DAUPHIN
photo © Jan Horáček


Jiří Bigas  Cochcárna

Vyšlo 11. 1. 2013
  • Tohle je kniha o moderním šílenství. Tohle je kniha o nás a lidech kolem nás, hrdinech nového milénia, o jakých si čteme v mediálních zkratkách černých kronik, barevných magazínů a všetečných bulvárních plátků, kde každý z nás může být na kratičký okamžik zářící superstar. Tohle je kniha o nás, o vás, vás i vás...

  • Přečtěte si recenze na tuto knihu z portálu Čítárny, z časopisu Respekt, z portálu VašeLiteratura.cz, z portálu Novinky.cz, z časopisu Host, z časopisu Nový prostor a přečtěte si rozhovor a autorem z deníku 5+2 dny.

  • Poslechněte si dvakrát o této knize na vlnách Českého rozhlasu: v Literárním matiné ČRo České Budějovice a v pořadu Liberatura.

  • Náklad 300 ks, V2 120 x 200 mm, 240 stran

  • ISBN: 978-80-7272-427-7, 978-80-7272-377-5 (pdf), 978-80-7272-378-2 (ePub)
  • Cena: 248 Kč (včetně DPH 10%)

  • Vychází současně elektronicky:


Cochcárna, příběh o moderním šílenství v nás i ve vás

Kniha je o moderním šílenství, o nás a lidech kolem nás, hrdinech nového milénia, o jakých si čteme v mediálních zkratkách černých kronik, barevných magazínů a všetečných bulvárních plátků, kde každý z nás může být na kratičký okamžik zářící superstar. Tohle je kniha o nás, o vás, vás i vás?

Jeden muž, možná dva? Muž, který se osvobodil od všeho, od života na kolenou, od všeho, co dávalo jeho životu řád, od společenských konvencí, morálky a zákonů, božích i lidských, a podlehl svodům nového milénia, a ubohý malý člověk, mužíček sužovaný vším možným, strachem a nejistotou, obavami z vlastní nedokonalosti, strachem ze selhání, z pokušení sexu, moci a peněz, zločinu i trestu. Je tohle cochcárna?

Jeden muž, možná dva: JUDr. Petr Man, známý pražský soudce, bohatý a sebejistý, zachumlaný do vlastních lží jako do pohodlné peřiny, ukrytý pod maskou blahosklonné žoviálnosti, do vykořeněného tatrmanství skončí v psychiatrické léčebně a má psát a mluvit o sobě; je na začátku, nebo na konci, neví, a jeho Tatr-man, trápený pokušením a výčitkami jako vlastními tatrmany, Tatrman, který se pořád dokola ptá? Je to psychologický příběh? Je to thriller? Je to horor? Je to realita současného světa, našeho světa! I když možná je ve skutečnosti všechno trochu jinak a vy do poslední chvíle nebudete vědět, jestli víte jak.

Jiří Bigas smíchal pravdu a lež, tajemství, sexuální fantazie jako sexuální úchylky, poživačnost, násilí, korupci, zločin, možná trest? A napsal mrazivý příběh o lidském sobectví, chamtivosti a nenasytnosti v dobovém obraze přelomu starého i nového milénia, ve společnosti, která lidi nutí skrývat se před ostatními, přetvařovat se, nasazovat si masku, přetvařovat se tak dlouho, až se maska stane vlastní tváří. To je Cochcárna! Můžeme mít všechno, celý svět, ale ztratíme duši.

Čítárny, 15. 1. 2013

Edelman - Tatrman

Zdání může klamat. Lidé, působící navenek sebejistým dojmem, jsou uvnitř často nejistí, o to více se snaží slabost kompenzovat vnější tvrdostí a bezohledností. Pokud budeme sami k sobě upřímní, musíme si to přiznat. Ne, že by nám takové poznání k něčemu bylo, pouze v romantických filmech se hlavní hrdina vypne k nevídaným výkonům poté, co se vyrovná s vlastní slabostí. Cochcárna spisovatele Jiřího Bigase o lidských nejistotách nevypráví tak optimisticky ani romanticky.

