Jiří Bigas: Vrahovice 119

menu

Jiří Bigas Vrahovice 119

Vyšlo 10. 12. 2009
  • Život v Sudetech, v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, nebyl nikdy snadný. Autor vede čtenáře do světa ohraničeného ostnatým drátem, odkud museli původní obyvatelé po 2. světové válce odejít a kde noví přistěhovalci nezapustili kořeny dost hluboko. Do země, ve které místo reklamních poutačů visely plechové a na mnoha místech prostřílené cedule s nápisy Vstup zakázán! a Vstup jen na povolení!

  • Tato kniha vychází za laskavé podpory poradenské platformy BuildingBridges.cz.

  • Přečtěte si recenze na tuto knihu z Deníku Referendum, Plzeňského deníku, Tyden.cz, Sedmičky a Tvaru.

  • Přečtěte si rozhovor s autorem.

  • Foto na obalu Jan Horáček

  • Náklad 600 ks, V2 matné lamino parciální lak 120 x 200 mm, 264 stran

  • ISBN: 978-80-7272-211-2
  • Cena: 268 Kč

  • Vychází současně elektronicky:

Vesnice zbolševizovaná, díra pekelná

Dost bylo na chvíli řečí o milém českém venkově. O tom, že se pod vrstvou tohoto oblíbeného kýče skrývá dobře přikrytá žumpa křivd a (přinejlepším) facek, vypráví Jiří Bigas ve své knize povídek Vrahovice 119.

Objevují se poslední dobou knihy, jejichž autoři se vrací k událostem 20. a počátku 21. století, jež jsou spjaty s Československem, a to buď v celé šíři důležitých historických milníků (Jiří Pehe: Tři tváře anděla), anebo v kratších výřezech, tedy se zřetelem k jednotlivým problémům. V kritické rubrice Deníku Referendum jsme už analyzovali knihu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, Simona Mawera Skleněný pokoj a Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, z dalších titulů takto orientované historické prózy lze uvést Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala.

Nově k tomuto výčtu přidejme knihu povídek Jiřího Bigase, bývalého šéfredaktora Impulsu a různých bulvárních plátků, autora knihy povídek z roku 1988 Kdo se dotkne duhy. Nazval ji Vrahovice 119. I v ní se totiž pohybujeme napříč druhou polovinou minulého věku – autor začíná v šedesátých letech a končí v loňském roce.

Vrahovice jsou vesnice v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, leží poblíž státní hranice, tedy v Sudetech. S Vrahovicemi jsou také spojeny všechny povídky knihy a dá se předpokládat, že i témata, o nichž se tu dočteme: po Němcích ujařmené majetky, zemědělská kolektivizace a hlavně kopečkáři nasazující život na ostře hlídaných hranicích.

Z mnoha témat v knize obsažených si Bigas vybral zejména ta politická: Politika je to, co dělí lidi, a teprve na druhém místě následují osobní trable, lásky a rodinné vztahy.

O zábavu a překotné dění se starají svérázní obyvatelé Vrahovic, hospodští chytráci, kovaní funkcionáři, spolu s nimi pak nepřizpůsobiví zemědělci a vzpurná mládež. Jiří Bigas je namíchal tak, aby se čtenář ani chvíli nenudil. Protože jde o pásmo příhraniční, kdysi obývané Němci, nezapomněl na bývalého vojáka wehrmachtu, který se vrátil z války jako invalida a odmítl odejít ze země navzdory vyhrocené protiněmecké kampani, a na neurvalé komunisty, kteří „Frickovi“ zabavili majetek a nakonec ho ztloukli před hospodou, neb si potřebovali ulevit.

Rapl Jožan, Bimbas co má velký..., Muk-Ani muk, VB-Malík, ředitel Švec-HerŠvec, agitátor Punda, Zikán-Cikán, Obr-Goliáš, Neužil-Ten, co vůbec neužil a další. Na první pohled by se mohlo zdát, že Vrahovice 119 budou zejména satira, jenže tomu tak úplně není.

