Noční bistro
byste našli na malém náměstíčku nad hlavními ulicemi mezi parčíkem a starou zdí, která zde zůstala po bývalém klášteře anebo snad zaniklé synagoze. Stojí stranou, a přesto na průsečíku cest z barů, klubů, mejdanů, párty, plesů, přesčasů a nevěstinců, záletů… všeho nočního dění.
Je to kus světa vytrženého sporým osvětlením z okolního života. Jako k poslednímu pítku se k němu slétají noční ptáci. Nespavci, flamendři, oslavenci, kteří nemají s kým oslavovat, ti, co jim ujel vlak, poslední autobus, poslední láska, poslední naděje. Ti, co na něco čekají anebo je nic nečeká.
Jejich životy jsou každý z jiného světa, jedno ale mají společné. Nutkání mluvit, svěřovat se. Touží po zpovědi, aniž hledají kněze. Svatý muž zakutý v celibátu a krustě božích příkazů by jim nemohl rozumět. Leda by byl nehodný. A zpověď nehodnému knězi nedává smysl.
Zpovídají se jeden druhému. Neznámý neznámému, avšak v tuto chvíli nejbližšímu.
Jsou upřímní, protože mohou. Zítra, pozítří, nikdy později se už neuvidí. Je to jako bezuzdné milování v atmosféře poslední příležitosti noc před odjezdem. Bez obav, slibů a vyhlídek, jen v ošidné touze prospět své duši.
Tady se rodí příběhy. Od prvních lásek až po věci úplně poslední, a i kousek za nimi. Prožité, vytrápené, vymyšlené, pokroucené a překroucené, stvořené geniem loci nočního bistra. Platí se historkou a nešetří se na spropitném.
Chytrá holka
Byla zamilovaná. Do chlápka, co si pro ni jezdil Aston Martinem. Krásným, impozantním auťákem s koženými, ručně obšitými sedadly s monogramem, podsvícenými prahovými lištami a s audiosystémem Bowers & Wilkins. Byla zamilovaná, ale nebyla slepá. Když viděla, jak nahrazuje svůj design designem svého auta, sjednala si havarijní pojištění.
* * *
Magie
„Dědečku, můžu na chvilku?“
Byl to dědeček chápavého ducha. Na dědečka trošku mladý, ale na muže středního věku víc než zkušený.
„Co se stalo? Nějaký problém s tím tvým?“
„Už mě nechce.“
„Jak nechce?“
„Vždyť víš.“
„Nechce… jako nechce?“
„Ne, že nechce. Ale nechce tolik jako dřív. Vymlouvá se. Že ráno brzy vstává, že ho čeká těžký den. Už ho asi nevzrušuji. Prostě po mně netouží.“
„Hm. S toužením bývá, holka, potíž. Buď je ho moc, anebo zase málo. Málokdy ho bývá akorát. Všimla sis někdy, že touha sílí tím, jak narůstá to, co ti chybí. A ještě víc tím, co ti uniká?“
„Teď ti asi nerozumím.“
„To se mi stává často, když jsem moudrý. Chtěl jsem říct, že toužit můžeš po něčem, co nemáš, ne po tom, čeho máš plný dům. Jak po tobě má toužit, když tě má každou noc po ruce jako klíče od garáže?“
„To bych se měla odstěhovat? Do jiného pokoje? Nebo vůbec? Nebo… ho vyhodit?“
„Uměřeně, děvče, uměřeně. Měla by ses mu jen udělat trochu vzácná.“ Dědeček se zatvářil, že by mu nikdo nehádal jeho roky. „Vzpomínám, jak jednu dobu nebylo maggi. V žádném obchodě se nedalo koupit. Prostě výpadek. V televizi se rozčilovali majitelé restaurací, kuchařky ze školních jídelen a vládní opozice, jaká je to hrůza, když chybí maggi. Ani domácím mazlíčkům prý bez maggi nechutná. My jsme domů maggi nikdy nekupovali. Máma si vystačila se solí nebo do jídla nadrolila sušený libeček. Když ale v jednom zastrčeném obchodě náhodou pár lahviček maggi objevila, koupila hned čtyři. Od té doby jsme se bez maggi už neobešli.“
„To mám být jako…?“
„Jako maggi. Udělej se vzácnou. Nedostupnou. Nebuď večer doma. Jdi si vyrazit s kamarádkou. Podívej se, kde hrají film, na který si koupíš poslední lístek. Jeden. Najdi si večerní kurz jógy, angličtiny, něčeho, odkud budeš chodit unavená.“
„Jako že mám výpadek?“
„Jako že máš výpadek.“
„Až přijde s nápadem, že si uděláte hezký večer, tak to budeš ty, kdo bude mít druhý den něco tak důležitého, že to jeho nápad sfoukne jako svíčku.“
Dívala se na něj obdivným pohledem, jakým se díváme na lidi, kteří pro nás objevili něco, co jsme sami věděli, jen jsme nevěděli, že to víme. „Děkuji, dědečku.“
„Přijď pak říct.“
„Přijdu,“ řekla a dala mu pusu na čelo.