Některé čtenáře asi nejprve zarazí samotný titul, je možné, že některým bude evokovat cosi neslušného. Ani z vysvětlení na přebalu knihy nebude moc moudrý, neboť se tam hovoří o nošení masek. K tomu se ale dostaneme později. Slovo cochcárna je ve skutečnosti vytvořeno spojením „dělat si, co chceš“. Bylo v určité době minulého režimu s oblibou používáno v případech – velmi častých – kdy akce, úkoly i instituce byly natolik formální, že lidé v nich si dělali co chtěli. Hlavně, že něco dělali, vykazovali činnost a pobírali odměnu.

Soudce Petr Man je pacientem psychiatrické léčebny. Doktor Šamánek v rámci terapie trvá na tom, aby si své myšlenky zapisoval. Prostřednictvím zápisků do útlých sešitů se soudce dostává hlouběji do svého nitra a bere s sebou i čtenáře. Při této cestě naráží na několik momentů, které formovaly jeho život. Prvním je hluboce věřící rodina, jejíž víru posílilo i to, že všichni přežili koncentrační tábor. Jim dává život ve víře smysl – jak by mohli přežít, kdyby nad nimi nedržel svou ochrannou ruku Bůh? Petr takovou zkušenost nemá, pro něj je Boží existence něčím abstraktním, postava kněze, jenž mu v dětství měl spojení s Bohem zprostředkovávat, se ve soudcových vzpomínkách redukuje na protivného starého muže, kterého při zpovědích zajímá jen to, jestli „na sebe nesahal“. V dětské duši vzniká podivná představa laskavého Boha nechávajícího trpět duše ve věčném zatracení za jakýkoliv malý prohřešek. Jediné, co Petra nutí k pravidelným návštěvám kostela, je rodina a myšlenka „co by tomu řekla bibinka“. Bibinka je dětská zkomolenina slova babička. Rodinná tradice Petra vede ke sňatku s katoličkou, jejich manželský život je pro něj naprosto neuspokojivý.

Petr Man není typ věřícího člověka podle obrazu, jaký by nám církev ráda prezentovala.

Jeho základní charakteristikou je poživačnost - v dětství potlačovaná - později narůstá do extrémních rozměrů. Jeho povolání mu k tomu dává prostředky a zároveň ho vystavuje pokušení, kterému bez dlouhého uvažování podléhá. Bere úplatky za odkládání a průtahy, zajišťující některým lidem beztrestnost. Peníze mu dávají iluzi, že si může všechno a všechny koupit. S pocitem moci přichází arogance, ale také deprese. Má vše, ale nemluví s ním Bůh. Obraz dialogu s Otcem v něm zůstává jako reziduální představa, kterou není s to intelektuálně modifikovat. Další momenty vedoucí k soudcově pobytu v psychiatrické léčebně se v zápiscích objevují vzápětí. V jeho životě se objevuje milenka, krásná, svůdná, zároveň vulgární a rozporuplná tak, že ji říká Lůca a Lucinka, dvě ženy v jednom těle. V Petrovi vzrůstá agresivita, vytryskávající v podobě napadení prostitutky, kterou téměř zabije.

Ani napadení prostitutky není posledním impulsem k soudcově umístění do psychiatrické léčebny, ale nemusíme celou tuto cestu absolvovat společně. Jiří Bigas vytvořil antihrdinu, soudce přežívajícího z jednoho režimu do druhého, pro kterého je práce pouze formálním zdrojem velmi dobré obživy a moci nad jinými lidmi. Od dětství je deformovaný nucenou vírou, pro kterou nemá ve své duši místo. Víra pro něj znamená život na kolenou, peníze cestu, jak se z kleče zvednout. Takový okamžik není jen otázkou peněz, ale i rozhodnutí a odhodlání se osvobodit. Petr Man ale takový krok duševně nezvládá, chybí mu pokora a místo vnitřní svobody obrací svou agresi proti celému světu a nakonec i proti sobě.

Petra Mana doplňuje blíže neurčená postava Petra Edelmana. Autor nechává skutečné spojení obou Petrů na fantazii čtenáře. Jen naznačuje, ale je to chabá nápověda, protože Edelman vystupuje v knize pouze prostřednictvím Mana, ten o něm říká, že je duševně zaostalý, že ho zabil, že na něj spolužáci pokřikovali Edelman - Tatrman. Čtenář takové řeči nemůže brát jako zcela důvěryhodné. Jinou nápovědu může čtenář, stojí-li o to, najít v německém překladu slov man a edel.