Co působí daleko silněji než směšné činnosti postav, jsou následky všeobecného hlupáctví a agrese. Z tak veselé historie, v níž primitivové baví svou pitomostí, nakonec vždycky mrazí, zvláště drží-li si ti nejhloupější a nejvíce bezohlední funkcí, aby rozhodovali o ostatních.

A přitom by se dnes na první pohled mohlo zdát, že Vrahovice jsou jen vesnicí, jakých je u nás bezpočet: „(...) všichni v poloprázdné hospodě nad prázdnými půllitry společně mlčí, protože mlčet je někdy snazší než mluvit; protože jak jednou otevřeš hubu, začne to z tebe téct jak z děravýho sudu a pak řekneš věci, co ani říct nechceš, co v tobě ležely léta a co tady nikdo nechce slyšet, protože co bylo – bylo...“

Právě v řezu vedeném napříč historií této vesnice a sociálními vztahy, které ji prorůstají, shledávám – alespoň co se obsahu týče – velký přínos Bigasovy knihy. Že totiž neukazuje vesnici jako místo, kde si lidé se vzájemnou úctou podávají dveře Jednoty a hledí, jak potěšit sousedy.

Naopak, Vrahovice jsou tím posledním místem, kde bych chtěl žít, a věru neshledávám nic nevkusného na programové tezi, jež zní: „Vrahovice nikdy více, radši kulku do palice.“ Desetileté rozmíšky, živené osobními křivdami a krádežemi, udáváním a pravidelnými hospodskými rvačkami.

Neříkám, že je to tak všude, ale přehlížet bychom to neměli. Ostatně, Slovácko sa súdí, aj nesúdí si kdysi vydobilo náramnou popularitu. Řekl bych, že Bigasova kniha je v mnohém zajímavější. Nejde v ní jen o kolorit sousedských hádek z doby dávno minulé, nýbrž o minulost nedávnou a hlavně doposud nepohřbenou, nanejvýš narychlo zahrnutou, aby nebyla na očích.

Nutno zdůraznit, že Vrahovice 119 nelze prohlásit za tragikomický dokument o jedné dějinné epoše a o neřádech, které z této epochy byly vygenerovány. Vyprávění o vísce na hraničním zlomu totiž chce být něčím daleko podstatnějším – a hned zkraje se mu tato podstatnost musí také přiznat. Území Sudet se stále do určité míry liší od zbytku republiky. Nejenže má vlastní architekturu i dějinné prvky poznamenané soužitím menšinové české a většinové německé jazykové kultury, ale svou specifičnost si nese i v uměleckých dílech, která Sudety zachycují.

Jiří Bigas se proto zákonitě nemohl geniu loci Sudet vyhnout. Věčný vítr, sychravo, zima prolézá zdmi někdejších statků po Němcích, na hranici je natažený ostnatý drát a na cestě se uprostřed noci zastavují vojáci se svými psy, aby si spolu vykouřili cigaretu. Nic z toho po přečtení Bigasovy knihy už od Sudet neodpářete. Pohraničníci a věčně opilý rychlooráč Mageran vám nadlouho zůstanou vězet v tom velkém národním vyprávění o nejzasunutějších výspách republiky. Některé povídky Bigasovy knihy jsou totiž hlavně výborně zvládnutým vyprávěním.

To, co nám během četby běží před očima, je série historek mezi sebou navzájem provázaných. Jak jsem napsal výše: Všechny povídky mají společné postavy. To ale není všechno. Vypravěč totiž zcelil jejich osudy do jediného proudu na sebe nalepených hlášek, přívlastků (Mlátilík, co nejde pro ránu daleko) a událostí, jež se zapsaly do paměti obyvatel Vrahovic.

Vyjmout či citovat z tohoto velmi pevně stáhnutého svazku dílčí událost vždy znamená ztratit celek. Musí se proto tato kniha hlavně číst, aby vyšlo najevo, že máme co dělat s dnes už legendární historií, v níž jsou role jednou provždy dány politickým přesvědčením.