Přišla. Za dva měsíce.
„Tak co? Zabralo?“
„Zabralo. Ale…“
„Co ale? Povídej. Nemusíš jít do podrobností,“ vybídl ji, i když filmy pro dospělé měl docela rád.
„Po týdnu kolem mě chodil jak mlsný pes. Jenže pak…“
„Co pak?“
„Pak mu to začalo vyhovovat.“
„Jak mu to mohlo vyhovovat,“ podivil se a pomyslel si o dnešních mladých mužích něco hodně neuctivého.
„Prostě to vzal jako fakt. Dřív si mě přestával všímat v ložnici, teď mě ignoruje i v obýváku. Přijde domů a nezajímá ho, jestli mám boty v předsíni, jediné místo, kde mě ještě vnímá, je kuchyň.“
„Tak ses mu nakonec podívala do mobilu,“ konstatoval při pohledu na její zarudlé oči.
„Neměl se na něj pořád tak připitoměle usmívat. Podívala. I do mailů v počítači.“
„A zjistilas…? Psal si s jinou?“
„Se čtyřmi.“
„Fííí,“ řekl dědeček. Opřel pohled o strop a dlouze se škrábal na hlavě. Usebraný do sebe přemýšlel. Pak pronesl větu, která ho svou moudrostí samotného překvapila.
„Láska asi není to samé co maggi.“
* * *
Paranormální jevy
„Nevymýšlím si, cítím to,“ řekla teď už nahlas, když vystoupili z autobusu. „Zkrátka cítím, že mi tě něco bere.“
„Cítíš? Zase to tvoje ezo a para…?“ Nevedli takovou řeč poprvé a nezastíral, že kvůli její posedlosti ezoterikou a paranormálními jevy se do ní nezamiloval.
„Vím, že to zlehčuješ, ale já už jsem taková. Prostě přijímám impulzy.“
„Jistě. Poprvé sis toho všimla v lese, když jsi zjistila, že vnímáš energii, kterou vyzařují stromy.“
„Nedělej si srandu. Všichni vstřebáváme energii. A také ji vydáváme. I tvůj mozek je malá elektrárna.“
„Samozřejmě. Také jsem to někde četl. Jenže ten můj nevymýšlí nesmysly jako teď ten tvůj. Měla by sis kolem něj vytýčit ochranné pásmo.“
„Zase mi řekneš, že jsem potrhlá?“
„Nevadí, když je holka potrhlá, vadí, když si na tom zakládá.“
„Nebuď nepříjemný.“
„Vidíš kolem mě špatnou auru?“
„Takovou schopnost bohužel nemám.“
„Zatím.“
„Na auru přece taky nevěříš.“
„Už ji někdo z těch vyvolených, co ji vidí jako já své jméno na účtech, vyfotil? Natočil s ní podcast?“
„To ještě neznamená, že…“
Určitě nějak pokračovala, ale pro něj se její řeč stala kulisou v druhém, možná třetím plánu. Proti nim se totiž blížilo něco osudového. Zjevení, femme fatale, smrtelná krása. V obličeji fluidum bohyně. Poprsí probouzející závrať. Boky, které rozvrací rodiny. Oči jako tůně, na jejichž dně dřímá hřích. Měl ji skoro na dosah, míjela jej, ne vzdáleněji než na jeden nádech. Na hrudi mu zavibroval telefon. Vrrrrr, vrrrrr ucítil z kapsy své košile.
Přešla.
„Jistě že tě poslouchám,“ ujistil svou ezo a para přítelkyni.
Maně vytáhl telefon. Byl vybitý. Horký a vybitý. Ještě před chvíli měla baterie osmdesát procent, teď červená kontrolka hlásila: kaput.
„Víš, že možná s těmi energiemi můžeš mít v něčem pravdu…?“
„Cože? Co se stalo?“
„Ale nic. To by tě nezajímalo.“
* * *
