Věty - slova - nadechnutí... Hluboká poezie ve sbírce Jedním dechem Jana Vozky
Jan Vozka (*1984) je mladý muž. Pracuje v Liberci, což nemá pro jeho tvorbu žádný
významnější smysl, jelikož doba severu v díle Vladimíra Párala dávno zmizela. Zdůrazníme
však, že v roce 2018 vydal (taktéž Dauphin) sbírku Světlo zpoza dveří. Tu jsme bohužel samostatně nečetli.
Pro naši recenzi jsme požádali o jeho poslední výtvor, jakým je v titulku obsažený
název souboru Jedním dechem. Knížka je složená ze čtyř oddílů, které spolu nikterak nesouvisí a obsahově jsou
od sebe dokonce velmi vzdáleny. Tedy postupně.
První část nese název Vzpomeň na mě a bereme ji jako takovou procházku po střední škole. Nic se neděje, slova jsou skládána
za sebou, ale hlubší význam v nich nenacházíme. Je to bohužel takové to mluvení do
prázdna. Chybí prožitek, chybí nosný podklad, o pointě ani nemluvě. Přiznáváme upřímně,
že jsme se některých těch částí až báli. Opravdu to je místy povrchní a jediné, co
můžeme pochválit, je kurzívou odsazená část textu. Někdy čísi zamyšlení, jinde zvolání.
Dojem z první části byl celkově špatný.
O to větší překvapení nastalo na dalších stránkách, kdy jsme se pustili do básní z
cyklu Jedním dechem. V některých chvílích Vozka, který evidentně píše rád a všemi (literárními) směry,
vzdáleně připomněl Holana. To už je co říct, jelikož srovnání s tímto mužem nesnese
nikdo. Možná s výjimkou Svatavy Antošové a jejich obrazů - inteligentních, tak hodně
inteligentních...
Vozkovi se ve svých básních podařilo nejen vzbudit naši otupělou pozornost, způsobenou
četbou desítek tisíc veršů za mnoho let, ale především barvit slova. Smekáme na dálku
před klukem, který dokázal na dvanácti slovech rozvinout pomyslný román: Schované cigarety / pak jeho žena nacházela / měsíce a roky / potom co odešel, báseň Diagnóza. Je škoda, že autor nešel ještě o stopu dál. Vlastně o dvě slova, jež by naplnila
kalvárii, alespoň co se počtu zastavení týká. Nevadí. I jiné jeho básně jsou v tomto
oddílu precizní a téměř dokonalé (na současnou dobu plnou plytkých a stále se opakujících
slov a motivů).
Jmenujme směle básně Světlo zpoza dveří, kde duchovní rovinu prohlubuje Rod Stewart, zdůrazněme Noční hovor, velmi typický pro autorovu tvorbu v podobě dovětků. Jde o, jedno jak to nazveme,
která jakoby ústí předešlé sloky. Zajímavý, i když mnohokrát zdárně vyzkoušený tep
slovotvorby. Abychom se vrátili o pár řádků výše, a to k již zmíněnému Vladimíru Holanovi
a současné slovní zásobě autorů, které mnohokrát převyšují překladatelé (Šenkyřík,
Jašová, Charvátová a další), zacitujme.
Když růže přestaly chrlit krev
a zavřely ústa do posledních poupat
a souchotivé kopřivy
se druží s lopuchem,
rád uvítám Vás
v zahradě, kterou nemám
Asi nebude třeba víc slov.
Zpět k Vozkovi.
Po abnormálně zdařilém oddílu následuje nadprůměr. Předešlé čtení samozřejmě překonat
nelze. Opět nacházíme kratší či delší celky kurzívy (básně Zamrzlý časy anebo Kuřák), jakési myšlenkové pochody, které nenechají výraznější otisk (Pád) a oproti tomu sem tam světlo ve tmě: báseň III.
Jak je Vozka ze 73 procent zajímavý, musí se naučit v těch zbylých do stovky oddělit
své pomíjivé nutkání psát a de facto nic neříct (první část knihy), od toho, kdy mluvit
nechce a namísto toho píše. Těžko se to chápe, ale jde o vypsanost. Pro nás jde i
přese všechnu vyřčenou kritiku (Srbová, Vítek, Vozka) o nejcitlivější přístup k látce,
tedy k češtině.
Zdeněk Svoboda, Krajské LISTY, 18. září 2019