Jakub Vaníček, www.denikreferendum.cz, 27. ledna 2010

Prozaické návraty Jiřího Bigase do zmučené krajiny

Spisovatel a novinář Jiří Bigas se ve své nové knížce povídek nazvané Vrahovice 119 vrací nejen do míst vlastního rodiště v jihočeské pohraniční obci, ale také do dávnější i nedávné minulosti. Zpřítomňuje mučivé jizvy, které v místech, jež muselo opustit původní německé obyvatelstvo a noví přistěhovalci nenašli kořeny vlastní identity, po dlouhá desetiletí připomínaly zbraně pohraničníků či cedule Vstup jen na povolení. Bigas s autenticitou vlastních prožitků vede čtenáře dobou od šedesátých let až po léta devadesátá, kdy ani polistopadová doba jizvy nemohla zacelit. Zástupný název Vrahovice tak do jisté míry symbolizuje situaci i v dalších obdobných krajích naší země. Působivou knihu napsanou s erudicí dobrého vypravěče vydalo nakladatelství Dauphin.


Petr Kovařík, Plzeňský deník, 21.12.2009

Sedláci v Sudetech

/.../

Ačkoliv název románu Jiřího Bigase Vrahovice 119 zní hodně výhrůžně, nejde o thriller, ba ani o detektivku, ale o kroniku dějů v jedné pohraniční vesnici v jihovýchodním cípu Šumavy. Bigas byl v devadesátých letech šéfredaktorem Zemských novin (později šéfoval taky některým bulvárním novinám), předtím ovšem již v roce 1987 publikoval sbírku povídek, kde se také zabýval vesnicí podobnou té, kde se v roce 1955 narodil; takže se vlastně přes velký svět médií vrátil znova na rodnou hroudu. A bere to od podlahy, přes kolektivizaci, normalizaci až k roku 2009, v kapitolách, které se odehrávají každá v jiném roce a dohromady má tato mozaika poskládat ucelený obraz téměř půl století „malých“ dějin. Vydalo nakladatelství Dauphin.

/.../


Pavel Mandys, Týden.cz, 26. 12. 2009

Adresa: Vrahovice 119

Jihočeský spisovatel Jiří Bigas vydal knihu povídek z prostředí bývalých Sudet. Pojmenoval ji Vrahovice 119.

Rozlehlé náměstí s oprýskanými domy. Na hranici je to tři kilomery, jinak kraj bez života. Kus za posledním stavením stojí při silnici pomník s nápisem: Zde tragicky zahynul pohraničník Dušan Dunajčík. Život v rodném Horním Dvořišti na Českokrumlovsku popsal dnes čtyřiapadesátiletý novinář a publicista Jiří Bigas poprvé přesně před dvaceti lety. Tehdy poetickým vyprávěním z pohledu kluka, kterého zajímají hlavně ryby. Úhel pohledu se dnes posunul. „Dům číslo 119 je moje rodiště. Název Vrahovice je symbolický. Nepsal jsem obecní kroniku,“ říká autor, který se jako novinář setkal s papežem Janem Pavlem II. či americkými prezidenty Reganem a Bushem.

Pohraničníci, funkcionáři, sedláci i obyčejní dělníci. I taková zastavení jen podtrhují pocit, že Bigasovu cestu stále lemují vesnice a osady v bývalých Sudetech, jež potkaly podivné osudy. Hořká je povídka o starém jednonohém Němci Hannesovi. Přežil boje u Stalingradu, kam se nedobrovolně dostal, aby po více než padesáti letech klesl pod ranami pěstí několika místních opilců.

Bigas nepopírá, že jeho kniha je určitým účtováním s minulostí. „Josef ze stodevatenácky, který po Stalinově smrti vystoupil z družstva, je můj otec. Teď cítím nostalgii k uplývajícímu času. A smutek nad neustálým úpadkem Vrahovic. Stále mizí domy, cesty, zmizely i kašny s tekoucí vodou,“ zamýšlí se spisovatel.

Vyhnání je noční můra Podobnou ránu cítí i z etapy odsunu německy mluvících obyvatel z krajiny sousedící s Rakouskem. „Každému, kdo s tím má problémy, říkám: Představte si, že váš otec, praděd, zkrátka předek, postavili dům, vy v něm žijete a najednou vás někdo vyžene s jedním kufrem. Není to jen o majetku, ale o ztrátě identity. A pro lidi, jako jsem já, i paradox. Kdyby se to nestalo, nebyl bych tu,“ uzavírá Jiří Bigas.