Vztah Mana a Edelmana Bigasovu Cochcárnu doplňuje a ozvláštňuje, není nosným prvkem, důležitá je osobnost hlavního hrdiny. Něčím je tuctový, něčím je zvláštním. S lidmi, dávajícími na odiv svou moc a své peníze, se setkáváme neustále. V hloubi duše doufáme, že peníze ani moc nikomu štěstí nepřinesou a arogance se vrátí zpět jako bumerang. Snad na to věří i Jiří Bigas, a jeho kniha je vyjádřením jeho víry.

Jiří Lojín, VašeLiteratura.cz, 26. 3. 2013

Bláznova zpověď, nebo román o našem bytí?

Zpovídajícím se a současně vypravěčem nové prózy Jiřího Bigase Cochcárna je předseda trestního senátu městského soudu JUDr. Petr Man, sám sebe nazývající Tatrmanem.

Nejdříve jedničkář, a proto přehlížený premiant, po krutých zkušenostech milované babičky z Terezína i Osvětimi katolík, zároveň i ateista. Ve své době pionýr i jidáš, komunista i věřící nevěřící, jak označuje sám sebe. Naučil se hrbit, držet hubu a krok, a hlavně splynout s ostatními, kádrují ho mladší kolegové, kterým sudičky nadělili pragmatičtější svět reklam a dluhů řízených neviditelnou rukou trhu stejně nespolehlivě jako státním plánem nebo vůlí boží.

Bigas, zkušený novinář a pilný prozaik, sledoval v románu Vrahovice 119 cvrkot v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, v románu Místečko zase nahlížel do kuchyní i postelí obyvatel maloměsta. V próze Supl vnímal komorní příběh dvou mužů a jedné ženy, tří učitelů z gymnázia v jednom jihočeském městě.

Co je Cochcárna? Bláznova zpověď, kdy čtenář hledá zářivé perličky pravdy mezi pískem drhnoucí sebelítosti, nebo reportáž o útěku jednoho člověka před sebou samým?

Kde vlastně hledat radost v prostředí, v němž nad všechny zákony platí zákon sobectví, kde krása a čest jsou na prodej jako jediný kapitál a vzdělání k smíchu a slušnost na smetišti a herečky vaří a zpěvačky neumějí zpívat, ale bez ostychu vyprávějí o postelových románcích, svých porodech, potratech, vlastně o banálních životech?

Bigas napsal napůl tajemný příběh, kdy čtenář sám musí rozhodnout, kdo je dr. Man i co je v tuto chvíli důležité a co se zítra stane pouhým stínem na zdi.

František Cinger, Novinky.cz, 5. 4. 2013

Můj život v cochcárně

Rozhovor se spisovatelem Jiřím Bigasem

Pátá kniha Jiřího Bigase, rodáka z Horního Dvořiště, je o soudci, který nezvládl nesnesitelnou lehkost svobody.
Vrahovice 119, Supl, Místečko. To jsou poslední románové tituly spisovatele Jiřího Bigase. Z Horního Dvořiště ho profese dovedla do Prahy. Na jih, jak říká do Sudet, se stále vrací nejen v knížkách. Vystupují v nich původní osadníci, funkcionáři, pohraničníci. Tak trochu disidenti a trochu kolaboranti, kariéristé i místní prosťáčci.
Cochcárna, kterou vydává, teď zavede čtenáře ze Sudet do Prahy, kde Bigas prožil větší část života.

Proč Cochcárna?

Je to v podstatě příběh o sobectví. Po roce osmdesát devět hodně lidí zneužilo svobodu. O korupci, o moci peněz. Hlavní postava je soudce, který prodělal několik totalit. Narodil se do věřící rodiny, výchovu k strachu z Boha vyměnil za působení v Pionýru, ve svazu mládeže, až v komunistické straně. Když tyto okovy padly, tak se spustil.

Znamená to, že žil v řádu, který mu vyhovoval?

Když zmizely mantinely, nedokázal svobodu pozitivně využít. Je jedním z nás. Cochcárna je synonymum pro vyjádření ? dělám si, co chci.

