– Převezl bych ho do Izraele a tam nechal jít, kam by chtěl. Bez ničeho, nechal bych mu jen oblečení. Ptáš se proč? Aby pokaždé, když pocítí hlad, žízeň nebo touhu po přístřeší, musel prosit. Aby musel prosit a přitom říct, kdo je. Všichni by to samozřejmě věděli, ale já bych ho nutil, aby to opakoval nahlas. „Jsem Adolf Hitler a žádám vás o kousek chleba a sklenku vody. Necháte mě přenocovat ve vašem domě?“ Přiměl bych ho, aby to říkal pěkně nahlas.
– No jo, ale to by pak zemřel přirozenou smrtí jako starý člověk, a ještě k tomu dobře živený. Starý turista s bříškem, co si užívá dovolenou v Izraeli.
Amsel přejel klouby prstů po pažbě karabiny.
– Když to máš takhle, Gideone, tak proč tu s námi jsi? Neříkáš mi pravdu, toho bastarda chceš dostat stejně jako my ostatní.
– Hloupost. Nikdo z nás ho nechce ze stejného důvodu. Každý máme ten svůj, včetně tebe. Myslíš si, že tím pomstíš otcovu smrt. Jako ve filmech: statečný, neohrožený kluk při zapadajícím slunci. Střih. Otec pomstěn. Střih a šlus.
Benasseraf se pokusil sklepat popel do vody, ale ten jako by se zachytil o neviditelnou síť tmy a přistál mu na botě.
– Tak proč ho chceš dostat?
– To přesně ještě nevím. Nemám to jako Lieber nebo Simeon. Myslím, že to tak nebylo ani na začátku. Já ho nikdy nevnímal jako sedmihlavou saň, jako to má Elie.
Chlapec se spokojeně opřel. Nikdy předtím neměl tak důvěrný rozhovor s Gideonem, kterého obdivoval jako nejsilnějšího z celé skupiny. Byl dokonce silnější než Simeon a nikdy by se nenechal vlákat do laciné smrtící pasti jako tehdy v Parañi.
– Nejdu po něm, aby se tím vyrovnal účet. K čemu by to bylo? Když se řekne pomsta, oko za oko, zub za zub, dělá se mi špatně. Nic dobrého z toho nevzejde. Proč by se měly dějiny omlouvat jen Židům? Nekoukej na mě, Amsele, jako bys věděl, co tím chci říct. Nevíš. Myslíš si, že je to nějaká hra, deset bodů na každé straně. Že když máme Hitlera, vytrháme mu nehty a počkáme, až mu znova narostou, mrtví vstanou a začnou se oprašovat? Ne. Nikdo se nevrátí. Ani když ho dovlečete ke každému hrobu, jámě nebo peci. Ani když ho šestimilionkrát ponoříte do vroucího oleje. Opravdu si myslíš, že se dá pomstít vražda vlastních dětí? Že se dá vyrovnat to, co musela vidět šestiletá holčička, než zemřela? Její strach, který byl tak velký, že…
Dozvěděl se to po letech. Jakýsi Monte Levenfisch, který z nevysvětlitelných důvodů přežil, jej vyčenichal v Paříži a řekl mu to. Byl to šnorer a lhář. Možná tehdy nemluvil pravdu, ale proč by mu to jinak říkal? Právě tehdy se Benasseraf rozhodl připojit k Lieberovi. Proč si na to teď vzpomněl? Hlavou se mu mihly vzpomínky na tři děti. Kolik by jim dnes bylo? Šlomovi bylo osm, když se to stalo. Jakou barvu měly Rebečiny vlasy? Spáleně hnědé, ještě před požárem. Vzápětí ho přepadla závrať, jako by prošlápl dva schody na temném schodišti a řítil se dolů. Málem se na Amsela obořil.
– že se ta chudinka pokálela a v té špíně potloukala ulicemi… Copak to lze něčím napravit? Vyrovnat, aby to účetně sedělo? Tak bláhový snad nejsi. Ale na tom nesejde, my ostatní nejsme o nic moudřejší. Zůstaly dva druhy Židů: mrtví a ti, kteří jsou tak trochu blázni.
