TGM
Tomáš Garrigue Masaryk se probudil do nového rána. Na stropě nad jeho postelí lezl hmyz, ale nebyly to štěnice. Oknem cimry vnikalo dovnitř slunce a vůbec nevadilo, že tabulky skla byly plné kocourů. Masaryk, přítel všeho živého, si, ještě v posteli, zapraskal klouby na rukou. Čekal ho krásný den.
Jednou se TGM díval, jak děti hrají před domem kuličky. Dařilo se všem až na toho nejmladšího. Ten, protože postrádal obratnost svých starších kamarádů, vždycky prohrál. Ostatní toho samo sebou využívali. Brzy neměl benjamínek co do hry. Musel si půjčovat, ale i to, co si půjčil, brzy prohrál. „Konec řečí,“ řekl Masaryk a kuličky klukům sebral. Rozdělil je stejným dílem. Nespravedlnost bytostně nesnášel.
Jindy zas šel Masaryk po Nuselském mostě. Na mostě stál sebevrah a chystal se skočit. Masaryk přes pokročilý věk popadl nešťastníka za šle. Chlap ani nepoděkoval. Říkal mu „tatíčku“. Masaryk se nemohl rozpomenout na tak nevděčného syna.
TGM odmítal jezdit automobilem. Ani když cestoval k Baťovi do Zlína, nejel limuzínou. Přistavili mu tedy dvouplošník. „Do toho nevlezu, nač by nám asi Pán Bůh dával nohy?“ řekl prezident a nasedl na koně.
U protinožců se TGM dostal k lidojedům. Protože to byl vzdělaný Evropan a humanista, zavedl na Nové Guineji učňovské školství. Domorodci byli nadšení. Pečlivě vybraný pedagog předstoupil před natěšenou třídu, praskající ve švech. Všichni výrostci měli v drdolech zapíchnuté lidské kosti.
Když se Masaryk jednoho pozdního večera vracel z divadla, kde zhlédl operu Richarda Wagnera Valkýra, přepadla ho v Lánské oboře tlupa chuligánů. „Že se nestydíte!“ vykřikl prezident. „Pět na jednoho!“
Masaryk dostal k narozeninám od Alice gramodesku se synkopovanou verzí písně Ach, synku, synku. Když si chtěl tu novotu přehrát v pracovně na svém starém gramofonu, ztrhnul kliku.
Když šel TGM kolem ohrady, všiml si, že je na ní namalovaná píča. Ačkoli se ho to nijak netýkalo, začal píču gumovat. Moc to nešlo, přesto si každý mohl všimnout, jak se chová gentleman.
V Kopřivnici, kde Tomáš Garrigue Masaryk odmítl uvítání chlebem a solí s tím, že sůl je nezdravá, se k prezidentovi po ceremoniálu přitočil pohublý mladík. Nehledě na všeobecné rozpaky poděkoval Masarykovi, že mu kdysi pomohl získat nazpět skleněnky, o které ho obehráli starší vykukové. Představil se jako Zátopek. Historici ovšem tvrdí, že se Masaryk se Zátopkem nikdy nesetkali.
Konec plastelíny
Jsou dva typy lidí. Jedni se snaží měnit své okolí podle svých představ, druzí mění své představy podle okolí. Křemen a plastelína. Jsem spíše ta plastelína. Skoro nic mi nepřijde tak principiální, abych se kvůli tomu musel hádat.
Vyrostl jsem mezi androši v Rozjeté žábě. Dlouhé vlasy a vousy tam měl každý.
„Ty vlasy si musíš mýt každý den,“ povídá mi tchyně měsíc po svatbě, kdy už bylo jasné, že neuteču.
„Vypadá to pořád neupraveně,“ řekla mi po dalších sedmi dnech. „To jsi mohl mít za svobodna, teď je ale tvá vizáž Mariinou vizitkou. A my jsme Marii vychovali, tak je to i naše vizitka. Co kdyby ses dal ostříhat?“
Na vlasech mi nezáleželo, a tak subito do holičství. Hlavně klid. Šánti, šánti.
„A co vousy? Vypadáš jak ZZ Top. Nech si třeba knírek, to by bylo hezké. Ale musíš to pravidelně zastříhávat.“
Když se setká plastelína s plastelínou, mrtvolnost. Když se ale setká plastelína s křemenem, něco se děje. Vousy nejsou otázkou života a smrti. Proč se přít o malichernosti?
„Vypadáš jak východoněmeckej sňatkovej podvodník,“ počastovala mě Marie.
Oholil jsem si tedy i knír.
„Kde máš knír?“ ptá se tchyně. „Proč jsi dal pryč knír?“
Dostal jsem neodolatelnou chuť na pivo. Do Rozjeté žáby jsem vstoupil holý a hladký jako nemluvně.