Antonín Pelíšek, Sedmička, 18. března 2010

Krušné roky na vsi

Výrazný text, který by neměl projít bez povšimnutí, nese název Vrahovice 119 a svébytně vstupuje do kontextu současné domácí literární tvorby. Próza, žánrově na pomezí povídkového souboru a románových kapitol, ukazuje ve výjevech život a atmosféru šumavské příhraniční obce od 60. let minulého století do současnosti. Jiří Bigas pro ni zvolil fiktivní název Vrahovice, který lidovou etymologií odkazuje ke slovu vrah. Nejedná se o detektivku nebo thriller, atmosféra knihy přesto vražedná v mnoha ohledech je.

Do děje knihy sugestivně vtahuje hned úvodní povídka, z níž dýchne atmosféra úzkosti a strachu z prostředí i lidí v něm. „Tak vítejte... Tohle je Mordknechtschlag, vrahova paseka; nikdo není vítán. Za cedulí s názvem obce už není bezpečno (...), silnice končí v polích nebo v ostnatých drátech a toho, kdo neopatrně překročí nenamalovanou čáru dělící náš svět na dva světy – vnitrozemí a hraniční pásmo, čekají potíže...“ Volbou ponuré krajiny i doby a ukázkou lidských vztahů pokřivených všudypřítomnou nedůvěrou připomíná Jiří Bigas jiného současného spisovatele, maďarského prozaika Ádáma Bodora, zejména jeho Okrsek Sinistra.

Jednotlivé kapitoly-výjevy nesou vždy vročení, od začátku víme, kdy se konkrétní příběh odehrává. Díky tomu není problémem orientovat se v nelineárním uspořádání, které autor skákající mezi desetiletími zvolil. Dílčí povídky na sebe navazují většinou velmi volně, nejčastěji vedlejšími postavami. V několika případech ale celistvé poznání přichází teprve po přečtení více kapitol. Čtenářovu recepci knihy tím autor obohacuje o další prvek, který představuje napínavé domýšlení vazeb, rolí a časových posloupností.

Všechny povídky mají společné místo, ve kterém se odehrávají. Jejich „domicilem“ jsou právě ony v názvu knihy pojmenované Vrahovice. Obdobné shledáváme také obsazení komparzu. Poměrně stálý repertoár vedlejších postav ukazuje typické figurky tehdejší doby – pány z národního výboru a JZD, udavače, rozkradače. Ústřední postava v jednotlivých kapitolách je vždy jiná. Většinou jde o člověka, který do nepřátelského prostředí Vrahovic přichází odněkud zvenčí. Každý cizinec vzbuzuje podezření, vždyť kousek za vesnicí se kroutí státní hranice se Západem – čára nekompromisně oddělující dva neslučitelné světy. A přestože socialistické zřízení podle oficiálních informací vzkvétá, stále se najde spousta lidí, kteří to nedovedou pochopit a chtěli by snad utéct. Nahlášení takové osoby se odměňuje, nenahlášení trestá. Někdy hlavní postava sice není zvenčí, ale přesto do soukolí vesnice čímsi nezapadá.

Při bližším pohledu na dílčí části knihy zjistíme, že všechny příběhy oscilují mezi dvěma krajními póly – tragickým a komickým. Uplatníme-li toto kritérium při klasifikaci povídek, nalézáme tři polohy: komickou, tragickou a tragikomickou. Dějem knihy provází ironický vypravěč kousavě komentující události, k čemuž užívá množství slovních hříček a jazykového humoru. Často dochází k parodování typických obrazů z venkovského života, jakými jsou například lovecký hon, hasičský ples nebo zabíjačka. Sami sebe zesměšňují komunističtí političtí pracovníci místního a okresního formátu, kteří se těm výše postaveným snaží vyrovnat alespoň bezobsažnou frázovitostí veřejných projevů: „Kapela zahrála ryčný tuš a soudruh Punda z ovékáesčé řeční: „Souzi a souzušky!“ Trochu si šlape na jazyk; no nevadí. „Sešli jsme se dnes, abychom tak nějak oslavili ten náš Svátek práce, že... abychom si vzpomněli, že lidem dřív nebývalo tak dobře jako teď nám – dřív se žilo hůř... však to všichni pamatujeme.“

