DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Michal Maršálek  Kobalt přechází do krve

Vyšlo 7. 9. 2009
  • Básnická sbírka

  • Nechoď pořád jenom v černém.
    Kobalt přechází do krve.
    (Náhodný rozhovor v metru)

  • Přečtěte si recenze na tuto knihu z iLiteratura.cz a A2.

  • Obraz na frontispise Jiří Straka: Bez názvu (Kohout), 2007

  • Náklad 300 ks, V2 matné lamino, chlopně, 110 x 200 mm, 88 stran

  • ISBN: 978-80-7272-198-6
  • Cena: 198 Kč (včetně DPH 10%)

Rozumět řeči poezie

Maršálkova třetí básnická sbírka Kobalt přechází do krve je na poli současné české poezie zjev vpravdě těžko zařaditelný. Zatímco většina mladých autorů se snaží o koncentrovanou výpověď, která leccos nedořekne a ledacos zamlčí (a domýšlej si, milý čtenáři!), Michal Maršálek je ve svém Kobaltu zaujatým vypravěčem, který slovy rozhodně nešetří. Nesleduje navíc individuální zkušenost, tak jak je pro současnou lyriku zvykem, ale pokouší se zachycovat příběh lidského rodu, zaznamenávat epizody z historie člověka. Jeho texty jsou doširoka rozkročené a rozlévají se do dlouhých neuzavřených celků, které jako by se na sebe vrstvily a mimoděk vytvářely specifický, vně velké historie stojící mýtus o lidstvu. Mohutný proud rozměrných veršů prozaizovaných přesahy a rozrušovaných anakoluty vyžaduje specifický způsob čtení, nutí nás neustávat ve sledování textu a zároveň klopýtat přes nastražené překážky, balancovat. Rychlost, ta „Hltavá“, je tu nahrazena rozvážnou litaničností, opakováním, anaforičností a zdánlivou nadbytečností slov.

Maršálkova sbírka jako by chtěla být především dokumentem a záznamem. Ještě převážně subjektivně laděný oddíl Přes Korsiku můžeme v tomto nasvětlení chápat jako soubor osobních vzpomínek (nejen) z cest, druhou část sbírky nazvanou Škrty jako snahu zapsat svědectví těch, kteří byli poznamenáni, využiti a opuštěni dějinami, pokus „psát / dějiny do fasády“. Dokumentárnost pak zcela dominuje třetímu, nejrozměrnějšímu oddílu sbírky, Naklánějí se nad něčím , který k ne-literárním žánrům odkazuje už svým podnázvem Zápis z Číny . Jde o cyklus čtrnácti rozsáhlých básní (příznačně nazvaných epizodami), které popisují průběh archeologických prací v čínském Čou-kou-tienu, během nichž byl vědci nalezen nový vývojový druh člověka, Sinantropus pekinensis. A jakkoliv to zní paradoxně, právě tento oddíl, stojící už vlastně na hranicích poezie a popularizační literatury faktu, se ukazuje být tím nejpozoruhodnějším, co Maršálkova sbírka nabízí. Prozaičnost a rozměrnost veršů tu v tematické rovině nachází analogii ve snaze vyprávět historii a pobývat v ní, opakování slov a syntaktická paralelnost tu upomíná k touze stále znovu a znovu se navracet k počátkům a kořenům – což je, ne náhodou, rytmus typický pro mýtus. Jde tu však o mýtus specifický, neodmyslitelně korigovaný přírodní vědou a empirií. Důsledné užívání historického prezentu („Z ruky do ruky putují, od / ucha k uchu se šíří, mají vlastnosti společných okamžiků [...]“) umožňuje Maršálkovi zpřítomňovat minulost a zároveň odkazovat k budoucnosti („[...] mokré světlo pokropí každou hranu [...]“). Ocitáme se tu tak v jakémsi bezčasí, „vstupujeme do snímku“, v němž všechny tři dimenze času jako by splývaly do jedné. K tomuto vzájemnému prostupování ostatně odkazuje také motiv minulého a archaického, jež je vyzvedáváno na povrch a konfrontováno s naší současností. I tato současnost je však stále poznamenávaná mýtem, pověrou, tradicí: „ (...) v posledních týdnech pořád dokola překračuje / ty vesničany, znovu od rána šlape / mezi pověry, leží tu všude, pod / dračím nebem na dračí zemi(...)“.Zápis z Číny je pozoruhodným amalgámem, v němž se střetává tradiční s vědeckým, archaické s moderním, navýsost poetické s mimo-literárním (Epizoda s Rakušanovým dopisem a Epizoda s dvojtečkami explicitně odkazují k textům dokumentové povahy, dopisu a formuláři).