Slyšel jsem, že tento výraz vymyslela herečka Eva Holubová.

Když ještě neměl rukopis definitivní název, seděl jsem v pražské kavárně. Nedaleko byla s přáteli Eva Holubová. Uslyšel jsem, jak popisuje nějakou událost, označila ji za klasický případ cochcárny, která funguje v našich poměrech.

Jezdíte často na Krumlovsko a do Horního Dvořiště, kde jste prožil dětství. Mění se tato místa?

Z Horního Dvořiště je mi smutno, stále upadá. Možná už od Přemysla Otakara II. Za Rožmberků to bylo městečko na významné obchodní trase. Tu ale narušil rozvoj Českých Budějovic. Přesto ještě za první republiky tu prosperovaly komunity. Pomáhala tomu železnice. Pak přišla strašlivá rána odsunu německy mluvících obyvatel a pak doba socialismu.

A posledních dvacet let?

Nezdá se, že by se to tu ekonomicky pozvedlo. Jsme v Evropské unii, z významné železniční stanice, která zaměstnávala stovky lidí, je skoro nepatrná zastávka. Zmizeli zemědělci, nikdo z bývalých sedláků si nevzal pole, aby na nich začal hospodařit. Zmizela pospolitost, která je stále vidět v sousedním Rakousku a Německu. Víte, že ještě po roce 1945 bylo v Horním Dvořišti loutkové divadlo a kino? A desítky spolků?

Dnes je takzvaně in nelpět na rodné hroudě. Jsme globální.

To se nedá generalizovat. Když jsem jezdil po světě s Václavem Havlem jako novinář ČTK, dostával jsem se do zvláštní situace. Vydal jsem zprávu, která šla do celého světa. Vytvořil jsem si takovou vnitřní legendu. Říkal jsem si, teď ji čte třeba americký prezident a já v ní zastupuji šest set lidí z Horního Dvořiště. To mě vždycky posílilo, i když to znamenalo obrovskou odpovědnost. Svůj původ si stále uvědomuji.

Musím připomenout, že jste po roce 1990 pracoval jako novinář ČTK se zaměřením na Pražský hrad a prezidenta Václava Havla. Stále si myslíte, že pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí?

Vyrovnávám se s touto otázkou v knihách a nejraději je nechávám s otevřeným koncem. Ani nenaznačuji, kam se vydat. Sám to nevím. Kdybych o východisku z marasmu, ve kterém žijeme, začal přemýšlet, obávám se, že dojdu k strašlivým představám typu válka nebo nová totalita. Chybí nám úcta k hodnotám. Ale ta nejde nařídit. K tomu jde jen vychovat.

Třeba budete hledat odpověď v dalším titulu. Už se rodí?

Určitou představu už mám.

Od povídkové lyrické prvotiny Kdo se dotkne duhy jste se dostal až ke stylu, který připomíná Bohumila Hrabala.

To mi už připomnělo víc čtenářů. Jisté je, že jsem s Bohumilem Hrabalem několikrát seděl v hospůdce, a dokonce mu jednou četl z rukopisu. Můj postup je ale jiný.

Antonín Pelíšek, Regionální mutace 5+2 dny - Jihočeský kraj, 2. 5. 2013

Sviňa soudce si posral život

Bigasova próza pracuje s reáliemi, které podle autora charakterizují přítomnou dobu, tedy počátek nového tisíciletí v bezbožné zemi, která má za sebou bezútěšné budování komunismu a nyní dospěla k přesvědčení, že svoboda je urvat si, co se urvat dá. Přesto není prózou společenskou, ale spíše psychologickou, signálem čehož má být její věnování Ladislavu Fuksovi.

Ve skutečnosti jsou ovšem literární kořeny Bigasovy inspirace starší: odkazují do třicátých let minulého století, kdy obdobné romány psávali Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský či Václav Řezáč. A jsem si skoro jist, že autor na tento typ literatury navazoval zcela racionálně, se smyslem pro motivickou, tematickou i myšlenkovou parafrázi.