Tentokrát se popel rozletěl, ale zhasl dávno předtím, než dosedl na hladinu tůně.
– Proto nechci, aby mu někdo ubližoval, aby ho mučili nebo popravili. Protože to by znamenalo, že existuje trest, který může vyvážit to, co udělal, že to lze napravit, smazat dluh, byť jen nepatrně. Kdybychom ho popravili, uděláme tlustou čáru a hotovo. Dějiny běží dál, a lidé spokojeně zapomenou. A to přesně chtějí. Aby se veškerá vina hodila na něj a oni se mohli tvářit, že je vše vyřešeno. On je viník, tak ať ho Židé potrestají. Oni to přeci ví nejlépe, oni na to mají právo, oni to mohou vykonat beztrestně. Nejdřív přibili Krista, tak teď Hitlera. Bůh si vyvolil Židy. Za katy. Tak ať nesou krev… Asi netušíš, o čem tu vlastně blábolím, že? Jako by mi pijavice vysály mozek. Až dorazíme do prvního města, měli bychom ho prostě pustit. Vzít ho do hotelu, posadit do křesla a nechat ho tam. A pak se každý vydat svou cestou, bez ohlížení. Ať si ho soudí a naloží s ním, jak uznají za vhodné. Je jejich!
Gideon se zarazil a váhal, jestli to opravdu vyslovil. Asher, který se už nořil do spánku, ucítil, jak se lano na okamžik pohnulo, a bezděčně si ho přehodil přes bok.
– Je jejich, zopakoval a téměř se dotkl Amsela, který se ve tmě usmál.
– Gideone, a co potom, až to všechno skončí, až ho předáme? Co budeš dělat pak? Kam půjdeš?
– Až to skončí? Půjdu a budu hledat Adolfa Hitlera.
Amsel se snažil nasadit ten správný smích.
– Copak to není on? Myslíš, že máme někoho jiného?
Chtěl popadnout lampu a přiblížit ji Gideonovi k obličeji.
– Nejsem si jistý, jestli je to opravdu on. Cítils jeho pach? Smrdí až příliš jako člověk. A má průjem. Boží metla takhle nesmrdí. Skutečný Hitler bude pořád někde v horách. Byls někdy v Krkonoších? Připomínají tlamu starého leoparda… bílé a šedé zuby zahnuté vzhůru k nebi jako drápy šelmy. Chladný dech těch hor tě zasáhne na míle daleko. Poslouchej, Amsele, ty zvuky kolem nás.
Tlumené dunění gongu se rozléhalo těsně pod nimi a vpíjelo do okolní tmy.
– V horách je to mnohem mohutnější. Tam, v ústí černých větrů, se skrývá, společně s hromovládcem a jeho germánskými bojovníky. Ti také zabíjeli Židy. Prý se dá Židům z močového měchýře vytáhnout zlato, musí se jen pořádně zmáčknout. To jsem se dočetl ve vězeňské kobce ve Schwarzbergu, bylo to vyryté do zdi. Nepředpokládám, že by se někdy nechal chytit a zabít, a už vůbec ne od pár polomrtvých hastrmanů, co se sotva proplazili močálem. Když granát vybuchne, ostré kousky se rozletí. Tohle je jen jedna z jeho střepin. A možná jich tu poletuje mnohem víc, vždyť Tisíciletá říše sotva začala. Vím, kdy Hitler zemře. Znám ten den. Nastane, až zemře poslední Žid. Pak ještě jednou zařve, naposledy zařve, tak hlasitě, až hory zapraskají, a s úsměvem na tváři se skácí na kamenný stůl. Ale do té doby bude žít. Každý Žid svým způsobem udržuje Hitlera naživu.
Zaslechli, jak se pískem šoupou kroky. Elie Barach, stále zachumlaný do šátku, se šoural do přístřešku.
