DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Peter Stamm  Krajina náhodného žití

Vyšlo 5. 10. 2009
  • Po úspěšném titulu Agnes, vydaným naším nakladatelstvím v roce 2008, vychází nyní další autorova novela Krajina náhodného žití. Znovu se jedná o pomalu plynoucí melancholický příběh, jehož větší část tvoří vzpomínky na minulost, snaha o vyrovnání se s ní a úvahy o hledání vlastního místa ve světě malých norských přístavů za polárním kruhem, světě tradičních pořádků, ledového klidu a krásné přírody. A jeho ústřední hrdinkou je opět žena procházející určitým životním přerodem. Od vysněné cesty do Paříže si slibuje nalezení vnitřního klidu, jenž jí umožní zbavit se tíživých starých křivd a zahlédnout svůj život jako cestu, na níž se teprve nyní vydává.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu LitENek a www.nekultura.cz.

  • Přeložili Hugo Kysilka a Marie Išková

  • Foto na obalu Jan Horáček

  • Náklad 800 ks, volumen V2 matné lamino chlopně 120 x 200 mm, 224 stran

  • ISBN: 978-80-7272-200-6
  • Cena: 268 Kč (včetně DPH 10%)

Sněží mi do srdce

Poslyšte o životě jedné ženské duše, kterou lze potkat ve chvíli, kdy asi jako každý z lidí hledá své místo v životě. Projděte hlubokým sněhem kdesi v severním Norsku, který zavál hranice mezi státy i hranice mezi dnem a nocí a možná i mezi lidmi. Projděte Krajinou náhodného žití.

Kniha, jejíž originál vyšel německy v roce 2001, nás vede životem a myšlenkami mladé Kathrine, vdané a zase rozvedené ženy, jejími sny a plány, nečekanými rozhodnutími, jejím spořádaným životem i náhlými útěky do neznáma, pryč z vlastního života. Sníh se propadá pod nohama, maják v dálce na pobřeží je skryt v husté mlze, noc je tmavá, den je šedivý, račte si zvyknout, nebo odejít. Ale ani když nemáte do budoucna žádné jasné plány, nemůžete se přece zcela podřídit plánům lidí okolo vás. A když to od vás všichni očekávají, není na čase zjistit, co vlastně chcete vy sami?

Ve dvou ohledech si autor s textem opravdu vyhrál a nutno dodat, že výsledek je poměrně zdařilý. První netradičností je časová rovina příběhu. Lineární chronologické vyprávění je s lehkostí opuštěno již na prvních stránkách, většina děje je vystavěna představením jedné scény, po které teprve následuje vylíčení různě dlouhé cesty, kterou musel děj urazit, aby se do této chvíle dostal. To vše je ještě protkáno vzpomínkami a asociacemi, až by se zdálo, že ze všeho zůstane nepřehledná změť. Zdálo, ale není tomu tak. V ději se čtenář neztratí a naopak lépe porozumí pohnutkám, pocitům, chvilkovým rozhodnutím. Toto schéma doplňují příležitostné rozhovory s několika známými, kteří se čas od času objeví. Útržky, jež jim Kathrine ze svého života vypráví, dopisují dosud prázdná místa příběhu. Příběh plyne pozvolným tempem severských dní, ale to neznamená, že by dlouhé pasáže vyzývaly k přeskočení.

Druhým experimentem je proměnlivý odstup vypravěče, který též není náhodný, ale odráží se v něm momentální životní situace a nálada hlavní hrdinky. Na začátku mimo jiné víme, že Kathrine má dítě, nevíme kolik mu je, ani jestli je to syn, či dcera. Nic zvláštního se o něm nedozvíme, jen se s ním jaksi počítá jako s nutnou postavou. Uprostřed knihy je mezi řečí zmíněno, že jde o chlapce, a na jiném místě, kdy na něho matka vzpomíná daleko od své rodné země, se mu začne říkat jménem, jako by to byla od začátku samozřejmost.

