DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Christian Bobin  Krokem bláznivým

Vyšlo 23. 11. 2012
  • Kniha pro všechny, kdo vedou velmi jednoduchý a krásný život, kdo o tom začínají pochybovat, protože jediné co staví se jim na odiv je podívaná

  • O tom, jak se zamilovat do vlka, milovat ekologa, violencelistu a lidožrouta v jednom muži, narodit se v cirkuse, krokem bláznivým...

  • Na tuto knihu upozorňuje OKO Kosmasu, ukázku z této knihy přináší literární.cz a iHNED.cz.

  • Z francouzského originálu La folle allure vydaného v roce 1995 nakladatelstvím Gallimard v Paříži přeložil a doslovem a přepisem rozhlasového rozhovoru vybavil Denis Molčanov

  • Fotografie na obálce Jan Horáček

  • Náklad 600 ks, V2 120 x 200, 216 stran

  • ISBN: 978-80-7272-413-0
  • Cena: 228 Kč (včetně DPH 10%)

Musí dnes knihy na čtenáře řvát?

Jsou autoři hluční a nepřehlédnutelní. I takoví mohou být dobří až geniální. Pak jsou ale autoři téměř neviditelní. Takové si musíte najít, objevit...Christian Bobin (nar. 1951) je ve Francii dobře zavedený autor, vydal již řadu beletristických titulů i sbírek poezie. Českému čtenáři však jeho jméno příliš známé není. Spisovatel si navíc úzkostlivě střeží soukromí, dost obtížně se o něm dá něco zjistit. Žije v ústraní na venkově v Burgundsku.

Takhle třeba mluví právě o samotě:

Dříve než stav mysli nebo pocit je samota hmotný stav věcí. Například všecko to, co mám nyní před očima. Je desátá hodina večerní, tma. Nebe není ještě zcela temné, je ticho – také ticho je velmi hmatatelné -, malý byt, ve kterém žiji už patnáct let, cigarety, které nemohu nekouřit, knihy, které nemohu neotevřít. Samota se vpodstatě velmi zvláštním způsobem rychle zaplní.

Samota je především stav věcí. Že nikdo nepřichází… Nikdo nepřichází na místo, kde se nacházíš. Možná ani ty sám...

Samota je spíše milost než prokletí. Přestože ji mnozí žijí jinak. Se samotou je to jako s bláznovstvím: jsou dva typy bláznovství a dva typy samoty. Existuje bláznovství, které je utrpením pro toho, kdo je žije. Není na něm nic záviděníhodného a šťastného. Je temné, nic víc než temné. Temné a tíživé. Stejně tak existuje zlá samota, temná a tíživá. Samota opuštěnosti… možná odnepaměti… Ve svých knihám nemluvím o této samotě. To není samota, kterou obývám a nechci jít touto samotou, přestože jsem ji, jako všichni lidé i já, musel poznat. Samota, kterou miluji, je jiná. Tu vyhledávám a téměř zamilovaně o ní mluvím...

Domnívám se, že abychom žili (je ovšem možné projít životem aniž bychom žili, ve stavu horším než smrt), potřebujeme cosi, co bohužel není zcela běžné a co je vlastně milostí. Abychom žili, je třeba, abychom alespoň jednou v životě byli spatřeni, alespoň jednou byli milováni, alespoň jednou byli opatrováni… A poté, když se nám něčeho takového dostalo, svedeme být sami. Samota už nikdy nebude zlá. I kdyby se už o tebe dál nestarali, i kdyby už tě nemilovali, i kdyby se už na tebe nedívali, už ti bylo dáno, skutečně dáno, jednou provždy se to stalo. Od té chvíle můžeš vyjít samotě vstříc jako se holubice vznáší k nebi.

Hlavní hrdinkou a také vypravěčkou prvního, do češtiny přeloženého, románu Christiana Bobina Krokem bláznivým, je dívka jménem Fuga. Své jméno nedostala náhodou. Miluje Johanna Sebastiana Bacha, kterému důvěrně říká „tlusťoch“. Navíc má odmala sklony mizet: utíkat z domova, ujíždět za romantickými dobrodružstvími anebo si „jen“ odskočit od manžela k sousedovi... zkrátka vypařit se, kam ji zrovna srdce táhne. To nás také přivádí k etymologii jejího neobvyklého jména. „Fuga“ znamená „útěk, snahu uniknout“ anebo také „rychlý běh“. A to vše na Fugu přesně sedí: má svoji hlavu a ani rodiče, a později ani manžel, ani nikdo jiný s ní nic nezmůže. Dělá si zkrátka, co se jí zlíbí.

