Smysl změny režimu
Petr Drulák, Ilona Švihlíková, Michal Semín
Polistopadové naděje, vkládané do nového politického a ekonomického systému, se z větší části nenaplnily. Svobody pozvolna ubývá a parlamentní demokracie, respektující vůli většiny, se stala majetkem ideologických či zájmových skupin, z nichž často profitují jen privilegované menšiny. Současný režim se tak v mnohém začíná podobat tomu, který po roce 1989 nahradil.
Z ekonomického hlediska je situace v určitém ohledu ještě horší. Je sice pravda, že občané už nebojují s nedostatkem základních spotřebitelských produktů a služeb, který souvisel s nefunkčností centrálního plánování. Ale významná část společnosti se dostává do situace, kdy pro ni některé základní produkty a služby přestávají být dostupné z ekonomických důvodů. Čelí nedostupnému bydlení, propadají se do exekucí, jejich děti vyrůstají na ubytovnách a oni jsou odkázáni na konzumaci nekvalitních potravin s dlouhodobými negativními zdravotními následky. A pak je tu obrovské selhání na straně produkce. Československo osmdesátých let bylo schopno si postavit jadernou elektrárnu a pod značkami svých firem do celého světa vyvážet investiční celky, z toho nezbylo téměř nic.
Přirovnávání současného režimu k tomu minulému je však pro mnoho lidí stále ještě nepřijatelné. Tvrdí, že nás dnes nikdo za názory nezavírá do vězení a nevyhazuje z práce, že můžeme svobodně cestovat, a pokud jde o volby, že nevhazujeme do urny předem připravenou kandidátku Národní fronty. Vyprávějte to však Slávkovi Popelkovi či Martině Bednářové, lidem, kteří se do Ruska musejí vydat přes třetí zemi, či opozičním politikům, kterým je ze strany prorežimní propagandy nasazována psí hlava extremistů a populistů.
Nejsme v tom nijak unikátní, analogické jevy a procesy můžeme sledovat napříč Evropskou unií, potažmo celým politickým Západem. Některé evropské země došly v omezování svobody podstatně dál. Ve Velké Británii, která se pyšní mnohasetletou tradicí obrany svobod, byli v roce 2024 po letních nepokojích odsuzováni do vězení lidé za to, že na sociálních sítích dali často velmi umírněný průchod svým emocím potom, co potomek rwandských migrantů ubodal několik děvčátek. V Lotyšsku zase zakazují části politiků a státních zaměstnanců vycestovat do Ruska.
Proto nemůže fungovat to, co jsme si za posledních pětatřicet navykli. Když si s něčím nevíme rady, díváme se na Západ, kde to přece už všechno dobře vyřešili, jak kdysi radil Václav Havel ve slavné polemice s Milanem Kunderou (Havel, 1969). Ale dnes není problém v tom, že bychom nezvládali Západ dost věrně napodobovat, ale že celý západní model společnosti směřuje do slepé uličky.
Část problému vystihl konzervativní americký filosof Deneen (Deneen, 2023). Západní liberální řád podle něho selhal v naplňování potřeb většiny společnosti, mimo jiné i tím, že vytvořil novou, od zbytku společnosti odtrženou privilegovanou elitu, vládnoucí na úkor většiny. Tato elita prosazuje tržní fundamentalismus, progresivní „hodnoty“ a technokracii, což vede k odcizení, ztrátě tradic, rozkladu komunit a nárůstu nerovností. Liberální režim rozbil instituce a tradice, které dříve chránily běžné lidi, a místo skutečné svobody a rovnosti přinesl vládu „meritokratů“ a manažerské třídy.
S Deneenem se částečně překrývá levicový francouzský ekonom Piketty (Piketty, 2015/2013). Rovněž upozorňuje na vládu privilegované elity, ale neztotožňuje ji s meritokraty či manažerskou třídou, nýbrž s velkovlastníky žijícími z renty. Na historických datech majetkových a příjmových nerovností ukazuje, jak na Západě posledních čtyřicet let posiluje podíl horní desetiny či dokonce setiny vlastníků na celkovém soukromém vlastnictví. Dnes v USA vlastní nejbohatší desetina vlastníků kolem tří čtvrtin všech aktiv, zatímco před čtyřiceti lety to bylo něco přes šedesát procent (Piketty, 2019). V dalších západních státech je tomu podobně, stávají se majetkovou oligarchií. Tato vládnoucí třída skrze svoji liberální ideologii podle Pikettyho ovládá společnost.
Konzervativní i levicový myslitel se shodnou na oslabování západní demokracie v důsledku vzestupu privilegované skupiny. Při hledání nápravy se konzervativní filozof zaměřuje více na instituce a hodnoty, levicový ekonom na majetek a příjmy. Vyvážená cesta ke změně by měla respektovat obojí.