Kromě odlehčených případů převažuje tragikomický charakter povídek. Takto určitě vyznívá příběh stárnoucího nemocného muže, amatérského malíře, který se spustí s místní pošťačkou. Na své půdě tajně maluje ženin odvážný obraz, dokud se ve vesnici pikantní drb nerozkřikne. Milostná aférka získává politický rozměr a štvanice na záletníka ukazuje, že pokrytecký režim neměl nejmenší problém s invazí do soukromí občanů: „Obraz poloobnažené macaté modly z pošty zabaven orgánem veřejného pořádku (...) a veřejně projednáván. Před tím ještě krátce vystaven ve školní knihovně za účelem veřejného zostuzení (...), učitel kreslení vyzván ObremGoliášem, aby podal výklad o zvrhlostech dekadentního buržoazního umění, cizího našemu pracujícímu lidu. Domluveno, že předsedkyně svazu žen vystoupí s referátem o významu rodiny v naší společnosti; navrhuji vyloučit občana Fránu ze společnosti slušných lidí...“

V několika povídkách bychom humor hledali marně. Odkrývají krutý svět, jenž dal vzniknout jménu Vrahovice. Tragické jsou především výjevy z kolektivizačních dob o „kladivu“ dopadajícím na „nepřizpůsobivé“ kulaky nebo ty, které zobrazují neúspěšné pokusy o překročení státní hranice.

Přibližně třetina povídek se odehrává už po roce 1989. Dalo by se tedy předpokládat, že většina antagonismů z předchozího režimu ztratí svá opodstatnění. Lidé se ale jen tak nemění. Staré zášti zůstaly, cizinci jsou stále podezřelí, i když za pohyb v hraničním pásmu už se dávno nestřílí. Hmatatelné předěly mezi lidmi sice zmizely, v srdcích a duších přesto zůstaly jako nesmazatelné rýhy po ostnatém drátu a po režimních „drátovazačích“: „Jenomže něco z minulosti, něco neproniknutelného, studeného a děsivého, se táhne z lesů na hranici a od pomníku na náves a dál, až do lidí, a není to mlha z mokřin.“ Takové jsou Bigasovy působivé literární Vrahovice, obec, kde se věnce kladou k pomníku sovětských hrdinů, byť byly osvobozeny spojenci ze západu.


Martin Malenovský, Tvar č. 8 2010

Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu

V názvu vaší knihy stojí šumavská vesnice, do níž jste zasadil příběhy jednotlivých povídek. Její název je fiktivní. Můžete prozradit, co Vás vedlo právě k danému regionu? Jsou pro Vás Sudety blízkým tématem? A byl jste si při psaní vědom toho, že obec shodného jména existuje na Prostějovsku?

Vrahovice vnímám jako obraz jihočeských Sudet, ale tak trochu i jako obraz celé země - Vrahovice jsou všude kolem nás a jsou i v nás. Můj vztah k Šumavě, respektive k místu, kam je děj Vrahovic 119 zasazen, je ryze osobní, protože v jednom údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami jsem se doma, v domě číslo 119 narodil. Slovní inspirace prostějovskými Vrahovicemi je tu ovšem také, protože do Prostějova, kde žila moje teta, jsem jako kluk rád jezdíval na prázdniny.

Když jste své Vrahovice uváděl v život, do jaké míry se jednalo o fabulaci, do jaké míry jste v hlavě nosil reálné předobrazy?

