DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Jitka N. Srbová  Někdo se loudá po psím

Vyšlo 20. 7. 2011
  • Sbírka básní básnířky.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z Kavárny MFDnes.

  • Přečtěte si rozhovor s autorkou.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu z H_aluze.

  • Rozhovor s autorkou a editorkou Olinou Stehlíkovou si můžete poslechnout v pořadu Čajovna ČRo 3 - Vltava.

  • Fotografie Jan Horáček.

  • Náklad 300 ks, V2 matné lamino chlopně, 110 x 200 mm, 88 stran

  • ISBN: 978-80-7272-385-0, 978-80-7272-343-0 (ePub), 978-80-7272-344-7 (pdf)
  • Cena: 198 Kč (včetně DPH 10%)

  • Vychází současně elektronicky:


Básnířka Jitka N. Srbová má chvíle, kdy dokáže vyslovit nevyslovitelné

Jitku N. Srbovou (1976) coby básnířku dosud znalo převážně publikum internetových literárních časopisů či almanachů. Její „papírová“ knižní prvotina Někdo se loudá po psím, jež vyšla nedávno v nakladatelství Dauphin, představuje Srbovou jako autorku niterné ženské lyriky.

Slovní spojení „niterná ženská lyrika“ zavání frází, přesto zde nelze jinak: u Srbové totiž vystupuje ona přímost „ženského“ pohledu natolik do popředí, že spojení „ženská lyrika“ chtěnechtě vytane na mysl. Přitom jde o lyriku věcnou, strohou, oproštěnou od kejklí hlubokomyslné metafyziky. Jako by pro básnířku neznamenala forma básní nic víc než „pouhou“ nutnost zachytit s minimem slov a s co nejtěsnějším odstupem okamžitý stav duše.

Do spánku vedou dvě cesty

Na sbírce je až nápadné, jak pomalu a soustředěně vznikala. Čtyři oddíly textů skládají lyrickou mapu milostných běsů a úzkostí, která končí v závěrečné části odstupem od básnického já, totiž verši o obývaní světa, namísto přežívání pouhého přežívání v něm; mimochodem básněmi, které co do formy autorka uchopila z celé sbírky nejpevněji.

Jako určitý leitmotiv je kromě milostnosti a ostrého zaříkávání samoty v poezii Jitky N. Srbové patrný i příklon k přírodní lyrice. Některé z těchto veršů trpí jen simulovanou naléhavostí (výjimkou je delší cykus Červencem). Srbová je, zdá se, spíš typem intuitivního literárního talentu, který potřebuje zcela konkrétní a expresivní impuls k psaní. Její rukopis nejvíc osloví tam, kde je konkrétní a radikální. Onou radikálností přitom nemyslím výhradně otevřenost milostné lyriky, na mysli mám třeba verše plynoucí v konkrétním nočním čase (kvaziautomatické záznamy z noci s přesnými pointami: „Do spánku vedou dvě cesty/ V jedné říkáš/ Ano.“). V některých textech jako kdyby se ještě lámala a jizvila dívčí zasněnost o řezavou skutečnost - kupříkladu v závěrečném dvojverší básně Prostor ke stárnutí: „Ve spíži od oběda/ Není nic/ Zbývá zavařit čas do sklenic/ Na plodovou vodu“.

Rukopis Jitky N. Srbové je rozpoznatelný i jakousi permanentně znejklidňující tichou lamentací. Píše-li v jedné básni „A v tomto věku je člověk již zcela hotov/ Až po pruhy na čepici“, nepotřebuje čtenář už nic dalšího, aby pochopil. A přesto dočte onu bezejmennou báseň až do hořkého konce, kde na něj nečekají „Žádná další vysvětlení“. A právě tohle jsou básně, v nichž Jitka N. Srbová dokáže vysvětlit nevysvětlitelné.