Pojem změny režimu
Stávající pravidla politické hry nedávají možnost nápravy. Ať zvolíme kohokoliv, bude dělat to samé, nedá‑li si za cíl je změnit. Je potřeba mít taková pravidla hry, která umožňují zásadní politickou změnu. Změnu režimu. Musejí zahrnovat změnu fungování základních institucí státu, změnu vztahu státu společnosti, změnu role státu v ekonomice a přehodnocení našeho mezinárodního postavení. Představuje soubor reforem, které ve svém celku vedou k zásadní proměně institucionálního prostředí, v němž se uskutečňuje politika.
Slova změna režimu mohou budit obavy, zejména v zemi, v níž se v bouřlivém dvacátém století vystřídalo hned pět režimů, z nichž se některé hluboce vryly do kolektivní paměti svojí nelidskostí. Proto je na místě identifikovat východisko a cíle, které vytyčují směr této změny.
Východiskem je chránit a zachovat národ jako společenství spojené jazykem, duchovní a intelektuální tradicí i historickou zkušeností. Národ představuje základní rámec společenského působení i politického jednání jednotlivců a skupin. Neblahé důsledky stávajících pokusů o jeho narušení či dokonce překonání ze strany evropské integrace a globalizačních tlaků jen dokládají jeho význam.
Základním cílem je posílit svobodu a demokracii. Mimo národ demokracie není, ale jakýkoliv přívlastek, až už lidová, liberální či jiná, ji omezuje a ničí. Politický život musí vycházet ze společenské většiny a musí být chráněn před domácí či mezinárodní oligarchií a před zahraničními vlivy. Ke kvalitám demokracie patří i schopnost sebenápravy demokratickou změnou režimu. Demokracie nemůže fungovat bez svobody. Svoboda myslet a mluvit je základním předpokladem demokratické diskuse předcházející informovaným rozhodnutím i výměny myšlenek umožňující společenský a ekonomický rozvoj. Její omezování je nepřípustné.
Dalším cílem je spravedlnost. Stojí na dvou pilířích: soudním a sociálním. Spravedlnost soudů nesmí záviset na politické moci ani na ideologiích. Sociální spravedlnost chrání před extrémy nerovnosti majetků a příjmů při respektu k jejich přirozené rozdílnosti. Sociální spravedlnost vyžaduje naplnění jiného cíle, jímž je prosperita. Ta se musí opírat především o menší a střední podniky, o souhru veřejného, soukromého a družstevního podnikání. Je třeba ji chránit jak před tržním fundamentalismem, tak před regulačním fanatismem.
A konečně úspěšná změna režimu musí vést k silnému státu. Jeho síla se neměří počtem úředníků či výší veřejných výdajů, jakkoliv na úřednících a zdrojích do určité míry závisí. Silný stát především dokáže uskutečňovat své plány a rozhodnutí a dodržovat závazky. Plány, rozhodnutí a závazky přijímá pouze tam, kde to je nezbytně nutné k zajištění bezpečnosti a prosperity či k ochraně svobody, spravedlnosti a demokracie. Činí tak ze své vlastní vůle s odpovědností vůči svým občanům, nikoliv na popud firmy, cizí velmoci či mezinárodní instituce.
Na cestě k novému režimu je nutno se vyhnout čtyřem úskalím, která vznikají, jsou‑li dovedeny do extrému jinak zdravé principy trhu, pokroku, odbornosti a vzorů z minulosti. Trh představuje důležitý mechanismus ekonomické spolupráce, jehož popírání vede ke špatným koncům, jak ukázal krach centrálního plánování. Dobrých důsledků se však nedočkáme ani od opačné strategie: zavádění tržních principů do všech oblastí veřejného i soukromého života a vytlačování státu trhem v oblastech, jež jsou rozhodující pro přežití národa. To vše hlásá neoliberální doktrína, která od konce osmdesátých let utváří Západ do dnešní globalizované podoby.
Podobně se tomu má s pokrokem. Jde o objektivní společenský proces poháněný vynalézavostí lidského ducha. Když inovace přijímáme uvážlivě v rozumném časovém horizontu, mohou nejen ulehčit našim životům, ale i napomoci lepšímu společenskému uspořádání. Je však obrovskou chybou pokoušet se urychlovat přirozený historický vývoj, inovace ve společnosti násilím vynucovat či dokonce pod rouškou inovací uskutečňovat nebezpečné společenské experimenty. Toho se dopouští progresivismus, který ruku v ruce s neoliberalismem vytváří vládnoucí ideologii Západu.