Přímou spojnicí s dávnou podobou žánru je ústřední figura Bigasova textu, tedy postava inteligentního muže, jehož jeho amorální egoismus přivede až k šílenství. Tato postava, autorem pojmenovaná Petr Man, je na prvních stránkách knihy představena jako pacient psychiatrické léčebny pokoušející se prostřednictvím deníkových zápisků vyrovnat s nepříjemnými otázkami lékaře, který jej nutí rekapitulovat život, poznat sám sebe a vyrovnat se s vlastními myšlenkami a činy. Zdroj Petrovy nemoci přitom může spočívat v jeho dětství, v prostředí produkujícím duševní rozdvojenost, neboť už odmala musel vyhovovat nejen nárokům pana faráře, ale i požadavkům školy, pionýrské organizace a dalších mocenských institucí komunistického státu. Vyrůstal navíc v rodině, v níž každý žil podle jiné víry. Díky autorovu záměru dát jednotlivým figurám obecnější rozměr tak Petrova babička reprezentuje tradici židovskou, matka bigotní katolicismus (jako reakci na holocaust) a otec nevšímavou bohapustou poživačnost. Přirozeným výsledkem takové výchovy je přizpůsobivost, konformismus, pokrytectví a prospěchářství. Čtenářova nejistota jako cíl vyprávění Jakkoli tedy Petr Man může být vnímán i jako oběť prostředí, ve střední části románu je vykreslen jako naprostá lidská a morální nula: úplatný a zkorumpovaný soudce, jenž si nahrabal miliony, kariéristický sobec, jenž je schopen kohokoli podrazit, a nepříjemný společník, jenž se za všech okolností chová jako hovado. Součástí Petrova portrétu a jeho narůstající psychické choroby je ovšem také závislost na prášcích a též na sexu, nejlépe placeném a perverzním. Není divu, neboť se z autorovy a matčiny vůle oženil s asexuální katoličkou, která se pohlavního styku děsí. Kdesi z hloubi literární tradice takto do Bigasovy prózy vstupuje erotika potemnělých uliček a freudovské motivace.

Při vykreslování Petrova portrétu Bigasovo vyprávění přechází z první do třetí osoby, jenže čtenář nadále nemá jistotu, že se vše skutečně odehrálo tak, jak je to tu popsané. Text románu je totiž záměrně vystavěn jako série tajemství, na která nelze nikdy dostat jasnou a definitivní odpověď. Jakékoli čtenářovo poznání je proto vzápětí zpětně zpochybněno – a výjimkou nejsou ani ty pasáže, v nichž jsou předváděny Petrovy zločiny, například brutální vražda dvou souložících milenců. Ani u těch nemá čtenář jistotu, že se skutečně staly.

Syžetová stavba Bigasova románu je založena na rafinovaném použití několika atraktivních motivů a postupů, které mají příběh narativně znejasňovat a významově otevírat. Nespolehlivý je tak i popis okamžiku, kdy se nemocný Petr Man odhodlává k sebevražednému skoku z vyšehradské skály. Autor totiž počítá s adresátovou dedukcí, že to byl právě tento čin, který hrdinu přivedl na psychiatrii, a zanedlouho proto naznačí, že vše bylo možná úplně jinak: možná, že někdo opravdu skočil a možná to byl někdo úplně jiný... Řečeno jinak, Bigas vědomě využívá adresátovy „naivity“ k tomu, aby před něj kladl nová a nečekaná překvapení. Věří totiž, že čtenářova nejistota a neschopnost zrekonstruovat vyprávěný příběh dokáže zplodit tázání, a tedy také hlubší význam.

Recenzent je tak postaven do pozice toho, kdo musí váhat, co ze svého čtení románu ještě odhalit a co má spolu s autorem utajovat, aby nekazil překvapení. Pokud tedy chcete Bigasovu prózu vnímat vlastníma očima, přestaňte prosím ihned číst tuto recenzi.

man aneb hra s dvojníky

Nejvýraznější z užitých atrakcí je promyšlená práce s motivem dvojníka – tedy retroprvek s dlouhou literární minulostí, jenž je specifickým zpochybněním lidské individuality. Neboť to, že existuje někdo jiný, kdo je stejný jako já a zároveň úplně jiný, vnímáme jako přímý útok na jedinečnost osobnosti.

