Lukáš Marvan: Cestovní básně

menu

Lukáš Marvan  Cestovní básně

Vyšlo 10. 8. 2019
  • Poslední sbírka básníka, srílanského budhistického mnicha, hasiče. Po pěti letech odmlčení napsal knihu vyrovanou, čistou, krásnou...

  • Tuto knihu zařadil portál iLiteratura.cz mezi Nejlepší knihy roku 2019.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z portálu iLiteratura.cz a Lidovky.cz.

  • Foto Jan Horáček.

  • Náklad 150 ks, V2 110 x 200 mm, 72 stran

  • ISBN: 978-80-7272-303-4, 978-80-7272-274-7 (pdf), 978-80-7272-277-8 (e-pub), 978-80-7272-304-1 (Mobi)
  • Cena: 248 186 Kč (včetně DPH 10%) | Sleva: 25%

Domov je letící tunel

Lukáši Marvanovi vychází v pořadí sedmá básnická sbírka s názvem Cestovní básně. Opět obsahuje meditativně introspektivní rozmluvy, v nichž ale oproti předchozím knihám namísto vnitřního smíření vystupují do popředí temnější pocity bytostného zmaru a zoufalství.

„Zas je tu prostor plný snů / kovaný do tvaru štěstí i bolesti na špičce srdce / slov / která nic neznamenají / a proto jsou tak drahocenná,“ čteme v úvodních verších Marvanovy knihy a po autorově boku vplouváme do těžce tvarovatelného světa, v němž snovost prostupuje viděnou realitu a naopak. Marvanův jazyk slovně ohledává možnosti cesty, konkrétně moment vykročení za určitým cílem. Mnoho básní je proto uvozeno slovesy („dojděte“, „stojíme“, „prcháme“, „pospícháme“ atd.), která ale paradoxně Marvanovu řeč nerozhýbají a nečiní ji o moc dynamičtější. Zkrátka ji neposunou vpřed, ale spíše ji stáčejí do opakujícího se kruhu. Zmiňovaný pohyb se totiž odehrává v existenciálním vakuu, jako by sám čas přestal plynout a transformoval se do jakéhosi vnitřního (bytostného) pocitu bezčasí. Je inertně nehybný a postupně se z něho stává hrozivá smyčka, do níž jsme vpleteni: „uprostřed prázdného vesmíru / můžeme takhle letět miliony let / jen tenký pocit v srdci / jen to celé modré / víc nic.“ Potřeba ztvárnit nehybnost se projevuje i v autorově frekventovaném motivu sněhu. Ten se ve sbírce stává jakousi emblematickou podobiznou bílého, všezahalujícího a všeobklopujícího plátna, jež překrývá těkavost vnějšího světa a činí z něj jednotvárně čistý obrazec: „a spatřit boží tvář / usnout jako ona / v neporušeném sněhu poslední vesnice.“

Probíhající přítomnost času je pod Marvanovou optikou destruována do nepřehledného toku, ve kterém se chaoticky mixuje minulost, přítomnost i budoucnost. Proto ve sbírce nalézáme spojení typu: „dole leží zítra“, „jsem včera“ či „na střeše na cestě listy z letošního loňského příštího podzimu“. Autorův poetický svět splývá v jeden stále opakovatelný a nikdy nekončící řetězec událostí, jejichž středobodem je prázdné znicotnění: „jsme pozváni i propuštěni / tak jdeme zářícím soumrakem / k hranicím / za nimiž už nemůže být nic“ nebo: „bojím se, že usnu a bude se mi zdát tenhle život pořád dokola / jen kvůli tomu, že jsem unavený líný mrtvý nemocný zlý / strach a neklid.“ Podobně se bortí i Marvanovo vidění věcí, respektive uchopování samotného prostoru a jeho konkrétních objektů. Stromy zde padají „jako v němém filmu“, „hvězdy vyletí“, „moře padá“, „okna letí vzhůru“ a „ležící věci na stole přistávají“. Domov je pro básníka letící tunel, kde nic nezůstane ani se nic nezastaví, leda tak v nesnesitelném opakování téhož. Přesto v Cestovních básních (konkrétně uprostřed sbírky) nalézáme i autorovu potřebu z tohoto nekonečného koloběhu vypadnout a nalézt vnitřní klid: „jak mám snést tolik přátelství / každá věc v tomhle pokoji / se ke mně hrne s úsměvem / jako dvouleté dítě / jak mám snést tolik radosti / zde a / nyní / smrt se dá jednoduše přežít.“

