DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Jiří Bigas  Supl

Vyšlo 13. 1. 2011
  • Supl je komorní příběh dvou mužů a jedné ženy, tří učitelů z gymnázia v jednom jihočeském městě, učitelského trojúhelníku, jehož definice nechce určovat velké dějiny, ale je jejich součástí, protože i malí lidé žijí velké dějiny, ať chtějí, nebo ne.

  • Přečtěte si recenze na tuto knihu z pera nadšeného čtenáře a z Týdeníku Budějovicko.

  • Poslechněte si také rozhovor s autorem na Radiu Wave Českého rozhlasu.

  • Foto Jan Horáček

  • Náklad 600 ks, V2 120 x 200 mm, 248 stran

  • ISBN: 978-80-7272-404-8, 978-80-7272-294-5 (pdf), 978-80-7272-295-2 (ePub)
  • Cena: 248 Kč (včetně DPH 10%)

  • Vychází současně elektronicky:


Supl

Vážený pane Bigasi,

přečetl jsem si Vaši knihu Supl – ačkoli jsem dyslektik a čtu většinou (právě až na výjimky, které mě zaujmou) velmi pomalu, Supla jsem začal číst v 9 večer a ve 2 v noci jsem ho dočetl, nemohl jsem se odtrhnout.

Považuji ji za knihu, která patří do tématu vyrovnání se s komunistickou, resp. totalitářskou minulostí. Jak to za komunismu konce osmdesátých let chodilo, je zde v mnoha aspektech vyjádřeno perfektně.

Milostný trojúhelník – a jak se o tom vůbec nemluví – žádní dva z trojúhelníku si nejsou schopni nic vyjasnit – to je princip nekomunikace, nemožnosti nebo nedostatku odvahy, a to je paralela k nekomunikaci společenské – jak to v knize je víckrát ukázáno – místo komunikace omílání frází, havlovské ptydepe.

Líbilo se mi, že tam je ukázána bezradnost některých lidí po sametové revoluci – co budeme dělat, kdo nám dá direktivu? To se samozřejmě v nějaké míře týká nitra každého člověka, děs ze svobody a lákadlo direktivní vlády.

Nesleduji to nijak systematicky, ale když porovnám knihy, příp. filmy vyrovnávající se s komunistickou minulostí – české a německé – vidím tam docela zásadní rozdíl: Z německých knih např. Thomas Brussig – Hrdinové jako my – tam to je převrácené naruby, je to švejkovina, ironie, sarkasmus. Nebo film nevím jak se jmenoval, v hlavní roli disident psavec a důstojník Stasi co ho sleduje – no a postupně se situace zkomplikovala a na konci ten „zlý“ fízl ho zachrání, zatímco milenka disidentka ho zradí.

Zatímco v české tvorbě – např. Zdivočelá země – tam je to černobílé, kdo je dobrý a kdo zlý. Nebo film Občanský průkaz (a mně se ten film líbil a dojal mě a připadl mě dobrý, dokonce že může i přesáhnout svůj původní kontext a oslovit jinou generaci nebo zemi nebo kulturu) - opět černobílé, kdo je dobrý a kdo zlý, a v tom je to z hlediska prokreslenosti postav a napětí a inspirace docela fádní nebo naivní nebo až kýčovité.

Supl mně připadá tak v půli cesty – na českou scénu to je revoluce – už to, že to je popisované z hlediska komunisty, upřímného a věřícího komunity, je tam překročeno základní černobílé vidění, je tam hledání a pochopení. Ještě ta postava Šídla – chartista, katolík, dobrý člověk, dobrý rodič, utiskovaný – na něm mně chybí nějaká vada – třeba mohl být děvkař, nebo ješita, nebo alkoholik, který když se napije, tak je vulgární, nebo mohl mít nemanželské dítě z mládí, apod. A nebo mohl mít pocit morální převahy a nad ostatní se tajně povyšovat a vlastně jimi pohradat. Nebo něco.