Druhá kniha, která vyšla na konci loňského roku se jmenuje Ten nejnižší. Z různých stran vlastně volně medituje o sv. Františkovi z Assisi. O tom zvláštní stvoření, které místo konfekčního kupeckého života, začalo "bláznit" pro všechno boží stvoření. Je to téměř vždycky blázivé, když člověk vezme některé idealistické koncepty skutečně vážně a začne je praktikovat. Lidé si začnou ťukat na čelo, církve se děsí...

Stejně tak Bobinova kniha. Nádherně je na ní vidět, jak vzniká jakoby stranou moderního literárního provozu. Jak je psaná chvílemi až naivním jazykem. jak je na tom textu přímo cítit zaujetí pro věc. Jak je to kniha vlastně nesmírně svobodná, bezstarostná...přitom píšící o důležitých věcech. Tady třeba ukázka ze závěru knihy:

Obrázek z novin. Stál u článku, který si musíte nejdřív přečíst: očima se světa nedotknete, musíte jazykem. Co říkal ten článek? Říkal takovou věc z konce dvacátého století, ze země jako jsou všude. Všude jsou peníze, všude je svět zruinovaný penězi. Ten novinář popisoval, jak v téhle zemi jako každé jiné, možná o něco zruinovanější než ty jiné, probíhá den jedné žebrácké rodinky – jejich pracovní den. Jak žijí v chudé čtvrti jednoho nesmírného města, takového toho města-světa s dvaceti, třiceti milióny obyvateli, takového toho města přetékajícího zbožím a dušemi, krví, zlatem a bahnem. A tak je vidíte, jak jdou desítky kilometrů z chudinské čtvrti do bohaté, jak před sebou tlačí vozík, který se postupně plní věcmi z popelnic. Jedno slovo přitáhlo vaši pozornost. To slovo vám otevřelo oči: slovo „na vyhození“. Zpočátku označovalo obsah popelnic a pak, nenápadně, přeskočilo i na ty, kteří v tom nacházeli potravu. V té zemi, tvrdil článek, novináři, lidé od policie a dokonce i sociologové se jali říkat žebrákům „na vyhození“. A protože žádné slovo nechodí zcela samo, začalo se v souvislosti se zásahy policie proti těmhle strašákům a jejich vozíkům mluvit o výhodách „společenského čištění“. Neúprosnost řeči, hrůzostrašná neúprosnost řeči a zákona: co jiného s těmi, kdo jsou „na vyhození“, co jiného než „vyčistit“ svět od jejich nepěknosti, jež nevede k penězům, k sterilizované veselosti peněz?

Tak jste si tu fotku vystřihli z novin. Hezká rodinná fotografie – vpředu otec s matkou, kolem nich asi tucet dětí s tvářemi překvapivě zářícími a otevřenými. Neměli jste tušení, proč si ten obrázek necháváte. Asi abyste ho zachránili před zmizením v jepičím novinovém životě, před zapomenutím dalšího dne. Abyste měli pořád po ruce ty usměvavé tváře, paličatou přítomnost podkreslenou smetím. Až po několika dnech se to stalo. Až po několika dnech jste si všimli anděla stojícího za bandou těch dětí, schovaného trochu za nimi, fotograf ho zřejmě neviděl. Člověk musel téměř zavřít oči, zúžit silně zrak, aby ho spatřil ve stínu dětí. Nedívá se do objektivu. Má úplně jinou práci: zrovna se sklání nad popelnicí a zkoumá, jestli by se náhodou nenašlo ještě něco, ještě nějaké to smetí. No a zároveň s ním jste objevili ještě jednoho. Ten už tedy nebyl skoro vůbec vidět, uklizený až úplně vzadu, v rozmazaných dálkách obrazu, o tři kroky zpátky, bezstarostný, běžící po stopě dětí, vozíku a anděla – tím dalším je Tobiášův pes a ta radost v jeho kroku, tahle nerozumná radost, opak kupeckého veselí.

Přesně v tu chvíli jste pochopili, s kým máte tu čest. Až když jste zahlédli tu radost prašivého psa, tak vám došlo, že stojíte před tím, čemu se říká svatý obrázek.

OKO Kosmasu, 18. 3. 2015