DAUPHIN
photo © Jan Horáček


František Listopad  Curricula

Vyšlo 25. 11. 2011
  • Kdo mě zná (myslím na verše), případně mě nepozná. Kdo mě nezná (myslím na verše), snad mě nějakým způsobem rozpozná. Curricula čili Příprava minulosti je lehkou knížkou o těžkých věcech. Jsou to, abych tak řekl, errata životních incidentů, errata také v tom smyslu, čemu se verše jakoby omylem vyhýbají. Každá výhybka, dribl?, přetvářka? ovšem – jako masky – skrývá, ověřuje pravdu; přetvářky jsou zrcadlem tváře.
    V Curriculech se nejedná o interpretaci, apologii či souhrn subjektivních a ještě méně objektivních událostí, které se dály nebo mohly přihodit; jsou toliko zázemím vymezeným prostorově v tom nejširším smyslu slova. Také zázemím lásky („zmírni moji lásku“, modlí se Jakub Deml) i tragické samoty, náhlé samoty v celém národě mezi strupy ještě živého života, ale také zázemím veselého sladkého zmatku. Co bylo, nebylo.
    Budiž. Už je dost tohoto pseudoteoretického parazitování a odhalování.
    Budiž. Mohl jsem sbírku reorganizovat, dát do takzvaného pořádku, chronologického, tematického či ještě jiného, nicméně editor i já jsme dali přednost tomu, jak to bylo napsáno: s rychlou vášní, horkou jehlou, in natura.
    Nezdržuj hru, šeptá mi někdo jiný, než na koho tolik myslím.

  • Kniha vychází u příležitosti autorových 90. narozenin dne 26. listopadu.

  • Tuto knihu doporučují ke čtení Čítárny.

  • Přečtěte si recenzi na tuto knihu ze stanice ČRo 3 - Vltava a ze Salonu Práva.

  • Náklad 500 ks, V2 matné lamino 110 x 200 mm, 72 stran

  • ISBN: 978-80-7272-398-0, 978-80-7272-290-7 (pdf), 978-80-7272-289-1 (ePub)
  • Cena: 198 Kč (včetně DPH 10%)

  • Vychází současně elektronicky:


Curricula

Život v osmapadesáti kapitolách – tak by také bylo možné nazvat, nebo přeložit, titul knihy Františka Listopada, který zní: Curricula. Jde o básnickou sbírku, kterou na sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Dauphin.

Protože si čerstvě devadesátiletý básník František Listopad sám ke sbírce Curricula přičinil anotaci na chlopně obálky, je vhodné nahlédnout, s jakým úmyslem právě tuto knihu ke svým čtenářům posílá.

Začíná trochu šalamounsky: „Kdo mě zná, případně mě nepozná. Kdo mě nezná, snad mě nějakým způsobem rozpozná.“ Samozřejmě je myšleno poznání básnické, skrze tvorbu, verše. Nutno říci, že mnoho nám takový úvod nepomůže, protože ke gestům právě tohoto básníka patří jakási otevřená nabídka jeho poezie, rozostřená, nabádající k hledání vícero významů a hloubavějších smyslů.

Tak čtěme dál: „Curricula čili Příprava minulosti je lehkou knížkou o těžkých věcech.“ A ještě: „jsou to ... errata životních incidentů ... přetvářky jsou zrcadlem tváře“. To už zní spíš jako citace z veršů, přičemž ještě nám matně vyvstane na mysli, že – v duchu básníkova vyjádření – musíme se buď pekelně soustředit, anebo to jen prolétnout na andělských křídlech, upadnout do četby, nebo se jen opatrně pozastavit. 

V této hře opozit bychom mohli vytrvat, ale jméno Františka Listopada je přece natolik lákavé, že stojí zato opustit záložku a prolistovat padesát osm básní na šedesáti osmi stranách této knížky.

Zklamáni určitě nebudeme, i když nás básník třeba vystrašil prvotním relativismem. Curricula jsou srozumitelná. Až na šest výjimečně datovaných rokem 2010 jsou časově neurčená. Asi proto, že jsou retrospektivou. Po prvních hravě veršovaných následují dojímavé obrázky. A to už nejsou nezřetelné výjevy, tyhle mají obrysy zřejmé a jednoznačně vyjadřují dětský údiv: „Nikdy nezapomenu/ když jsem hrál poprvé na levém křídle...“; také úctu a obdiv k prostým rituálům: „Mamince upadl skrojek chleba/ na kuchyňskou podlahu/ Sklonila se a políbila ho/ pak políbila mě/ abys byl v životě šťasten/ řekla zašeptala.“

Jinde jsou jen náčrtky, myšlenky, nápady, to, co momentální chvíli, její dojem, pocit, empatii shrne do provolání, do jedné věty, o níž pak můžeme rozvažovat, jestli je tak hloubavá, jestli ji autor tolik naplnil zkušeností a filosofickou znalostí, ba životní moudrostí, anebo zda je to náhodná floskule, hezká věta s drobným zadýcháním se kýčem. Pro příklad: „Řeky mají jména/ ztratí je v oceánu/ Jako my.“