Proti odbornosti při přijímání politických rozhodnutí a ve veřejném životě vůbec nelze nic namítat. Naopak zejména když máme před očima do očí bijící neinformovanost a neznalost našich vládních představitelů, je zřejmé, jak je odbornost v politice důležitá. Toto selhání často vede k mylným nadějím na vládu odborníků. Taková vláda není žádoucí. V nejlepším možném případě se zástupci různých odborností podílejí na přípravě politického rozhodnutí, ale nečiní ho.
Naděje na vládu odborníků neberou v potaz, že politické jednání samo o sobě představuje řemeslo svého druhu, a to že někdo vyniká jako expert v energetice, lékařství, právu či školství, ho pro politiku nijak nekvalifikuje. Často ho bude spíše diskvalifikovat, neboť odbornost vede k jednostrannosti (o jednom ví úplně všechno), zatímco politika vyžaduje všestrannost (o všem ví trochu). Také pomíjejí, že vláda odborníků čili technokracie je neslučitelná s demokracií. Jestliže neoliberalismus a progresivismus představují ideologii stávající globální elity, technokracie je její hlavní metodou.
Z minulosti je nutno čerpat inspiraci a poučení, ale není dobré upadnout do jejího zajetí. Ti, kteří berou vážně historická fakta, obvykle do zajetí neupadnou, neboť si uvědomují, jak odlišná je přítomnost od historického období, k němuž se vztahují. Mnohem častější je beatifikace období či osobností minulosti do vzorů či jejich démonizace do antivzorů. Jedná se o svérázné konstrukce postrádající reálný základ. Společenská změna nemůže být nesena ani bojem s démony minulosti, jak předvádějí dnešní bojovníci proti fašismu, komunismu či Rusku, ani nostalgickými iluzemi, například o rakouské monarchii, první republice či normalizačním režimu. Je nutno vést boje dneška a na základě poučení z minulosti formulovat cíle. Přitom je samozřejmě užitečné mít před očima výkony i selhání takových osobností, jako byli Palacký, Havlíček, Masaryk, Beneš, ale také Husák či Havel.
Mluvíme tedy o změně režimu, která se vyhýbá neoliberalismu a progresivismu, nezasazuje se o technokracii, nepouští se do boje s démony minulosti ani se nenechá vést falešnou nostalgií. Snaží se vycházet z faktů a zdravého rozumu, jak kdysi radil Masaryk. Z této zdánlivé banality se stává bojové heslo v okamžiku, kdy globální elity a jejich domácí přisluhovači každým svým krokem popírají realitu a každým slovem překrucují očividná fakta.
Změna režimu je nutnou podmínkou nápravy poměrů. Ale nikdy nebude podmínkou postačující. Náprava musí být nesena hlubší společenskou změnou poháněnou společenskou energií, která přesahuje politické jednání. Vznik a mobilizace této energie přesahuje oblast faktů a zdravého rozumu, v níž se pohybuje samotná změna režimu. Nicméně úsilí o změnu režimu se opírá o předpoklad, že český národ je schopen v rozhodném okamžiku takovou energii mobilizovat. Změna režimu může k této mobilizaci přispět.
Změna režimu podle Svatopluka
Předkládaný návrh změny režimu vychází z reflexe spolku Svatopluk, k němuž všichni autoři patří. Tato kniha má dvě části po pěti kapitolách. První se zabývá základními institucionálními změnami, které je třeba učinit ke změně režimu. Druhá část je vyhrazena případovým studiím historických změn režimů, které ve větší či menší míře odpovídají cílům, k nimž se hlásí i námi navrhovaná změna.
Kapitoly první části odpovídají čtyřem základním oblastem změny režimu: státu, společnosti, hospodářství a zahraniční politice. První dvě kapitoly pojednávají o změně nejdůležitějších státních institucí. Zdeněk Koudelka navrhuje výrazné posílené role prezidenta v duchu poloprezidentského systému, zavedení demokratické protiváhy v podobě referenda a ústavní omezení politického aktivismu Ústavního soudu. Tomáš Doležal vysvětluje, proč je třeba zrušit Senát a zavést spravedlivější volební systém.
Kapitola Michala Semína otevírá otázku společenského zázemí politiky. Zaměřuje na čtyři oblasti: omezení vlivu politických nevládek financovaných nadnárodní oligarchií, omezení soukromého financování politických stran, ochrana přirozené rodinu a ochrana českého jazyka. Ilona Švihlíková se zaměřuje na koncepční otázky hospodářského rozvoje. Zasazuje se o ekonomickou svrchovanost, která však musí být doprovázena posílením demokratických prvků v ekonomice. Petr Drulák vysvětluje nutnost změn v zahraničněpolitické orientaci. Navrhuje oslabit vazalské vztahy se západními institucemi a mocnostmi, posílit vazby se státy Eurasie a globálního Jihu a budovat sdružení středoevropských států.