Z výše uvedeného je patrné, že Marvanovo básnění lze opět pojímat (s odkazem na jeho předešlé sbírky, například Klášter v džungli) jako meditativní rozpravy o hledání sebe sama. Ty čerpají z jeho pobytu na Šrí Lance, kde se básník stal buddhistickým mnichem, žijícím v klášteře. V knize nalezneme i jednu explicitní vzpomínku na tuto životní etapu: „stojíme nebo sedíme / ve starém kamenném klášteře / jen stěny a stoly / mám na sobě své dřívější / mnišské roucho / jsme tu všichni bývalí mniši / mistr se nedostaví / protože selhal.“ S přihlédnutím k závěrečným básním v aktuální sbírce to vypadá, že toužebné splynutí s věčností se stále nedostavilo. Autor se totiž v závěru sbírky oddává rezignující skepsi. Často pracuje s motivem smrti, v níž ovšem absentuje jakýkoliv smysl či vysvobození. Skutečnost se stává kódem, „který nenese žádnou zprávu a točí nehybným vesmírem“. Jedna z posledních básní pak může dokonce evokovat silně expresionistické a úzkostlivé malby Lubomíra Typlta: „Konec prázdnin / dneska se zabíjí / v záři slunce a očekávání / děti jdou do školy aby zemřely / s obrovským kornoutem bonbonů a zářivou taškou / s aurou jako svatozář.“

Lukáš Marvan znovu důkladně potěžkává každou svou poetickou výpověď. Po vzoru východních mistrů může jako jeden z mála současných básníků promlouvat o tak silných tématech, jako je prázdnota bytí či nalezení vnitřní cesty, aniž by však tato zrádná témata jakkoliv vyprazdňoval.


Libor Staněk, iLiteratura, 18. prosince 2019

Jak zatočit s nehybným vesmírem. Tam, kde většina básníků končí, Lukáš Marvan začíná

Je to šestadvacet let, co Lukáš Marvan (1962) publikoval svou první knížku, básnickou sbírku Levhart nebo leopard. Posbírala většinou pochvalné kritiky. Za elán, s nímž autor mísil skutečno s neskutečnem, život se snem; za jistou tvůrčí zběsilost, se kterou házel do veršů zprávy z třeskutých bojů na frontě imaginace a reality.

Marvan se rychle vyhoupl mezi ceněné reprezentanty mladé české poezie po devětaosmdesátém, po bok Jiřího H. Krchovského, Bohdana Chlíbce nebo Víta Kremličky.

Teď je mu sedmapadesát a vydává novinku: Cestovní básně. Kam básník cestuje a o čem básní cestovatel? Pohyb, hlavně ten vývojový, byl u Marvana vždycky doma. V devadesátých letech se živil jako novinář a novinařina z něj vysála skoro všechen život. Na přelomu tisíciletí proto změnil kurz: od podzimu 2002 do jara 2003 pobýval ve šrílanské džungli jako buddhistický mnich.

Přeskládal si hodnoty, změnil měřítka. Vyházel ze sebe všechno zbytné, včetně většiny autorského subjektu.

Obrazný minipříběh

Zůstalo plodné napětí: touha po finálním vyvanutí versus hlubinný strach z nicoty. Spirituální proti existenciálnímu. Za podpory fantazií, rostoucích z kmene surrealismu. Kulisy té proměny zachytil v prózách Mnich (2004) a Záblesky svobody (2014), dějové jádro pak ohledal v trojici básnických sbírek Klášter v džungli (2004), Deník avatára (2010) – a ve jmenované novince. Vymést z poezie skoro celého autora, to chce odvahu. Marvan ale riskem získal: postavil báseň jako obrazný minipříběh, který se rozvíjí, jakoby sám od sebe, svou vnitřní energií, napříč zobecnělým, abstrahovaným vesmírem.

Žádná jména, data, fakta, ale těžký déšť, bezedná propast, věčná temnota. Nic, čeho by se mohl čtenář bezpečně přidržet, jen intenzivní vytržení, záhledy jiného, magická zkušenost. Přízračný spektákl, kde se známé stává neznámým, jistota nejistotou, klid neklidem. Marvanova poezie znervózňuje až k úzkosti. Tím, že je v ní všechno otevřené dokořán.

Sebepoznání & rozpouštění

Podobně je tomu v rozhovorech s autorem. Marvan nedává definitivy, spíš ponouká k vlastní cestě. Toho typu, kterou ušel sám: cestě sebepoznání, pozvolného rozpuštění destruktivního ega v zrcadle věčnosti. Jako by se psaním přirozeně dostával do míst, kam toužili zoufale proniknout autoři legendární Vysoké hry. Do prostoru, kde se teze druží s antitezí, horizontála s vertikálou. Kde slova nestačí, kde „kód který nenese žádnou zprávu / točí nehybným vesmírem“.

Tedy báseň jako průnik jinam i zpráva odjinud. Ukázka možného, sestup k nejhlubším souvislostem, ke společnému jmenovateli. Obdivuhodná práce. Tam, kde většina současných českých básníků (a básnířek) končí, Lukáš Marvan teprve začíná...


Radim Kopáč, Lidovky.cz, 13. září 2019