Obdivuhodná jsou ale ve sbírce Františka Listopada ta curricula, která jako by opustila rovinu konkrétní, vzpomínkovou, ale také ještě nedolétla do sfér plné abstrakce. Tehdy zaznívá poezie, nastává onen výjimečný tajůplný okamžik, v němž se prožitek i vysněné, zkušenost i smyšlené a vymyšlené v záhadné synergii stmelí do nového tvaru, výrazu, podoby (cituji Curriculum 29): „Nevěděl jsem že věci mají vlastní místo/ je půl šesté nespím/ střepiny patří slepým/ co píšu je nanečisto.“

Můžeme s klidným svědomím na závěr shrnout, že tato „příprava minulosti“, náhled i vhled do vzpomínek, je opravdu životopisem. Bez dat a konkretizací, přesto napsaným srozumitelnou řečí, protože, a právě proto, že jsou použita slova básnická, a že poezii František Listopad bytostně vyznává a umí. A též z důvodu, že si troufne na vyjádření suverénní – tak jako v bohatýrském Curriculu 56 (cituji): „Jsem šťasten/ no a co?“

Milena M. Marešová, ČRo 3 - Vltava, 20. 1. 2012

Nad poezií Františka Listopada: Pod spadaným listím

Nakladatelství Dauphin ji vydalo symbolicky 26. listopadu, tedy v den básníkových devadesátin. Sbírku Curricula tvoří osmapadesát básní s názvem Curriculum 1 Curriculum 58, plus bonusové Curriculum z Prahy 7. Nenechme se ale odradit kartotéční monotónností názvů. Básně samotné jsou pestré, jako je pestrý náš svět. Protože jde ve sbírce o jakýsi letmý průřez básníkovým životem, musí v ní nutně zaznít i temná struna v podobě vzpomínky na dobu protektorátu. Curriculum 24: Ve středu paní Hnátková pomáhala / ve druhém poschodí u Krajbichů / kolem šesté provázela / malou Židovku Anežku do Sokola / posledně jí řekli že je Židovka / že tam nemá co dělat / Anežka odpověděla / že je Židovka jen napůl / a že bude cvičit jen napůl / nastal křik hrozby a nadávky / paní Hnátková brečela / po celé cestě domů.

Nebo Curriculum 34: Chodila k nám Milena pana Kafky / tenkrát mě poslala pro cigarety / vrátil jsem se bez nich / zapomněl jsem v trafice jejich jméno / Tím líp řekla aspoň nebudu kouřit / otec jí nabídl své egyptky / Na ty se rychle umírá usmála se / a zapálila si / oba zemřeli o málo později ? na Německo.

Na opačném pólu je dryáčnické Curriculum 46: Ryngle byly přesně žluté / děda v penzi zahradničí / v neděli je evangelík / tlustá babička teď cvičí // Do jejich vsi u Poděbrad / poprvé jsem řídil auto // Máme osm prarodičů / co ty sestro říkáš na to.

„Jo, tahle sbírka se mu povedla,“ konstatovala paní Grögerová, která se ale taky nefláká; v loňském roce, kdy mimochodem rovněž překročila devadesátku, napsala knížku Dva zelené tóny a rukopis bude v těchto dnech odevzdávat do Edice současné české poezie.

„Co jste to ale měli s Joskou kdysi s Listopadem za patálie?“ ptá se mě, má pamatováka. To bylo tak: chodívali jsme na přelomu letopočtu každou středu s Josefem Hiršalem do Literárních novin vyzvednout tam Ivana Wernische a potom jsme pokračovali do některé z nedalekých staroměstských vináren. Wernisch ovšem ten den musel ještě cosi v redakci dodělat. Na polici mezi štosy obtahů starých čísel uviděl Hiršal láhev vína, a že si čekání zpříjemníme.

Později se ukázalo, že si tam onu láhev uschoval právě František Listopad. Hodlal ji, až zase přijede z Portugalska do Čech, dát darem snad Václavu Havlovi, to už nevím přesně. Rozhodně šlo ale o láhev neobyčejnou, Château Laffitte Laujac, ročník 1902. Bohužel byla bez viněty, pročež jsme ji vyžahnuli a prskali u toho usazený vinný kámen. A Joska povídá: „Ivane, to doděláš zejtra. Pojďme si do Konírny spravit chuť!“

Kromě Curricul přišel Daniel Podhradský z Dauphinu ještě s dalším nakladatelským počinem, a sice vydat Listopadovo básnické dílo souborně. Na začátku ledna vyšel první svazek, obsahující verše z let 1943 až 1981. Editorsky se na něm podíleli Michal Hrubý, Olina Stehlíková a Michal Jareš. Druhý díl, od roku 1982 do současnosti, je připravený k vydání.

Curriculum 43: Poezie je pro všechny / ale něco si nechám pro sebe / poezie je veřejná / skrytý pod spadaným listím na Letné / to všechno nemohu domyslet / spěchám na turnaj ping-pongu / málem ho vyhraju v noci ve snu vše domyslím // a pak řeknu.

A já za sebe na závěr řeknu, že mám radost, že ani po devadesátce se do básnického důchodu neodchází a že to Františku Listopadovi píše. A jak!

Michal Šanda, Salon, Právo, 10. 2. 2012