U třetí básnické sbírky Víta Kolmačky: Skrytí svědkové jde o další posun k jádru kořenů. Sbírka má dvě části: Karpatské louky a Souvislosti. První nese znaky přírodní, druhá milostné, v obsahu s mimořádným rozpětím, od imprese po existenciální nepokoj. Jednak jde o mimořádnou obraznost: lámané paprsky slunce, bukové píšťaly, hedvábí cínu, hnízdící kameny! Žlutá s modrou jsou v A dur… Ve druhém případě je to cudnost milostné poezie. Žena jako centrum života, jako důvod radosti i koloběh vášně. Až neuvěřitelně tělesná v detailech a zahalená v jádru. Láska, vášeň jako potok rozháraný proudem, ale i gravidní prázdnota a nejkrásnější všednosti. Do třetice: existenciální úvahy. Člověk nahý? Svlečený? To není vždy totéž. Člověk, který se chce vrátit zpátky do matky – nikoli k matce. Přirozenost se Znovuzrozením. Med a jablko. Co se stane, nepřejdeme-li tuto lávku? Najdeme také ozvěnu Acheronu. Nebo příkaz / prosbu: Koleno, vstaň! Koleno, klekni! Kristus jako proměněná žena!