„A hele, Kódl,“ přivítali mě androši. „Vzpamatuj se, člověče, vypadáš jak idiot.“
Vražda
Kódl byl zavražděn. V restauraci, kde měl k obědu svíčkovou, ho střelili zezadu do hlavy. Nebylo to nijak překvapující. Co bys taky dneska čekal od cizích lidí? Kódl se hned zvedl a na židli, že dosrká kafe. Policie byla na místě co by dup. Detektiv se strážmistrem.
„Kde je mrtvola?“ ptá se detektiv.
„Tamhle,“ ukáže číšník na prázdný stůl.
Detektiv přistoupí ke Kódlovi, který je v restauraci, nepočítáme-li Tupštoka, jediným hostem. Je pod ním tratoliště krve. „Vy jste byl zavražděn?“
„Podle všeho ano.“
„A jak to, že tu klidně pijete kávu?“
„To ji mám nechat vystydnout?“
„Ne, ale jak to, že neležíte?“
„Neumí se chovat,“ utrousí strážmistr.
„Proč bych ležel, je poledne. Musím za chvíli zpátky do práce. Kancelář není holubník.“
„Máte představu, kdo vám to udělal?“
„Ne, střelili mě zezadu.“
„Strážmistře, obtáhněte křídou mrtvolu. Taky sejměte otisky prstů. Vražedná zbraň leží, zdá se, pod barem. Udělejte fotografie.“ Detektiv se otočí k číšníkovi: „Vy jste také nic neviděl?“
„Ne, jsem od narození slepý.“
„A slyšel jste něco?“
„Slyšel jsem výstřel. Pak rychlé kroky a bouchnutí dveří.“
Tupštok si kýchne.
„Když se kýchá, dává se pracka před pusu,“ napomene psa Kódl.
„Tady je nábojnice,“ hlásí strážmistr. „A pod – pod kým vlastně? – je krev.“
„Kdo jste?“ ptá se detektiv. „Váš občanský průkaz.“
Mrtvý Kódl podá detektivovi legitimaci.
„Nemám brýle. Strážmistře, předá občanku kolegovi, jak se jmenuje?“
„Neumím číst.“
„Jmenuju se Kódl,“ řekne Kódl, který je zvyklý s úřady kooperovat.
Detektiv se na něj zkoumavě zadívá. Takovou mrtvolu jakživ neviděl. Tupštok si dvakrát neslušně kýchne.
„Udělejte dřep.“
Kódl udělá dva dřepy.
„Mně se zdá, že vůbec není mrtvý,“ řekne strážmistr.
„Je mrtvý, neposlouchá ho pes. Mrtvé pány psi neposlouchají.“
„Na druhou stranu pes nevyje. Kdyby byl pán mrtvý, pes by vyl. Navíc ten zavražděný nemá díru v hlavě.“
„Třeba ho otrávili nebo uškrtili. To jsou ale všechno jenom hypotézy. Pošleme ho na prosekturu. Ať pitvou zjistí, co s ním je.“
Průša
Kódl ležel v pyžamu v posteli. Telefon. Marie byla v centru na srazu s kamarádkou z gymplu.
„Přijď mi, prosím tě, naproti, zlato. Po Vinohradský se nebojím, tam jsou lidi, ale jak zabočím k nám do Písecký, je to hrozný. Mám vždycky nezvládnutelný strach, nikdo tam nechodí a teď je pozdě a navíc není nic vidět, jak opravují ty lampy.“
„Zas tak pozdě není, půl jedenáctý. A je úplněk, takže vidět bude. Jsem v pyžamu.“
„Ale já mám fakt hrozný strach, sama tu cestu nezvládnu. A je zataženo.“
„Koho se bojíš, když do Písecký nikdo nechodí? To se mám zas oblékat?“
„Prosím tě.“
„No jo, tak dobře.“ Kódl si vzal přes letní pyžamo s krátkými rukávy i nohavicemi baloňák a vyrazil manželce naproti. S ženským strachem měl zkušenosti. Od jisté doby se snažil chovat co nejohleduplněji, a vždycky když šel v noci proti nějaké ženě prázdnou ulicí, přecházel na druhý chodník, aby se nebála.
V Písecké skutečně nebylo vidět na krok. Kódl se orientoval podle osvětlené Vinohradské, do níž jejich ulice ústila. Neušel ani sto metrů a viděl, jak z osvětlené třídy zahýbá do Písecké ženská postava. Marie. Kódl přidal do kroku. Mířil přes vozovku na Mariin chodník. Baloňák za ním v tom chvatu vlál.
Najednou proluka v mracích. Celou scenérii ozářil tlumený svit Luny.
Marie zahlédla blížícího se chlapa v otevřeném baloňáku. Okamžitě se obrátila a pryč. Kódl ji dohonil až za Mírákem.
„Já myslela,“ rozhodila rukama, „jasnej úchyl.“