Je to beletrie, tedy ani obecní kronika, ani pokus o regionální historii místa, které se ve skutečnosti jmenuje Horní Dvořiště. Nicméně něco z toho, co v knize je, se stalo, i když trochu jinak. Něco jsem prožil, ale cokoli z toho prošlo do knihy procesem, kterému se říká umělecká tvorba. Co konkrétně to na počátku bylo, lze velmi těžko definovat. Z másla v supermarketu také nepoznáte, která kráva a kde mléko nadojila. Jakákoli podobnost je proto čistě náhodná. Ale aby to nevypadalo moc tajemně, v knížce je například postava Josefa ze 119 a to je můj otec, jeden z dvanácti sedláčků, kteří po Stalinově smrti vystoupili z jednotného zemědělského družstva a poté někteří z nich hospodařili na horších polích lépe než družstevníci na těch lepších. Ale většinou jde o fabulaci anebo pouze inspiraci skutečnými událostmi a reálným lidmi.

Vrahovice nicméně nejsou Vaší první knihou. Koncem 80. let jste debutoval povídkovým souborem Kdo se dotkne duhy. Tyto dvě knihy od sebe dělí více než dvacet let. Dá se první titul s nynějším v něčem porovnat?

To je otázka spíše pro vás. Já je neporovnávám. Vím ale, že prvotinu jsem sám pro sebe pracovně označoval za pohádky pro dospělé, zatímco Vrahovice jsem psal jako ránu pěstí do nosu.

Je zřejmé, že jako novinář jste pero neodložil nikdy. Co Vás ale vedlo k napsání dalšího titulu beletrie?

Já jsem se rozhodl, že budu spisovatelem, někdy ve třetí třídě. Připadalo mi to jako dobré povolání. To, že jsem po vydání prvotiny dvacet let nepublikoval, vypadá možná dost podivně. Ale já jsem nejprve publikovat chtěl, měl jsem napsáno, ale poté, co jsem odmítl nominaci na Cenu Jiřího Wolkera, to nějak nešlo. Ale nestěžuji si, jiní na tom byli hůř. Poté, po roce 1989, jsem si patnáct let vytvářel návyk na noviny, kterého jsem se pak asi pět let zbavoval, a novinařina a literatura mi dohromady nešly. Navíc, když pracujete jako redaktor šest nebo dokonce sedm dní v týdnu a každý ten den od devíti ráno do desíti jedenácti v noci, těžko můžete mít ještě páru na nějaké spisovatelské výkony a vydávat knížky rozhovorů s politiky – brr. Ale také jsem prožíval zajímavé věci a doma v krabicích se hromadily poznámky, takže teď mám námětů na pět až deset knih. Možná to tak mělo být...

Můžete trochu poodhalit zákulisí vzniku knihy? Jak dlouho jste nosil její ideu v hlavě, jak dlouho jste pak na samotném textu pracoval? Má anachronické řazení kapitol zvláštní význam? Odpovídá řazení také posloupnosti, ve kterém jste povídky psal?

Rukopis přišel na svět ve dvou etapách. Několik povídek existovalo dlouho před vydáním, některým chyběl jen konec, některé jsem musel celé napsat. Například Holubí pošta se v první a podstatně kratší verzi četla na konci 80. let v pořadu Zelené peří Mirka Kováříka v divadélku Rubín. A kvůli Zeleným pahorkům africkým jsem měl ve stejné době politický průšvih, i když z dnešního pohledu je politicky nevinná. Skutečné napsání Vrahovic 119 ale odstartovala povídka Štvanice. Z ní existovaly pár let dva tři odstavce, dokud jsem v Praze na Karlově náměstí loni na jaře nepotkal básníka Jiřího Kukaně, který právě vydal novou knížku, a to setkání mne nastartovalo. Éra mediální detoxikace ze dne na den skončila, sedl jsem si k notebooku a dopsal to. Právě při psaní Štvanice jsem se rozhodl udělat knížku takovou, jaká je. Podivné řazení má zřejmě význam hlavně pro mne, neodpovídá vzniku povídek, ale líbily se mi ty skoky a návraty a proplétání dějů a osob – někdy mám tendenci si věci komplikovat. A mám rád historii, a to je vždy cesta nazpátek. Na nakladatele to nepůsobilo negativně, takže to řazení zůstalo.

Váš vypravěčský styl je svou čtivostí možná až hrabalovský. Je o Vás známo, že jste v minulosti působil v redakcích několika bulvárních deníků. Myslíte si, že i tato zkušenost měla vliv na rozvoj vašeho vypravěčského talentu?

