Centurion
Stoka byla plná krve. Tekla tu proudem a sahala mu až po kolena. Cítil to. Cítil všechny ty nářky ňader a klínů, z nichž se ta krev odkudsi valila. Měl chuť začít chlemtat a bestiálně se ukájet svým oplzlým chtíčem v této zvrhlé koupeli, která se mu valila kolem lýtek a tak mrazivě a hutně hladila. Olizovala jazykem svaly jeho pevných nohou a s erotickou vášní jej tahala za chlupy. Erotično, bestiální erotično především v tomto obludném obraze. Jako posedlý chtěl začít křepčit a dovolit vlasům přičichnout k tomuto elixíru života.
Na rukou mu vyskočily bodláky, jimiž se poškrábal za uchem. Kolem plavalo několik stolů s prasečím rypákem, které chrochtaly blahem, když jim potok krvinek smáčel kníry… Stěny zrudly démonickým odrazem z Karkulčiných spodniček. Ta démoničnost. Ta především vzbuzovala představy nechutenství v něm, v běžném, normálním člověku… Tolik krve. Ženské krve zcela nepochybně, tolik žen mu nohy nehladilo ani ve snu, a teď se všechny prolnuly, aby mu mohly slíbat špínu z kolenou, lýtek, sandálů a chodidel. Červený chochol přílby toužil být líbán. Musel ale pokračovat, neboť byl hnán.
Stoly, které jej stále míjely v protisměru, začaly kvičet a blikat knírem. Zažehl pochodeň. Stále kvičely. Před ním byl výklenek též zaplněn krví. Krčily se tam nějaké postavy… Měřiči! Blesklo mu hlavou a v ruce se objevil meč. Jeho knír byl ještě černý, ač kníry všech prasečích stolů už byly dávno zarudlé od krve. Meč se dmul svým pupkem proti světlu z pochodně, která začala krvácet do zdí. Chodba se stáčela a potok tam v ohybu kokrhal a bublavě šuměl a sváděl svou nahotou k políbení. Za záhybem skutečně stáli. Byli dva a měli hlad. Chtěli nejprve doklady, ale když je hledal v záhybech pláště, vrhli se na něj a zakousli se mu do paží. Utrženi ze řetězu lomcovali s ním a mlátili jím o stěnu. Vřeštili a sytili se pažemi, které obrůstaly bodláčím. Z chodby vybíhali další a čekali frontu, zatím ukázněně, až si budou moci kousnout. Jeden se mu sápal na krk. Konečně se mu povedlo najít doklady. Bylo už pozdě. Krev z jeho těla jim rozdráždila mozky k žravému šílenství. Ti v zadní řadě se začali neukázněně strkat dopředu a kousat do hlav těm, co stáli před nimi.
Paže svírající meč byla však vyproštěna. Nastalo pár krátkých okamžiků oddělených jednotlivými seky. Černá, černomodrá krev jako amorfní galéra putovala vedle deseti stolů s prasečími rypáky a červenými kníry – každý nesl po jedné holé hlavě. Každý si vesele chrochtal Ódu na radost, takže chodba se naplnila příjemnou ozvěnou.
Krev se řinula a bublala jako mozek valící se z uťatých hlav. Musel dál. Zvedl paže všech svých poražených a zabalil je do pláště. Bylo v tom něco krásného. Čelo se mu orosilo potem a šplíchající krví. Pokračoval dál. Krev mu sahala ke stehnům a dotýkala se genitálií. Chlípné, zvrhlé blaho se neslo tunelem. Karkulčiny podvazky pálily pravého asketu do očí. Už to nešlo vydržet. Četl o tom… Stoly s prasečími rypáky očekávaly produkci a zastavovaly se na své cestě po proudu, aby se dozvěděly, jak dopadne epická linka děje. Nebyl ale čas, tak jsem je tajně poslal dolů. Poslechly a cesta se zase trochu uvolnila a provoz se stal opět plynulým.