Kapitoly druhé části nabízejí historické případy úspěšných či neúspěšných pokusů o změnu režimu směrem ke svobodě, demokracii, spravedlnosti a funkčnímu státu. Ladislav Zemánek rozebírá reformy, jimiž procházelo carské Rusko v poslední fázi své existence. Zaměřuje se na modernizační změny Alexandra II. a Petra Stolypina. Ačkoliv nepřinesly změnu panovníka ani změnu ústavy, kterou Rusko ani nemělo, svojí hloubkou odpovídají změně režimu. Jinou zásadní změnu odpovídající změně režimu bez změny ústavy představuje americký New Deal prezidenta F. D. Roosevelta. Ivo Budil se mu ve své kapitole věnuje a připomíná, že někdy bývá označován po Washingtonovi a Lincolnovi jako zakladatel třetí republiky.
Budil je rovněž autorem následující kapitoly o vzniku páté francouzské republiky pod vedením Charlese de Gaulla. Její základní rysy, silný prezident a referendum, jsou inspirující i pro změnu režimu, kterou navrhuje tato kniha. Kapitola Marka Pavky připomíná, že ne všechny pokusy o změnu režimu končí úspěchem. Vysvětluje, v čem byly přísliby islandské revoluce vyvolané světovou finanční krizí v roce 2008 a proč nakonec neuspěla. Tato krize rovněž vedla k triumfálnímu návratu Viktora Orbána v Maďarsku. Závěrečná kapitola Petr Bally rozebírá, jak se pod jeho vedením změnil maďarský politický systém.
Když spolek Svatopluk veřejně představil hlavní teze změny režimu na konferenci v Praze v dubnu 2025 (v příloze k této knize), vyvolal řadu ohlasů, v alternativě převážně pozitivních, v oficiálních médiích spíše negativních. Ale režimní média byla očividně zklamána, že k tomu, co bylo prezentováno, nemohou použít odsuzujících nálepek fašistů či komunistů, jimiž tak ráda častují vše, co se vymyká liberálně‑progresivistické diktatuře.
Navíc kdyby se jejich redaktoři podívali do naší nedávné historie, museli by se zhrozit. V roce 1988 publikují chartisté a další disidenti manifest Hnutí za občanskou svobodu pod názvem Demokracii pro všechny, řada jeho návrhů se překrývá s těmi svatoplukovskými: posílení prezidenta, referendum, svoboda, prosperita včetně podpory družstevnictví, národní svébytnost, státní suverenita, politický pluralismus (Redakce DR, 2013/1988). Jak je možné, že médii umlčovaní údajní extrémisté ze Svatopluku říkají v roce 2025 tak podobné věci, jako říkali v roce 1988 médii svatořečení disidenti? Přiznáváme, že disidentský manifest naší inspirací nebyl, ale vyjadřuje určitou nadčasovou touhu po svobodě, svrchovanosti, demokracii a prosperitě. Nejspíše je našemu národu vlastní a dnes je stejně tvrdě potlačována, byť jinými metodami, jako tehdy.
Další cesta
Jedním z cílů této knihy je prohloubit debatu o změně režimu, která se už určitou dobu vede. Jejím smyslem je seznámit veřejnost s tím, že změna režimu je možná, i s tím, jak by mohla vypadat. Na druhou otázku dává stávající kniha jen částečnou odpověď, a proto bude záhy následovat další svazek věnovaný změně režimu, který se soustředí na konkrétní politické oblasti, energetiku, školství, průmyslovou politiku a další.
Získat podporu veřejnosti je důležité, neboť mluvíme o změně režimu, která má proběhnout demokratickým způsobem se silným mandátem od většiny občanů. Cíle knih o změně režimu proto překračují pouhou debatu o ní. Mají pomoci jejímu uskutečnění: získat veřejnost a napomoci utvoření politické síly, která změnu nakonec provede.
V této chvíli nelze předjímat, za jakých okolností změna proběhne a kdo budou její hlavní aktéři. Je však zřejmé, že bude vyžadovat výrazný vnější podnět srovnatelný například s mezinárodní finanční krizí koncem první dekády tohoto století. Vzhledem k tomu, že vládnoucí evropské elity problémy nejen neřeší, ale dokonce prohlubují, dříve či později se dočkáme nového otřesu. Může souviset s migrací, válkou na Ukrajině, green dealem či jinou otázkou, která dnes nemusí být ani vidět. Jejich ideologické popírání reality je zárukou příchodu další krize. Až přijde, musíme být připraveni.
