Patrick Declerck: Tábor Radostné vědy

menu

Patrick Declerck Tábor Radostné vědy

  • Člověk je člověkem asi tak, jako slepice ptákem.
    Když dostane kopanec do zadnice nebo když ji roztančí auto,
    Vyletí až ke střeše, ale hned nato se zas pustí do bahna a trusu.
    Taková je její povaha a ctižádost.(Louis-Ferdinand Céline, Mea culpa)

  • V souboru povídek Garanti sans moraline (Tábor Radostné vědy, 2004) usiluje autor skrze příběhy jednotlivých postav nahlédnout intimní hloubku a tabuizované končiny lidského osudu. Kniha se tak stává naléhavou a autentickou výpovědí člověka v mezní životní situaci, manifestem „veselého pesimismu“ a humanismu zproštěného jakéhokoli moralizování či klišé. Ve volbě témat se jednoznačně odráží autorův komplexní pohled na člověka související s jeho psychoanalytickým a antropologickým vzděláním: detailní pohled na poslední chvíle umírajícího člověka a popis rituálu spojeného se smrtí, příběh potratu antiutopická alegorie o koncentračních táborech, konzumní antropocentrický alibismus ve vztahu k zvířatům a mnoho jiných, „nepohodlných“, a o to více palčivých témat. Přičemž ale autorovi nechybí smysl pro humor, často plný hořké ironie, hravost a kompoziční nápaditost. Pochmurný tón vyprávění se živě střídá s anekdotickými výstřelky, závažná filozofická témata kontrastují s groteskní obrazotvorností, jíž jsou nahlížena, a „uvědomělý“ autorský vzdor je místy ironizován adolescentním stylem.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z Meredit.cz.

  • Fotografie na obalu Jan Horáček

  • Náklad 800 ks, V2 lesklé lamino 120 x 200 mm, 152 stran

  • ISBN: 978-80-7272-134-4
  • Cena: 228 Kč
  • Je nám líto, ale titul je momentálně vyprodaný

Tábor Radostné vědy

Autorem Tábora Radostné vědy je belgický prozaik, filosof, antropolog a psychoanalytik Patrick Declerck. Jeho největším osobním úspěchem je získání ceny PRIX ESSAI PRANCE TELEVIZION za prvotinu Ztroskotanci, která je sociologicky a antropologicky orientována.

„Člověk je člověkem asi tak, jako slepice ptákem.“ Tak začíná rčení od Louise-Ferdinanda Céline (Mea Culpa) a stejně začíná i kniha s názvem Tábor Radostné vědy. A nejen tímto rčením je kniha neobvyklá. Věnování většinou patří lidem, ale zde věnování patři psovi. Jak autor píše – „Mému psovi.“

Román je rozdělen do jedenácti příběhů a každý z nich je něčím výjimečný. Autor zde líčí problémy všedního života (potrat), příběh alkoholika ve službách zákona či doktora, kterému jeho vrah dal na vybranou: Zemřít nebo žít. Také je zde příběh o Táboře Radostné vědy, který je ale spíše koncentračním táborem.

Knížka je psychologického rázu, a i když je příběh psán místy ironicky, vulgárně a nespisovně, už po pár stránkách si uvědomíte, že jinak kniha být psána ani nemůže. Možná po přečtení této knihy zauvažujete i nad tím, proč autor popisoval tak choulostivé záležitosti s takovou důkladností a s nejmenšími detaily. Pro slabé povahy některé povídky bohužel nejsou.

„O několik hodin později čistila stará Jamajčanka, zle zužovaná křečovými žílami, že sotva vlekla nohy, dámské toalety na paddigtonském nádraží v Londýně. Vešla do čtvrté kabinky zleva a nadzvedla plastikový odpadkový koš, zdál se jí ale nějak moc těžký. Když ho vysypala do vozíku, který tlačila před sebou, vypadla mezi vložky, špačky od cigaret a obaly od žvýkaček mrtvola novorozeněte. Stará Jamajčanka udělala: 'Oh!' Placenta byla ještě spojená s pupeční sňůrou.“

Tato krátká ukázka je pouhým slabým odvarem jiných, mnohem více drastických částí. Samozřejmě celá kniha není jen o vypjatých životních událostech líčených způsobem (jak už vás jistě napadlo) až příliš skutečným a zároveň i neuvěřitelným. V knize můžeme nalézt autorův sklon k antropologii a psychoanalytice a samozřejmě zde nechybí ani smysl pro humor a nápaditost.


Michaela Dočkalová, Meredit.cz, 19. května 2009