirátských lodí. Přinejmenším na jedné z nich působil i odpadlý portugalský kormidelník, který kvůli svému předešlému zaměstnání velmi dobře věděl, kudy přesně Portugalci své zlato vozí. Během jednoho jediného útoku se jím navigovaným pirátům podařilo ukořistit pohádkový poklad dvou tisíc zlatých dublonů. V jedné chvíli guvernér S. Jorge da Mina informoval Lisabon, že kolem přístavu korzuje snad až padesát vlámských, francouzských a anglických pirátských lodí. Navzdory tomu všemu se do Lisabonu dařilo rok co rok přepravit kolem čtyř set kilogramů čistého zlata. Byl‑li nějaký Portugalec v S. Jorge da Mina přistižen při pokusu zlato pašovat, byl krutě potrestán, avšak současně byl oprávněn část své mzdy – jejíž výše byla určována jeho postavením – použít na nákup zlata na místním trhu. Takto získané zlato si mohl za poplatek legalizovat královským finančním úřadem, odeslat je do domovského Lisabonu a tam nabídnout k odkupu královské pokladně. Někteří Portugalci tímto způsobem nashromáždili hotové jmění.
Zlato v královské pokladně mělo financovat jistý plán. Kvůli tajemství, které jej obklopovalo, i kvůli tomu, že během požáru, který byl způsoben známým zemětřesením, bylo zničeno množství úřední evidence, nevíme, kdy přesně tento smělý i prostý plán vznikl. Hlavní část evropského bohatství tenkrát pocházela z obchodu s orientálním kořením. V něm měli přes jistou snahu Janovanů hlavní slovo Benátčané. Díky tomuto obchodu vystavěli své překrásné město a vytvořili říši rozprostírající se od Dalmácie až k pobřeží Černého moře. Na rozdíl od Florenťanů tolik neholdovali výtvarnému umění, ale o to štědřeji podporovali přírodní vědy. Dosáhli pokroků především v poznání anatomie lidského těla a v medicíně jako takové. Kvůli načerpání anatomických znalostí byl do Benátek vyslán jeden mladý portugalský lékař. Po nějaké době se do Lisabonu vrátil nejen vybaven patřičnými znalostmi, ale i s kopií první evropské učebnice na toto téma. Je dosti pravděpodobné, že první anatomický spis, který se o něco později objevil v Anglii, byl kopií této kopie, kterou se v Lisabonu podařilo získat tamním anglickým lékařům.
Obrovskou chybou Benátčanů byla jejich nechuť k arabské učenosti. Z emocionálního hlediska to lze samozřejmě pochopit. Třebaže v Alexandrii Arabové fungovali jako zprostředkující článek, bez kterého by se obchod s kořením, závisející na spojení mezi Orientem a Evropou, nemohl rozvíjet, tak v jiném a hlubším smyslu byli pro Benátčany úhlavním nepřítelem.
Ze studnice arabské učenosti ovšem neměli problém čerpat Židé. Těm nevadilo učit se od nepřítele, ať už k nim Arabové přistupovali jakkoli. Ve šťastnějších dobách k arabské učenosti ostatně i významně přispěli. Navzdory tomu, že jazykem, kterým byla v arabském světě učenost šířena, byla arabština, bylo poznání, které jím bylo předávané, stejně tak arabské jako židovské. Protižidovské nepokoje, které příležitostně propukaly ve Španělsku, daly králi Janovi příležitost získat pro svou radu učenců význačné židovské intelektuály a on touto příležitostí nepohrdl. Královským dekretem Židům udělil právo zbudovat si v Lisabonu na jednom z malebných městských svahů prostornou synagogu. Jiné místo jim pro týž účel poskytli rytíři Řádu Kristova poblíž své klášterní pevnosti v Tomaru. Velmistrem tohoto řádu byl nikoliv náhodou sám král Jan. Mimochodem, na stěžních portugalských lodí vydávajících se na objevné poutě vlály praporce s templářským křížem.
Na královském dvoře bylo vrchnímu rabínovi zaručeno stejné postavení jako kardinálovi. Židem byl správce královské pokladny a Židem byl i královský lékař – mistr Rodrigo, učenec se znalostmi zdaleka se neomezujícími na oblast medicíny. K těmto židovským vzdělancům je ještě třeba připočíst Josého Visinia, slavného matematika působícího na univerzitě v Salamance. To on dostal k posouzení Kolumbovy plány a po jejich prostudování prohlásil tohoto mořeplavce za šarlatána.
Arabové svou světskou učenost založili na starořeckých myslitelích. Práce všech velkých řeckých filosofů byly do arabštiny přeloženy dávno předtím, než se s nimi – v latinských převodech – seznámili západoevropští učenci. O mnoha zásadních řeckých textech se západní svět ostatně poprvé dozvěděl právě přes arabštinu. Portugalci ke všemu tomuto vědění, které v průběhu stovek let ještě rozvinuli učenci židovští, získali přístup.
Díky tomu se především dozvěděli o existenci Indického oceánu rozkládajícího se mezi východoafrickým a západoasijským pobřežím. I po cestách Marka Pola totiž v Evropě převládal názor, že se Afrika táhne až tam, kde dnes víme, že je Jihočínské moře.
Král Jan se po poradě se svými učenci rozhodl, že do Adenu – tedy přesně na to místo, kde se Marco Polo zastavil, protože se děsil toho, že by se měl nalodit na arabskou dhau a plavit se s ní kamsi do neznáma – vyšle na průzkum svého muže. Portugalec, který se tam měl stejně jako Marco Polo dostat po souši, ale na rozdíl od něj se tam neměl zastavit, se jmenoval Pedro da Covilhã.