A ještě je v knize výborně ukázáno, jak se všichni brali vážně, brali vážně i politiku, prostě vše, není tam moc humoru a lehkosti – a to přesně odpovídá tehdejší atmosféře.

Takže děkuji za čtenářský zážitek!!!

Buďte zdráv!

Rudolf Rousek

Slíbil jsem Havlovi, že napíšu knihu o naší komunistické minulosti

Ta doba je pro někoho pravěk. Přitom její vliv pociťujeme stále na každém kroku. Takzvaná normalizace, léta padesátá a šedesátá, a hlavně ta předrevoluční končící sametem. Novinář a publicista Jiří Bigas jednou blízko po listopadové revoluci slíbil prezidentu Václavu Havlovi, že o naší době komunistické napíše něco jiného než článek do novin. Slib plní. V těchto dnech mu vyšla už třetí s názvem Supl.

„Brzy po svém nástupu do úřadu Václav Havel řekl, že by někdo měl napsat o naší komunistické minulosti knihu. A pokud to neudělá, že ji napíše sám. Řekl jsem mu, že o tom napíšu, ale nebude to jedna velká kniha,“ říká pětapadesátiletý novinář, publicista a spisovatel Jiří Bigas.

Původem pochází z jihočeského Horního Dvořiště. V Praze studoval práva a pracoval v České tiskové agentuře, kde zakládal a vedl Občanské fórum. Jako novinář prožil pracovně několik let s prezidentem Václavem Havlem.

Díky tomu mluvil s desítkami prezidentů, předsedů vlád, ministrů. Také s papežem a dalajlámou. Román Supl volně navazuje na povídkové knížky Vrahovice 119 a Místečko, v nichž popisuje osudy v českém pohraničí, jež se za války jmenovalo Sudety. Supl je příběh o lásce, ideologii, nenávisti, kariérismu, slabošství, udavačství a naději. Ačkoliv je tu několik střetů podobných řecké tragédii, zůstáváme stále doma. V malých jižních Čechách. Také díky trpkému prozírání, které provází trojúhelník tří učitelů, z nichž každý má jiný světový názor. Jejich cesty se absurdně kříží těsně před Listopadem.

„Když nám vládli komunisté, svět i život se zdály být jednodušší a srozumitelnější. To neznamená lepší. Skoro pořád něco chybělo, proto se tomu začalo říkat nedostatkové zboží, a komunální satira takové nedostatky občas kritizovala. Nejvíc se nedostávalo osobní svobody...,“ píše Bigas v předmluvě a pokračuje: „Občas se ztráceli sousedé, někteří bez rozloučení nepřišli do zaměstnání, některé odváželi v autech bez majáčků z domova policisté bez uniforem.“

Supl je o zmizení jednoho jihočeského učitele 21. srpna 1989. Cestou na ministerstvo školství se připletl do nepovolené demonstrace. Novodobý výlet jako vystřižený z románů o panu Broučkovi ale dopadl chmurněji. Nebyla totiž doba husitská, ale komunistická.

Jiří Bigas se dnes zabývá hlavně podnikáním v mediálním poradenství. Jak hodnotí politickou scénu s odstupem dvaceti let?

„Kdybych měl srovnávat, tak politici v roce 1990 byli méně profesionální, zato více lidští, srozumitelnější a pochopitelnější. I Václav Klaus tehdy působil sympatičtěji než dnes, kdy budí dojem mrzutého staříka, který na potkání každého peskuje. Ale taková byla doba, i když to jen na dobu nesvádím. Ideály jsou pryč a nahradil je tupý pragmatismus, a co horšího – nestydatost (takové zastaralé slovo) a hrabivost, takže pravda a láska zatím nevítězí nad lží a nenávistí, naopak. Tím nechci říci, že bychom měli všichni rezignovat,“ říká dnes Jiří Bigas.

Antonín Pelíšek, Týdeník Budějovicko, 21. 3. 2012