Sebral tedy zbytek vůle a vykročil vpřed. Přestal myslet na ty věci. Zkusil myslet na vrhání oštěpem. Už musel být u konce cesty. Už musel. Cítit ale neznamená být, když si to myslíme. Ruce sevřely raději meč.
Před ním mlčela fontána, jíž se stoly vyhýbaly. Toužil ji pohladit po tichých vlasech. Když vztáhl ruku blíž, fontána se změnila v ženu. V nahou ženu! Rusé vlasy jí tiše hořely a tekly po nahých ňadrech, která též mlčela v tichosti své vášně a erotična čisté estetiky milování. Chtěl vidět více. Chtěl svým dobyvatelským okem prostoupit úplně vše. Vše, co mu může žena dát! Vše, co si od ní může za pět minut svého života vzít. Krev byla nemilosrdnou sukní pro tu dívku – Mína, tak ji nazval v napětí svého chtíče a své chlípnosti. Už se stěží dokázal ovládat…
Nemohl, nemohl si tu útlou divu vzít jako zvíře. Nesměl. Ostrý meč byl chtivější ztrestat hříšné tělo popravou ženství. Krev se s krví mísí a ruce mnou si dlaně v záchvatu bestiálnosti. Jeden stůl nese břemeno s rusou hlavou. Vlasy něžněné krví potoka – toužil ji pohladit po tichých vlasech. Zní Óda na radost. Bestiálnost všeho světa, bestiálnost především, prosím…
Potok krve mu objal hrdý a mohutný hrudník a strčil své nenechavé prsty skrz zlacenou loricu. Všechny nitky v něm hrály podivnou píseň. Divné harfy tahaly strunou. Jako když tisíce žen objímají jedinou hruď. Nedokázal už odolávat. Rozechvěn chtíčem a touhou. Podivné květy mu k nosu donesla ženská krev. Oslava ženství?
Po rukou přebíhaly podivné květy. Toužil, toužil být líbán. Toužil smočit rty… Doprava opět začala váznout vinou zvídavých stolů s prasečími rypáky a červenočernými kníry – už musel být blízko. Dodal si odvahy a pomysliv na oštěpy vydal se kupředu. A opravdu – před jeho utrápeným zrakem se otevřela brána, kudy krev vtékala do stoky. Jako pominutý se rozběhl vstříc otvoru, kterým právě vskočilo do krvavé plavby pět stolů. Běžel, jak mu to jen protiproud a nohy dovolovaly. Blažené tělo.
Vylezl do šerosvitu. Octl se na jakémsi prostranství, které bylo plné krve, která stékala do oné stoky. Napravo stálo truhlářství, z něhož neustále vybíhaly – ať už po skupinkách, nebo jednotlivě – stoly s prasečími rypáky a černými kníry. Nebe krvácelo ze sečných ran západu slunce. Prostranství bylo poseto rakvemi a náhrobky. Z nich neustále vyskakovaly nové a nové Míny, nahé a krásné, které byly chytány měřiči. Nalevo bylo mnoho a mnoho kůlů. U nich stáli další měřiči a chycené Míny na ně naráželi. Bestiálnost, bestiálnost především.
Zmocnila se ho krvežíznivost! Pobíhal mezi měřiči a mlátil je cizími pažemi, které zabalil do svého pláště. Když padl poslední, prostranství se zaplnilo Mínami. Obstoupily jej a tisíce rukou jej objaly. Cítil se vzrušený. Toužil. Toužil mít je všechny. Všechny najednou. Jeho zvířecí pudy mu dráždily mysl. Ňadra. Toužil zmocnit se ňader, klínů a… vidět úplně vše. Rozpálila se mu mysl. Toužil vydat skřek, zařvat, jako pravý král a vládce – jako všemocný otrokář – nadčlověk. Naplnila ho chlípnost a bestiálnost. Nedokázal se chránit sám před svou nízkostí. Asketa zmizel… Ruce plné krve… Míny se usmály… ostré zuby… poslední chlípný pohled… Utrhly mu hlavu.
