Druhá básnická sbírka Víta Janoty představuje autora v novém světle. Po melodií a rytmem prodchnuté opožděné prvotině K ránu proti nebi, která přinášela ozvuky poezie Blatného či Seiferta, přichází se souborem krátkých básnických záznamů, jakéhosi zápisníku, nyní spíše volně navazujícího na poetiku Skupiny 42 či „květňáckou poezie všedního dne“. Janotovy básně nejsou plné velkých gest a slov, jsou spíše odrazem duševního ztišení, v němž na povrch vycházejí nenápadné souvislosti. Tento „tichý hlas“ nabývá při soustředěném a opakovaném čtení na naléhavosti, podobně jako se bude postupně vyjasňovat význam Janotových veršů v kontextu nové české poezie.