DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Miroslav Olšovský  Záznamy prázdnot

  • Prvotina dosud důrazně mlčícího autora jehož hlas však českou poesii dozajista pozvedne opět výše.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z časopisu Host.

  • Náklad 300 ks, V2 matné a parciální lamino 110 x 200 mm, 82 stran

  • ISBN: 80-7272-089-9
  • Cena: 138 Kč (včetně DPH 10%)

Bytí, med a prázdnota

„A stále silněji / si uvědomuji / bezmocnost / a bezcennost / slov / vůči stále víc / bezrozměrné skutečnosti,“ říká Miroslav Olšovský. Ano, už odedávna je to právě na básnících, aby neustále přezkoumávali vztah zkušenosti a jazyka, a při tomto přezkoumání aby koryto jazyka vymílali až k nervům říčního dna nebo k zbláznění řeky. Podívejme se tedy, co je nového na našich tocích...

Olšovského sbírka Záznamy prázdnot (Dauphin 2006) navazuje na tradici pooezie jakožto mezního, na tradici, která je silně vepsána nejen v moderním básnictví, ale rozptýlena v moderním umění vůbec: zde i tam poslední zřetel často míří za hranice umění směrem k existenciálnímu či metafyzickému, odkud potřeba tvořit vyvěrá a kam se, povýšena a naplněna vytvořeným dílem, po spirále dialektiky obloukem vrací. Odtud také jakýsi příznačný chlad prototypicky moderní lyriky, která cestuje z prázdna do prázdna, chlad a disonance, na které poukázal už v padesátých letech ve své slavné studii Struktura moderní lyriky Hugo Friedrich. Tento obecnější úvod je přitom nutný, protože Olšovského sbírku, myslím, není možné dostatečně ocenit v omezeném kontextu současné české poezie, její roztříštěnosti a stále vládnoucí pansubjektivizace světa skrze zážitek, nápad a otřelou či neotřelou jazykovou figuru. Olšovský toto vše klade do závorky jako méně podstatné, upomínaje tím právě už na Mallarmého či Poea, kteří jako první volali po něčem komplexnějším, než jsou rozmary srdce a jazyka, jimiž se většina poezie vyčerpává, a jimiž také vyčerpává své poslední čtenáře.

Olšovského osmdesátistránkový knižní debut pokrývá čtrnáct let tvorby; už to samo je nezvyklé, vždyť spíše dnes narazíme do básníků, kteří za sebou v pětatřiceti mají deset sbírek. Olšovský počkal a čtenář je jeho trpělivostí odměněn – to, co se do výběru dostalo, je až na pár spornějších textů vyjímečně hutné a s ohledem na široké časové rozpětí také překvapivě sourodé. Zřejmě právě proto, že se Olšovský nerozptyluje margináliemi – naštěstí zjevně není schopen básnit cokoli –, udržuje jeho sbírka lano neustále napnuté, a díky tomu po něm čtenář může přejít bez pochybností. Nicméně třeba zároveň říci, že Olšovského poezie více než která jiná vyžaduje čtenáře určitého, znamenaného prázdnotami obdobné vlnové délky. Z tohoto / místa / lze / či nelze / spatřit // nic, co by / bylo / i nebylo / určitého / či neurčitého // Ptáci. Jedná se o texty neexpresivní, často minimální, ale ostré a přesné a čtenář k těmto ledovým krystalům musí přistoupit s vlastní krou na zádech.

Olšovský mne svými Záznamy prázdnot snad nejvíce upomíná na skupinu Grand Jeu a její členy Rogera Gilberta-Lecomta či Reného Daumala, v českém kontextu pak samozřejmě na jejich propagátora Miloslava Topinku. To, co se však těmto třem daří spíše teoreticky pojmenovávat, dokáže Olšovský zhmotnit přímo v básnickém textu a ve srovnání s Grand Jeu o poznání nenásilněji a věcněji. Nepotřebuje neustále opakovat ona velká metafyzická slova jako vesmír, prázdnota, stvoření, světlo, smrt a tak dále – spíše čerpá z jejich živého podhoubí, které objevuje sám v sobě, ve své vlastní hlíně. Významnou rovinu přitom tvoří tematizace vztahu k jazyku – nikoli bezcenné jazykové hříčky a hry, kterými se tak rádi blýskají zruční, ale opět veskrze moderní téma jazyka jako zvláštní mocnosti, u níž není tak zcela jisté, kdo užívá koho: Viděl jsem přízrak jazyka utkaný / ze své vlastní mluvy, říká Olšovský v předposledním textu. O něco dříve mluví o smrti jako o místu, kde jsi už jen jazykem, a ještě jinde: Rozpršelo se / zmizely hranice věcí // Zůstal jen jazyk, / kterým lze vidět // dovnitř, skrze sebe / Který už nejsi. Třebaže se to v napjatém tichu této sbírky tak zcela nehodí, třebaže se to možná nehodí vůbec, recenzent tleská – zenově, jednou rukou.

Jan Němec, Host č. 5, 2007