Netřeba dodávat, že poslední stůl s prasečím rypákem a knírem vezl na svém hřbetu, mužskou hlavu v přílbě s rudým chocholem zpívaje si Ódu na radost…
Teď to vidíš
Teď to vidíš, teď to ještě vidíš. Jsou to divný, potrhaný pocity v srdci, co trčej do celýho světa. Říkej jim útočný pocity, protože trčej jako pyj, jako čurák. Ale jednou se ti propadnou a ty nebudeš vědět, na co si připnout vlaječku nebo odznak, protože nebudeš mít, čím bys to vykřičel do světa.
Musíš mi věřit!
Ještě před nákazou bylo všechno jasný, nemohl jsi říct, že nevíš, co bude, protože to nešlo, všechno bylo jasný, všechno ti určili v hlavě. Neexistovalo nic, co by nebylo hezký, nebylo nic ošklivýho, prostě to bylo určený, škola, práce, rodina, poezie, sport. Jasnej nalajnovanej život, ve kterým se nešlo ztratit, protože jsi znal i datum svý smrti, takže úkolem bylo našetřit na velkej pohřeb.
Tenkrát to bylo vidět, všechno.
Nákaza – to bylo jako velká báseň. Jako jedna z nejlepších básní, co si lidstvo vymyslelo, protože jenom z mrtvýho těla Orfea mohlo vytrysknout něco takovýho, smutná a hořká báseň. Člověk v ní hnedka ztratil hlavu a říkalo se, že když to na tebe přichází, tak se ti hlava rozskočí hořkostí.
Nákaza – tenkrát jsem pracoval na montážní lince. Montoval jsem hlavně básním. Hlavně básně.
Nákaza – bylo to těžký, když jsi zjistil, že už nic nebude vidět, protože se změnila poezie.
Nákaza – těch symptomů bylo hodně, těch podivnejch znamení. To léto začal Pan Autíčko komunikovat s divnejma duchama a sypat jim děravejma bránama repasovaný auta z bazaru. Dostal se do křížku s nějakejma temnejma silama a od tý doby začal cestovat v čase. Všichni se mu smáli, ale ty citlivější začaly větřit, že ne úplně všechno je v pořádku. Že něco strašlivě smrdí, že se začínaj pohybovat věci, že vítr, kterej vane od Rychnovka, není čistej a voňavej, že s sebou nese pochybný písně, že s sebou nese novej druh poezie, novýho člověka.
Nákaza – než umřel Pešek, existovala taková legenda o básníkovi, o Měsíčňanovi, co se lapne mezi dvěma světama. Několikrát se to předtím stalo, ale vždycky ho někdo zachránil. Než umřel Pešek, existovala jen tahle legenda. Po nákaze jich bylo najednou strašně moc. Ze všech koutů se valily univerzální legendy pro všechny a o všem. Objevili se dýleři legend. Je libo legendu pro nejmenší? Je libo legendy… Než umřel Pešek, byl na světě strážce legendy, ale zmizel v divným čase. Bylo to období, kdy se vrcholně zbrojilo, a montážní linky na básně pracovaly na plný obrátky. Lidi byli veselí a svět se trochu měnil.
Nákaza –
Musíš mi věřit…
Tenkrát to bylo vidět: Po Labi plavaly kry jako těla mrtvejch dětí. Vedle v parku hrálo několik chlapů kostky o poslední zbytky rozumu. Modrej dým byl úplně všude, ale protože byla zima, hlavy se schovaly do děr a opuštěnejch baráků.
Celej tejden jsem neměl co jíst. Už dlouho mi to znělo v hlavě. Už dlouho jsem snil…
Teďs to viděl!… A už ne...
