Jan Vozka: Jedním dechem

menu

Jan Vozka  Jedním dechem

Vyšlo 10. 8. 2019
  • Druhá sbírka „libereckého básníka“, opět v redakci Víta Janoty. Ticho, klid, smíření a proto poesie výsostná.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z portálu Krajské LISTY.

  • Redigoval Vít Janota.

  • Foto Jan Horáček.

  • Náklad 300 ks, V2 110 x 200 mm, 80 stran

  • ISBN: 978-80-7272-182-5, 978-80-7272-183-2 (pdf), 978-80-7272-187-0 (e-pub), 978-80-7272-195-5 (Mobi)
  • Cena: 248 186 Kč (včetně DPH 10%) | Sleva: 25%

Věty - slova - nadechnutí... Hluboká poezie ve sbírce Jedním dechem Jana Vozky

Jan Vozka (*1984) je mladý muž. Pracuje v Liberci, což nemá pro jeho tvorbu žádný významnější smysl, jelikož doba severu v díle Vladimíra Párala dávno zmizela. Zdůrazníme však, že v roce 2018 vydal (taktéž Dauphin) sbírku Světlo zpoza dveří. Tu jsme bohužel samostatně nečetli.

Pro naši recenzi jsme požádali o jeho poslední výtvor, jakým je v titulku obsažený název souboru Jedním dechem. Knížka je složená ze čtyř oddílů, které spolu nikterak nesouvisí a obsahově jsou od sebe dokonce velmi vzdáleny. Tedy postupně.

První část nese název Vzpomeň na mě a bereme ji jako takovou procházku po střední škole. Nic se neděje, slova jsou skládána za sebou, ale hlubší význam v nich nenacházíme. Je to bohužel takové to mluvení do prázdna. Chybí prožitek, chybí nosný podklad, o pointě ani nemluvě. Přiznáváme upřímně, že jsme se některých těch částí až báli. Opravdu to je místy povrchní a jediné, co můžeme pochválit, je kurzívou odsazená část textu. Někdy čísi zamyšlení, jinde zvolání. Dojem z první části byl celkově špatný.

O to větší překvapení nastalo na dalších stránkách, kdy jsme se pustili do básní z cyklu Jedním dechem. V některých chvílích Vozka, který evidentně píše rád a všemi (literárními) směry, vzdáleně připomněl Holana. To už je co říct, jelikož srovnání s tímto mužem nesnese nikdo. Možná s výjimkou Svatavy Antošové a jejich obrazů - inteligentních, tak hodně inteligentních...

Vozkovi se ve svých básních podařilo nejen vzbudit naši otupělou pozornost, způsobenou četbou desítek tisíc veršů za mnoho let, ale především barvit slova. Smekáme na dálku před klukem, který dokázal na dvanácti slovech rozvinout pomyslný román: Schované cigarety / pak jeho žena nacházela / měsíce a roky / potom co odešel, báseň Diagnóza. Je škoda, že autor nešel ještě o stopu dál. Vlastně o dvě slova, jež by naplnila kalvárii, alespoň co se počtu zastavení týká. Nevadí. I jiné jeho básně jsou v tomto oddílu precizní a téměř dokonalé (na současnou dobu plnou plytkých a stále se opakujících slov a motivů).

Jmenujme směle básně Světlo zpoza dveří, kde duchovní rovinu prohlubuje Rod Stewart, zdůrazněme Noční hovor, velmi typický pro autorovu tvorbu v podobě dovětků. Jde o, jedno jak to nazveme, která jakoby ústí předešlé sloky. Zajímavý, i když mnohokrát zdárně vyzkoušený tep slovotvorby. Abychom se vrátili o pár řádků výše, a to k již zmíněnému Vladimíru Holanovi a současné slovní zásobě autorů, které mnohokrát převyšují překladatelé (Šenkyřík, Jašová, Charvátová a další), zacitujme.

Když růže přestaly chrlit krev
a zavřely ústa do posledních poupat
a souchotivé kopřivy
se druží s lopuchem,
rád uvítám Vás
v zahradě, kterou nemám

Asi nebude třeba víc slov.

Zpět k Vozkovi.

Po abnormálně zdařilém oddílu následuje nadprůměr. Předešlé čtení samozřejmě překonat nelze. Opět nacházíme kratší či delší celky kurzívy (básně Zamrzlý časy anebo Kuřák), jakési myšlenkové pochody, které nenechají výraznější otisk (Pád) a oproti tomu sem tam světlo ve tmě: báseň III.

Jak je Vozka ze 73 procent zajímavý, musí se naučit v těch zbylých do stovky oddělit své pomíjivé nutkání psát a de facto nic neříct (první část knihy), od toho, kdy mluvit nechce a namísto toho píše. Těžko se to chápe, ale jde o vypsanost. Pro nás jde i přese všechnu vyřčenou kritiku (Srbová, Vítek, Vozka) o nejcitlivější přístup k látce, tedy k češtině.


Zdeněk Svoboda, Krajské LISTY, 18. září 2019