DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Petr Mazanec  Jarní chodec

Vyšlo 11. 9. 2009
  • Výbor z básnického díla.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z Literárních novin.

  • Foto na obalu Jan Horáček.

  • Náklad 400 ks, V2 matné lamino, parciální lak, 110 x 200 mm, 232 stran

  • ISBN: 978-80-7272-201-3
  • Cena: 268 Kč (včetně DPH 10%)

Přejít pole a zestárnout

Venkov v básních Petra Mazance je ještě omamný svou prapůvodní přirozeností a prostotou.

Průřez tvorbou středoškolského učitele a regionálního historika představuje svého autora jako autentického básníka venkova. V zákoutích současné české poezie lze stále nalézt autory hodné pozoru a Petr Mazanec k nim pro některé rysy svých básní náleží.

Rozsáhlé kompozice i drobnosti zachycují přirozené děje, jak je na Vysočině autor zažíval či viděl - smrt stářím, mše a zpovědi, lásky, proměny ročních dob v krajině. V době, kdy už je venkov plošně zohyzděn družstevními sily, obřími skladišti z vlnitého plechu a necitlivými novostavbami v samém srdci vsí, nacházíme jej u básníka Mazance stále takřka v té podobě, jak ji zobrazil ve svých prózách Jan Čep nebo i později ve fotografii Jan Reich.

Prostota se odráží i ve způsobu záznamu. Nenarazíme na žádné záplavy básnických zkratek a metafor, prozaický jazyk básní je mnohdy přehledný jak pokosené pole, občas ozvláštněný vynechaným slovesem či osekáním přebytečných slov. (Ve vsi teď zase skoro týden / v jednom stavení / smrt pobývala // Taková / se kterou v sednici / hodinku tiše / A malým oknem na dvorek / se také podívat / kde deset slepic a kohout) Neubráníme se však dojmu, že na jiných místech z radosti ze zahloubání zbylo slov až příliš na úkor obsahu a vyprávění je v nich rozmělněno. Zejména u delších kompozic tam, kde jde o prostý záznam určitého krátkého okamžiku bez pevnější stavby či pointy.

Ačkoli je Jarní chodec výbor, mnohé rysy jej činí velmi kompaktním. Jednou z nich je vytrvale dodržovaná er-forma či užití výhradně infinitivů, což v subtilní osobní lyrice nebývá u básníků tak úzkostlivě a systematicky používáno. Zde však působí v několika rovinách. Autor je v prvé řadě pěší pozorovatel krajiny a společenství bližních, sám sebe pak z tohoto kontextu nevytrhává. Je jedním ze všech. Ich-forma byla by zde často rušivá a nevytvořila by zdání obecné platnosti. U věřícího básníka za ní cítíme i souvislost s křesťanským požadavkem skromnosti. A vzhledem k celkovému pohledu a pocitu sounáležitosti napříč mnoha generacemi jde snad i o osobitou zprávu potomkům.

Přestože se v souboru nacházejí i básně 'pražské', cítíme jasně, že autor zkrátka do velkoměsta nepatří. Městské prostředí je plno krátkodobých, mnohdy křiklavých podnětů, jež nejsou vhodné pro vláčné, rozvážné tempo zápisů leckdy kronikářských. Básníku Petru Mazancovi je nejlépe v odlehlém klidu polních pěšin či v lijáku pod osamělým stromem.


Vojtěch Probst
Literárky v síti 23. listopadu 2009