Noc
Na louku klesá dým ze suchého dřeva,
co hoří v rybářské chatrči na písčité mělčině.
Houstne a chladne v tichých polích,
ve světle blesků se chladná řeka rozlévá.
Rozstříklo se jiskrami světlo v nebeské úžlabině
a opřelo se o zemi – smrt v očích.
Rybářův oheň doutná na širokém břehu,
v uhlících se peče brambora,
sedí člověk nad opuštěným tokem,
zapomenutý, za zpěvu komára…
Pára, co od řeky stoupá, ukládá se v trávě,
do úžlabin se jako zvlněný mrak stele.
Pastýř odložil hůl dřevěnou,
usnul, chrápe v prokouřené jizbě…
V chvění hvězd se cosi šeptem do uší dere
a paprsky hrají řezbou ohnivou.
Ve Snu se po zemi rozprostírá kořeněné aroma,
nečekaný výkřik v dálce zasténal.
Les je plný uschlého listí a stromů,
čerpá síly, do zapařené země se vryl.
Rozepnul si svůj zelený kabát k tomu
a svou mateřskou nahotu jím skryl,
kořeny hluboko v zemi tonou,
koná se přehlídka divotvorných sil…
Koroptve se už od rána trápí v žitě
a ryby kladou jikry do kamení hbitě.
1919, 1921
Pohádka
Modré vody Volhy,
stříbrný písek na dně,
veselé loďky se na vodě pohly
a ve stepi hnul se dým nad ohněm.
S tajnou ranní myšlenkou
čeká chlapec na lodě…
Na hladině s pěnou zvlněnou
vesla se míhají ve vodě.
Chlapci se na lavici
zdají sny, jeden strašný je:
bohatýr v železné čepici
sedmimílovými kroky jde.
V náruči nese carevnu,
ruměncem je zalitá,
dceru boha, královnu,
její oko jak oheň v stepi plá.
Volha si k noci tiše lehne,
ale země se otřese,
o všech cestách ti hvězda řekne
a poli se šepot ponese.
Myšlenka za chlapce vdá se,
ona se na všechno s pochopením dívá:
o bohatýru a carevně zdá se,
večer o tom Volha zpívá.
Roky jako ptáci v stepi
navštíveny, pak jako mraky odplují.
Život bez řetězu volnější, lepý,
lidé mlčky milují.
Chlapec vyrostl a stal se atamanem,
spálil matku, otce – rodné plémě,
pak odplul brzy z rána
hledat konec země.
Čapka z hlavy stržena,
opírá se do vesel,
carevna do moře byla svržena –
bez ní zase bude chlapec vesel.
druhá polovina 1921
***
…člověk je rostlina v květu,
člověk je zpívající hvězda,
jarní zpěv lahodí světu,
odpovídá mu večerní voda.
Stepí jde tichý tulák,
hlasitý vítr v oblacích se zmítá,
člověk zrodil se tu jen tak,
z tklivých hvězd, ze zpívajícího žita.
Bohohledači srdce, tuláku z daleka,
na celém světě obtiskly se tvé šlépěje,
málokdo píseň zemského ticha leká
a tichem nebe hvězda zapěje.
1922
***
Na světě je tichý, starý večer,
nekonečnost zmrtvěla.
S písní na rtech říčka v poli teče
a země hvězdami se zaskvěla.
Tulák okouzlený skonal,
cesty stráží tišina.
Srdce trhá žal,
hvězda vyšla jediná.
1922
Dunění luny
Železné chvění století elektřiny,
píseň elektronů, luny dunění,
hvězdné sténání molekul, co byly roztříštěny,
pozemský boj proti odporu a ohni.
Rozžhavené světlo, co je ve mně,
zapálilo oči hvězdě, jíž hrozí oslepnutí,
uslyšel jsem hluboký dech země i podzemní vody hnutí.
Veselé, bílé třeštění jarních sadů,
vzdálený hvězdný zvon a dunění luny;
jsem pěvec, tulák a zemi ženichem budu,
pro její polibek šíji sehnout umím.
1922