Michal Maršálek jako by ve svém Kobaltu testoval, co všechno je ještě poezie schopná unést. Dlouhé litanicky laděné básně se tu střídají s lakonickými trojveršími, texty reflektující osobní vzpomínku jsou následovány rozsáhlými cykly o nadosobní zkušenosti (střet mezi osudem jednotlivce a dějinami je navíc jedním z nejvýraznějších Maršálkových témat, jak ukazuje například báseň Klangfarbenmelodie ). Básně (ne náhodou důsledně opatřené přesnou datací vzniku) jako by tu byly chápány prostě a pragmaticky jako záznamy – a přesto je jejich jazyk ryze básnický a obrazný. Kobalt přechází do krve je smělým pokusem odvážit se někam, kam se moderní poezie odvažuje jen zřídka a nerada. Ne vždycky se tento počin podaří (rušivě působí hlavně pateticky laděné zakončení Epizody se spěchajícími vagóny z cyklu Naklánějí se nad něčím a také poslední oddíl sbírky, Současnost , působí oproti Zápisu z Číny poněkud mdle) – přesto se však odvážím tvrdit, že Maršálek poezii dovede. Jako by rozuměl tomu tajemnému a nepojmenovatelnému, co je v poetické řeči, stejně samozřejmě, jako jeho sinantropové „rozumějí řeči ohně“.


Jana Sieberová iLiteratura.cz 19. listopadu 2009

Kobalt přechází do krve

„Svist bílé noci, bílé tmy/ proletěl oknem, zaseknutí/ každé věci v svém místě, pokaždé/ to přijde s novým sněhem, také světla/ kolem lamp ztuhla na bílém a trčí,/ ale svou rozházeností v parku, anebo/ nepřítomností lidí, číháním/ smrti v mezerách připomínají/ malá souhvězdí.“ Takhle zní Maršálkův Tichý sníh, a nejen on. Jeho kultivovaná poezie je splavná i přesná, což je podivuhodná kombinace. Citovaná báseň patří k těm kratším; jádro sbírky tvoří třicetistránkový cyklus Naklánějí se nad něčím (Zápis z Číny). Tvoří jej 14 a 1 rozvolněných epizod, v nichž se verše vláčně přelévají jeden do druhého. S nonšalantní samozřejmostí a přitom se všudypřítomným důrazem na „exaktní rovinu“ (řeč je o dobrodružství i nostalgii paleontologického výzkumu) se tu mísí různé postupy, málem se chce říct vypravěčské strategie: popis, „zápisky cestovatele“, výčty, glosy, práce s přímou řečí a citacemi, ale i prolnutí reálných a metaforických krajin a dotek básnického zření (když autor chce, je mistrem přirovnání). Poezie Michala Maršálka, jemuž bylo loni šedesát let, je v mnohém smyslu pozoruhodná, vyžaduje ovšem velmi trpělivého a ztišeného čtenáře. Přesnost výrazu, jejíž jistou podmínkou je básníkova ukázněnost a maximální soustředění, se bohužel leckdy neodvratně topí v proudu veršů, které strhávají pozornost samy na sebe, na svou melodii, tu řeku volnosti. Ty verše jsou lepší, než se zdají; chtějí však být slyšeny, ne jen tiše čteny.

Simona Martínková-Racková A2 č. 6 2010