Dvojnictví je v Cochcárně užíváno důsledně, například i hrdinova milenka je tu představena jako dvojjediná: jako andělsky líbezná Lucinka i jako ďábelsky sprostá Lůca. Nicméně tím, kdo tu naplno zápasí se svými druhým Já, je schizofrenní postava Petra Mana. Začíná to docela „srozumitelně“: rozdvojením člověka (Manna?) na dobrou a zlou osobnost. Součástí Petrovy psychické nemoci je, že má strach ze svého skrytého a nekontrolovatelného „Hydea“, kterého si pojmenoval Tatrman.

Jenže Bigas jde dál a příběh komplikuje existencí ještě jednoho dvojníka: postavou dávného spolužáka Edelmana. Zatímco Petr Man byl premiantem, Edelman je navzdory svému jménu (edel = ušlechtilý, drahý, vzácný) vykreslen jako idiot a dement s vodnatou hlavou. Oba jsou přitom nerozlučitelně propojeni, a to nakonec i tím, že – jak časem vyjde najevo – byli synové téhož otce. A je jen na čtenáři, nakolik uvěří Manovu přiznání, že jej jeho vyrovnávání se s Edelmanem jako se svým druhým a nepříjemným Já dovedlo až k tomu, že jej zabil.

Petr Man, Edelman a Tatrman tvoří v Bigasově Cochcárně sémanticky složitě propletenou trojici. Písmena „-man“ má však ve jméně i lékař, který Petrovým přiznáním nevěří a přesvědčuje jej, že všechny jeho ošklivé činy jsou jen v jeho mozku. Petr mu důsledně říká Šaman. A jestliže na počátku románu Šaman vystupuje jako ten, kdo vyprovokovává hrdinovu sebereflexi, na konci románu se už mění v nemilosrdného soudce: „To vy, vy sám jste Tatrman, chamtivý a nenasytný tatrman, který si vymyslel a zařídil vlastní soukromý svět k svému obrazu, podle svého sobeckého evangelia. Prohrál jste svůj boj dobra se zlem.“

„Dialektické“ efekty

Autorův text zde dospívá do fáze, kdy by si měl čtenář uvědomit, že Petr možná není v psychiatrické léčebně a tato slova nepronáší lékař, ale autorita daleko vyšší, personifikující nadosobní Řád, jehož se hrdinovi románu a celému současnému světu žalostně nedostává. Napovídá to ostatně také poslední scéna příběhu, v níž Šaman (stejně jako kdysi Petrův otec) listuje obrázkovým magazínem, ovšem s tím rozdílem, že on vnímá bídu všeho lidstva, o němž se tam píše: „...čte o všech zdrcujících vítězstvích a slavných porážkách a nekonečných triumfech sobectví a všude kolem samé laciné pozlátko a navoněná špína a zmatek, zmatek, zmatek, zmatek jako nekonečná párty, všelidová veselice s lidovými tanečky, mše za zemřelé, kteří ještě žijí, a za živé, kteří jsou jako mrtví...“ A Šaman se tak dočte až k poslední novinové zprávě – k pointě, která má podle autorova přání v samém závěru románu zcela změnit adresátovo vnímání přečteného. Proto ji neprozradím.

Mohu ale konstatovat, že ji autor opět zkonstruoval na základě „dialektického“ předpokladu, jenž prostupuje celé jeho psaní, totiž představy, že mechanickým přiřazením dvou prvků, jež jsou vzájemně v rozporu, automaticky vznikne myšlenka. Vyšší kvalitu mají zrodit čtenářovy rozpaky nad tím, že se teze a antiteze vzájemně vylučují. Ilustrací toho může být věta následující bezprostředně za výše citovaným ostrým odsudkem Tatrmana: „A jestli jste někoho zabil, tak jedině sám sebe, vlastně to dobré v sobě, zabil a zabíjel jste celou tu dobu Tatrmana, to jediné lidské, co vám zbývalo...“ Tak, kdo je Tatrman? Ten chamtivý a nenasytný? Nebo to jediné lidské? Nevím a autor nejspíše také ne.

Bigasova próza je slušně napsána a v kontextu současné literatury je výjimečná racionální prací s motivy a významovou kompozicí. Na druhé straně však vnímám, že mnohé je v ní především na efekt: spíše v důsledku snahy zaujmout nečekaným trikem než jako výraz nutnosti něco sdělit.