– Ale co mě vůbec posloucháš? Běž raději spát. Zkontroluj, kolik je tam petroleje, a jdi si lehnout!
– Chci jít s tebou. Až to skončí.
– Kam?
– Do Paříže.
Izák pocítil náhlou lehkost, lehkost, jež přehlušila veškerou únavu i utrpení. Ruce mu radostně zatřepotaly před petrolejovou lampou, jako křídla můry bubnující na sklo.
– Ano, do Paříže. Budu tam studovat filmovou školu. Vím, že to chvíli potrvá, člověk se musí naučit spoustu věcí. Na začátku ho zavřou na půl roku do střižny, kde jen tiše pozoruje, co kdo dělá. Ale já to zvládnu a stanu se režisérem. A budu si psát vlastní scénáře. Jako Jean Renoir. Podle mě nejlepší režisér, viděl jsem všechny jeho filmy. Řeku dokonce pětkrát. Nejvíc mě zasáhla ta scéna, kdy flétna utichne a divák tuší, že had je nablízku. Natočím o nás film. O tom, jak se Lieberova parta lovců vydala do džungle a našla Hitlera. Cesta do zeleného pekla. Ano, tak by se to mohlo jmenovat. Natočím to širokoúhlou kamerou, zatím s ní moc lidí neumí pracovat. Antonioni se o to pokoušel, ale nepovedlo se mu to. Vlastně si myslím, že spíš postupuje jako fotograf než režisér. Ukážu, jak nás Čavové obklíčí a nepustí, dokud jim nenecháme rukojmí.
Nebo dokud jeden z nás nebude bojovat proti jejich nejlepšímu válečníkovi s oštěpem osazeným piraními zuby. Dlouhý záběr na souboj a diváky kolem. Myslím, že do role bojovníka obsadím tebe. Samozřejmě vyhraješ, ale budeme muset ukázat velkou jizvu. A na konci záběr, jak se potácíme z džungle, zarostlí, kulhající, téměř v deliriu, a hrne se k nám velký dav. Tam použiju zoomový objektiv, abych ukázal detailní záběry nevěřícně nadšených výrazů. Nakonec předáme Hitlera vojákům. Nad hlavou létají reportérské helikoptéry, natřené jasně žlutou barvou, jejich kamery snímají můj fotoaparát. Hitlerovu tvář ale nikdy neukážu, ne v plném rozsahu. Jen z profilu nebo v přítmí. Poslední záběr bude zpoza jeho hlavy dopředu na Liebera, jak se k němu pozvolna přibližuje.
– Až nakonec obě hlavy splynou v jednu.
– Ano, až splynou v jednu. Umberto D. Znáš ten film? Je už trochu starší, viděl jsem ho na festivalu starých filmů. Hrál tam jeden stařec, na jméno si už nevzpomenu. Ale jestli ještě žije, chtěl bych, aby hrál Liebera.
– A jeho zátylek se využije pro záběry na Hitlera.
– Ano. Ne. Totiž ještě nevím… Proč to říkáš?
Gideonův hlas se ozýval podivně blízko.
– Chci, aby ten stařec hrál Liebera. V jednom záběru se světlo odráželo od obrouček jeho brýlí, to byl naprosto úžasný detail. Na to nikdy nezapomenu. Kamera musela být nízko a snímat ho zespodu.
Benasseraf znovu sklepal popel. Jeho doutník už téměř dohořel.
– Proč Paříž? Proč bych měl jít zrovna tam?
– Protože ses o tom zmínil. Slyšel jsem tě o tom vyprávět Johnovi, když jsme byli ve vlaku. Že je to jediné místo, kde bys mohl odpustit. Nebo to bylo jiné slovo? Nevím, přesně si už nevzpomínám, ale něco v tom duchu.
Amsel se mírně zakolíbal na patách. Ta vzpomínka ho zahřála u srdce a vyvolala zvláštní pocit důvěrnosti. Jako by teď byli staří přátelé, kteří se snaží dát věci do pořádku.
– Když jsi měl horečku, mluvils…