Hrabala znám. Myslím ale, že tady je důležitý rozdíl, i když mi srovnání lichotí. Můj styl je litanický, zatímco on stříhá, já přidávám, nabaluji slova a věty, on ubírá. No – možná je výsledek stejný. Ale pozor – další rukopis má dost odlišný styl a také jiný jazyk, aspoň myslím, a tak jsem to chtěl kvůli atmosféře. A nemyslím, že by moje novinářská praxe měla výrazný vliv na můj vypravěčský talent či literární vývoj, talent tu zřejmě byl už předtím. Já jsem právník a v prvním zaměstnání jsem prodával válcovny, a ani to mne literárně nepoznamenalo a nikam mne to nenasměrovalo.

A jaký je nyní Váš postoj k bulvární publicistice? Vypravěč knihy Vrahovice 119 se staví do role kritika doby a společnosti, chce být „svědomím národa“. Nemohou se tyto věci třít?

Ta bulvární praxe je ostatně jen zlomek mého profesního životopisu, většinu času jsem strávil v seriózních médiích – v ČTK, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Zemských novinách a Českém Slově – a myslím, že jsem tam nechal výraznější stopu, zatímco jejich vliv na mne tak výrazný nebyl. Mně osobně bulvár nevadí, když ho nechci číst, tak ho nečtu; takže ho nečtu stejně jako jiné noviny a časopisy. To, že nad ním někdo ohrnuje nos, ačkoli ho nezná a nerozumí mu, mi ale připadá stejně trapné jako například před lety odsuzování Charty 77 těmi, kteří ji nikdy nečetli. Proč se pořád chce někdo nad něco povyšovat? Mnohem horší než bulvár jsou špatně napsané a odbyté zprávy v těch médiích, která sebe sama označují za seriózní. Redaktor nastaví politikovi diktafon, ten do něj vyzvrací vlastní mindráky, pomluvy a urážky jiných lidí, redaktor to jako bezduchý automat přepíše a tohle nechutné blitíčko pak nabízí čtenáři. Necítím se ale být soudcem médií a v žádném případě svědomím národa ani inženýrem lidských duší. Já chci vyprávět příběhy a podělit se o to, co je ukryto ve slovech.

K velmi úsměvným momentům Vaší knihy patří pasáže, ve kterých karikujete frázovitou řeč komunistických potentátů. Vliv politiky na životy lidí je ve Vaší knize také výrazným tématem. Sledujete politický diskurs, ať už předlistopadový, nebo současný, více než jen jako divák večerních zpráv?

Komunistické bleble působí dneska opravdu humorně a byl by hřích toho nevyužít, tehdy z toho ale občas šla i hrůza anebo to byla nekonečná nuda. Nuda by ale v knížce neobstála. Jsem to, čemu se nepřesně říká zoon politikon. Politika mne baví jako součást historie, což je moje další vášeň. Jako novinář jsem se politikou zabýval profesionálně hodně a hodně dlouho, určitě víc, než je zdrávo. Prakticky od konce roku 1989 až donedávna jako redaktor a šéfredaktor – a musím říct, že to, co se dnes na politické scéně děje, je karikatura politiky. Obsah je vyprázdněný, místo reálných řešení, sebereflexe a odpovědnosti nabízejí politici osobní útoky. Je to karikatura jiná než komunistická a naštěstí už o nás politici jako Paroubek nebo Topolánek mohou rozhodovat jen jako o daňových poplatnících, nikoli o jednotlivcích. Vlastně ale ani to asi velké štěstí není.

Uvedl jste, že nápadů na další texty máte dost. Pracujete už v současnosti na nové knize, nebo po posledním literárním „dítku“ užíváte zasloužené rodičovské dovolené?

Ano, pracuji, ale já nerad mluvím o nehotových věcech. Takže snad jen to, že jsem před pár dny odevzdal další rukopis nakladatelství Dauphin; zda z něho bude knížka, uvidíme. A na dalším, tentokrát na románu, pracuji. To víte, po letech literárního zahálení mám co dohánět.


Martin Malenovský, Deník Referendum, 7. března 2010