Dora Kaprálová Kavárna MFDnes, 30. 8. 2011

Portrét umělce jako dospělého štěněte

Natašina knížka Někdo se loudá po psím na mne dopadla jako kamenný novofundlanďan. Nikdo mi ji nehodil na hlavu přivázanou mašlí k paletě cihel, vzal jsem si ji z poštovní schránky; ale z knížek posledních roků mi málokterá tolik připomněla Buhla na Nangá Parbatu. Zhuštění světla, jeho nátlak; proměna. Řezání. Kataraktické řezání – zacelujíc jeden otvor, přináší nový, ale právě proto je kataraktické.

Řeknu to hned na začátku, abych se k tomu mohl pořád vracet: axis mundi básnířčina světa je pro mne na straně 71. Láska, úcta, pokora a trhlina: „otvor v realitě // Tudy lze vystrčit palec / a ucítit // Jiný vítr“. Od autorky debutující knížkou v pětatřiceti (nejen ve stínu, ale i ve slunci), dívky, která založila nadnárodní hnutí Toulky s kaktusem, protože ví, že kaktus na okně není jen rostlina, ale způsob života – stejně jako poesie!! – je možno očekávat, že bude mít svůj slovník. Že se nebude hledat – nakolik je možné se nehledat, protože hledání ovšem neustává nikdy – a že ví, kam sáhnout. Sahá bezpečně za – toto není fotošop, který, jsa software, je z podstaty měkký; tady je to natvrdo, tady vás budou trhat. A zase vás ovšem slepí. Budete mít o dva zuby míň, ale budete ovládat novou kata!

Pokud se výkřik v modrém horku mezi froté prádlem (str. 38) rovná Talovu legendárnímu trolejbusovému tahu (a o tom, potomečkové, těžko pochybovat!), pak se tady hraje partie o mistrovství. Řezavě vítězná partie. Stál jsem s tou básní na poli, v jetelovém hájku – mezi výkřikem bažanta a jen tak přistavší helikoptérou – a byla tam, však víte, trhlina. A tudy mne knížka v té dlani jinovětrné, vonící jako topinka potřená vrcholkem Kilimandžára, přenesla právě kamsi za.

Richard Burton, přítel Dylana Thomase, vynikající recitátor a jako Kelt ovšem s poesií v krvi, mluvil o tom, jak se chtěl upít, protože svět je příliš krásný, příliš na to, aby to mohl vydržet. Znovu: poesie je způsob života. Proto Richard Burton trpěl jako básník, ačkoliv, pokud vím, básně nepsal. Svět dopředu posunul (aniž to tušil?). Natašina fialová knížka, ve spojování zdánlivě nesourodých skutečností obratnější než soudce Ti, do toho jde stejně jako horolozec, který ví, co riskuje, stejně jako baletní tanečník, který se musí tancem vyjádřit až na kost, přestože si tím zničí klouby, stejně jako každý skutečný básník – a to, že v tomto povolání (a povolána autorka byla, a stejně tak je povolaná) člověk v podstatě nemá na vybranou, nehraje zde roli.

V této knize se mnoho napíná a klove a tím bystří. V této knize čas je i předbudoucí – například pro vnoučata doslova magicky zatím ukrytá (str. 48). V této knize je blízkost a něha ženy, podaná způsobem, který se málokdy vidí: troufnu si tu něhu nazvat útlou. Málo se vidí, a i kdyby se vídala mnoho, stejně to nebude dost: něha, která je jen pro partnera, kdy se lidé jeden druhému vzájemně otevírají a nechají se přijímat i se všemi svými chybami, je tam odevzdání a současně touha o toho druhého pečovat; jako když se dvojice vodí za ruku: v těch spojených rukou je něco, co mají jen ti dva.

Básníci – i jejich partneři – trpí. Mnoho se ptá: stojí poesie za to všechno? Tato vynikající, půvabná, pečlivě do světa vypravená knížka zde stojí jako jeden z nejlepších nových důkazů, že to za to vždy stálo, stojí, a vždy taky stát bude.


Mirek Fiš, H_aluze č. 17, 2011