Pavel Janoušek, Host, č. 6/2013

Evangelium podle Tatrmana

Pane, dej, ať máme dostatek blahobytu, ať můžeme utrácet více a naše srdce jsou naplněna touhou vlastnit víc ? asi tak by zněla modlitba dnešní společnosti. Jak ale soudit její nenasytnost, když nenasytný je sám soudce?

„Naše generace je podělaná generace, pro nás převrat přišel buď moc brzy, anebo moc pozdě, sotva jsme si stačili zlomit páteř se státostranou, už to bylo na nic a měli jsme si ji začít lámat znovu,“ říká hlavní postava románu Cochcárna, Petr Man, požitkář a bonviván, jinak také soudce městského soudu v Praze. Zdá se totiž, že když se narodíte ve špatné době, která jasně vymezí směr vaší cesty – odmala jste vedeni k víře, podle přání rodičů se oženíte, podvolujete se režimu, ohýbáte hrb a držíte krok – je nad vámi ortel „posraného“ života již dávno vynesen. Nebo snad ne?

Doktore, já jsem si posral život

V páté knize Jiřího Bigase si hlavní hrdina na svůj život kydá hnůj po svém. Petr Man se vypracoval z premianta, pionýra a věřícího na obtloustlého úplatného soudce-ateistu, který má tolik peněz, že by se v nich mohl koupat. Zároveň však žije tak fádní život, že kdyby zemřel, pes by po něm neštěkl (leda snad ten, kterého by se týkalo dědické řízení).

Jenže hrdina se svým údělem není smířen, revoltuje. Křesťanská krize v něm kulminuje v absolutní protest proti všem tisíciletým hodnotám, které doposud přijímal.

Už nikdy zpovědnice, už nikdy na kolenou, podle paragrafu cochcárny (neboli kdo co chce) se osvobodil a odsoudil k doživotní rajské blaženosti, poživačnosti a sexuálnímu predátorství. Přestal se bránit všem pokušením – stránkám sebe sama, které celou dobu schovával pod nánosem křesťanské pokory a hrůzy z věčného zatracení. Bigas svého hrdinu vykresluje jako typického představitele současné nezřízené společnosti, která jen bere a neumí dávat. Žije ze senzací, barevných stránek časopisů a nepřipouští si jakoukoli zodpovědnost. Když žijete v době, která se programově staví jako vytržená ze všech pout, respektujíc pouze jakási pokřivená pravidla, zdá se být téměř přirozené chovat se bez ohledu na to, co by se mělo.

Žádná pravidla neplatí

Petr Man nedokáže nést následky své svobody, a tak své činy a choutky svaluje na Edelmana-Tatrmana, své alter ego, příbuzného či snad přízrak z dětství? Je tak snadné žít život někoho jiného: To ne já, to Tatrman. Jak osvobozující a zbabělé motto. V léčebně pro duševní poruchy, kde se hrdina nachází, se ze svých vzpomínek v rámci terapie vypisuje. Otázky ošetřujícího lékaře působí jako nepolevující memento, které ho nutí ohlédnout se za TatrManem, vynést rozsudek a udělat tečku za sebelítostným životem, útěkem před zodpovědností a sebou samým.

Samotné vyprávění je rozdvojené, ich-formu střídá er-forma, oba charaktery se prolínají, ač vše koná jedna fyzická schránka. Tento lehce nepřehledný styl, který střídá vnitřní monology s přímou řečí mrknutím oka, může být zprvu velkou bariérou v plynulém čtení, ale autorovi dává do rukou mocnou zbraň – zahání čtenáře do kouta, kde se zarputile ptá a přemítá, čí život žije hlavní hrdina, co je ještě pravda a kde už nastává hranice mlhavé lži, co je dílem hrdinovy fantazie a co se skutečně událo? Rozpolcenost hlavního hrdiny se tak nechtíc přenáší i na čtenáře a nekončí ani po dočtení.

Výsledný ortel tak zůstává na bedrech čtenářových. Je vinou být poslem své generace, přizpůsobit se a podlehnout kouzlu peněz? Či je vše jen snůškou slov bláznovy ukolébavky? Nebo je to vše jen další stránkou v obrázkovém magazínu? Babo, raď.

Dáša Beníšková, Nový prostor, č. 418, 2013