Některé postavy se objeví uprostřed knihy jako dávno známé, s jinými se čtenář postupně seznamuje spolu s hlavní hrdinkou. O některých jejích blízkých nevíme dohromady téměř nic, ač je spolu s ní potkáváme téměř denně. Jako by nebylo možné vyjádřit vše, na co Kathrine zrovna myslí a co ví, stejně jako to funguje i v reálném životě. Do cizího osudu se vloupat lze, do cizího myšlení nikoli. Některé chvíle jsou vykreslené i s popisem denní doby, počasím a velká péče je věnována pocitům hlavní postavy i s jejich projevy, jindy se dozvíme jakoby nic, že už jsme o pár měsíců či let dál a mezitím se Kathrine třeba přestěhovala nebo vdala, zkrátka nic důležitého.

Někdy je potřeba v životě podniknout hodně změn, aby člověk zjistil, kam patří a co chce. I Kathrine takových věcí podnikne až až, a když se ke konci vydá na (zase jednu) novou etapu životní cesty, nejistota se vytratí a poslední stránky nás jako ve zrychleném filmu pronášejí jejím harmonicky pokračujícím životem. Jak toho dosáhla a co se tolik změnilo? To neví snad ani ona sama. Je pravda, že ani čtenář to tak úplně neví. Tato dlouho očekávaná změna k lepšímu se prostě stala, žádný kýžený obrat v životní filozofii, žádné osudové rozhodnutí. Stalo se a nám nezbývá, než brát to jako fakt.


Klára Zindulková, LitENky, 12. 1. 2010

Krajina náhodného žití

Příběh nevyslovených emocí, příběh chladný, ale i smiřující, příběh ženy hledající pravého muže, příběh o cestě z norského přístavního města do Paříže, příběh o cestě za smyslem života, příběh vyvážený na miskách vah, příběh pomalu plynoucí, ale přesto napjatý jak tětiva. Peter Stamm a jeho dějový i jazykový minimalismus se po strhující novele Agnes představuje čtenářům v další zajímavé knize.

Ztrácení – to je hlavní leitmotiv obou do češtiny dosud vydaných prací Petera Stamma. Zatímco se Agnes ze stejnojmenné novely (vydal Dauphin, 2008) rozplynula v textu vlastního životního příběhu, Katherine, hrdinka Krajiny náhodného žití, teprve vlastní životní příběh hledá. Ztrácí se sama sobě v příbězích těch nesprávných mužů, zatímco nejbližší lidé se z jejího života vytrácejí (umírá jí otec, v pustině za záhadných okolností zmizí její kolega Alexandr, dánský inženýr Christian odjíždí na další zakázku v Evropě). Katherine nemá komu vyprávět vlastní minulost, protože jí nemá kdo naslouchat, a navíc: „Nic neviděla a ani o ničem nebyla schopna vyprávět.“

Pracuje jako celnice v ospalém norském rybářském městečku, je matkou osmiletého Randyho, jednou rozvedená, nyní provdaná za Thomase, někdejšího světoběžníka a dnes postaršího muže očekávajícího jistoty domácího krbu, řád, kterému se Katherine odmítá podvolit a jediným východiskem je tak pro ni únik. Ale kam lze utéct na světě, kde je moře obklopující pevninu stejné jako na severu, kde „všichni lidé, všechny předměty, domy, sníh i skály se převalují navzájem jako stíny a mění se v jednu velkou, beztvarou temnotu“?

Základním Stammovým tématem je i v Krajině náhodného žití vztah příběhu a života, zde přece jenom vystavěný o něco klasičtěji než v debutu Agnes. Katherine hledá jistotu u Thomase, chce se stát součástí jeho „příběhu“, ale když zjistí, že jeho příběh je plný lží a falše, přichází o veškeré jistoty, které ji dosud poutaly k rodnému městu. Plná romantických očekávání se rozhodne vydat na cestu do Paříže, opouští svůj starý příběh a je přesvědčena, že ten její „skutečný příběh“ na ni čeká v městě nad Seinou, u samotáře Christiana, dánského inženýra, se kterým se kdysi seznámila v Norsku. Katherine se tedy vydá na cestu vstříc náhodným setkáním, malým lžím, drobným křivdám a začne tak nevědomky psát příběh svého vlastního života. Její putování do Paříže je ponořením se do zcela nahodilého bytí, nespoutaného žádnými omezeními, a i když se nakonec nevydaří tak, jak si původně vysnila, přivede ji alespoň k bolestnému poznání: „Musím zůstat sama sebou. A to jednou provždy.“

Stammovy melancholické, éterické hrdinky v sobě skrývají zvláštní tajemství, hledání lásky pro ně není cílem, ale permanentním snažením zachytit stále unikající průsečík dvou příběhů. Krajina náhodného žití není iniciační odyssea, která přesně „podle plánu“ otřese hrdinčinými jistotami, naopak, to nejdůležitější se odehraje po návratu Katherine domů. Je to spíše pomalé ohledávání terénu, „krajin náhodného žití“. Stamm je autorem silných příběhů, které oprošťuje od okázalých gest a silných slov, s příběhem pracuje podobně jako Le Clézio nebo Peter Handke, kteří také svoje neuchopitelné a hluboké světy budují s minimálním využitím „literárních“ efektů. I když se s pojmem "minimalismus" operuje převážně v hudbě, není lepšího příměru k Stammově tvorbě – navíc společnou mají jednu důležitou věc, stejně jako hudba Phila Glasse, ani díla Petera Stamma nejsou „potravou“ pro masy příznivců.

V Stammově příběhu se však očekávatelná katarze, dramatický zlom, v němž by se Katherine jako zázrakem navrátilo ztracené sebe-vědomí, nekoná. Katarze ne a ne přijít. Onen zlom jako by se odvíjel od samého začátku vyprávění, od prvního slova. Celý příběh se tak stává nepostřehnutelnou metamorfózou Katherinina osudu. Výrok vypravěče v novele Agnes, že život „nemá žádné závěrečné pointy, prostě pokračuje“, můžeme brát jako určující prvek Stammovy osobité poetiky, katarze není vlastností našich obyčejných životů a největší marností je na ni čekat.

V Krajině náhodného žití se neděje nic dramaticky, životy zvolna plynou, vyprávění se rozlévá jako říční proud. V první polovině knihy se příběh trochu zmítá v těkání napříč minulostí, současností a rozvleklými reflexemi ve vědomí Katherine, ale příběh brzy nabere svůj směr. Jednoduché věty se střídají se strohou popisností a matně načrtnutých impresí krajin, střídajících se ročních období. Vše jako by sloužilo k „vydestilování“ toho nejpodstatnějšího – holé skutečnosti našeho osamoceného bytí. Autor se přitom pohybuje na tenké hraně mezi monotónností a jazykovou plochostí, pomalé tempo příběhu může leckterého čtenáře odradit. Navíc lakonicky shrnutý závěr působí více než provokativně. Jenže odpověď na otázku, jestli je to svébytné autorské gesto – krutý návrat čtenáře do jeho vlastního „životního příběhu“, nebo vada románu jako takového, se hledá jen stěží. Stammův důraz na „odstylizování“ vyprávění napovídá spíše první variantě. Stammova životní filozofie vymykající se obvyklé dichotomii melancholie/optimismus sice není v jeho (v pořadí třetí) próze podepřena tak silným a dramatickým příběhem jako v Agnes, ale o to víc vynikne její civilnost – každý z nás máme svůj vlastní příběh, jde jen o to nebát se ho najít, ať se nachází kdekoliv.


Lukáš Holeček, www.nekultura.cz, 5. 12. 2009