Básnířka a redaktorka Jitka N. Srbová a poslední tři léta jejího života ve sbírce Svět:
Jitka N. Srbová připravila svým čtenářům velmi pestrou paletu své tvorby z let 2016 - 2019 pod názvem Svět. Z hlediska formálního přístupu je členěna do několika menších kapitol - cyklů, které nenesou jméno, pouze je uvozuje citát (například Ludwig Wittgenstein nebo Božena Němcová). V básních, k nimž se teprve dostaneme, nemáme opět žádné bližší určení, věnování jednotlivých děl je poskrovnu a celkově je nutno říct, že název sbírky není úplně vhodný, jelikož je zbytečně široký. Detailní pohled básnířky je přitom úctyhodný a citlivý (kupříkladu obraz Volám o hrozen / nalévaný slastí: tak to chci! V básni Za páteř)
Jitka N. Srbová, ročník 1976, má jistě řadu životních zkušeností a mnoho z nich si plasticky pamatuje. Její výjevy krajiny, zejména pak vody a Prahy, jsou působivé a neotřelé (V nočních oknech se objevují / kaktusy. Například na Kampě / opatruje dáma statný cereus / na špaletovém okně.) Tenhle konkrétně vyslovený obraz je hezký a teplý, avšak víc než báseň z něho dýchá reportážní prvek. To se stává také u řady dalších momentů, které v případě, že by tvořily souvislejší větu nebo souvětí, rozprostřou smysluplný efekt. Jindy však autorka drží své novinářské dikce stranou a nechá vlát patřičně hbitý temperament. Jde o několik básní s jasným syžetem a nejasnou formou: Jmenujme Balkóny, Drak říká a skvělou Za páteř. Nad ty všechny musíme postavit z našeho pohledu nejlepší báseň sbírky Nová stvoření.
Z titulu Svět: máme i přesto nerozhodné reminiscence (četli jsme jej třikrát). Neumíme přesně definovat ten pocit, ale jde o kombinaci příkré strohosti (reportážní pohled) a nejasného cílení. Ve většině básní, které se nám líbily, jsme nakonec odhalili přeci jen jeden společný jmenovatel. Tím byl jistým způsobem vypravěč. Pakliže se Jirka N. Srbová ztotožnila s postavou anebo věcí (dejme tomu vlakem, ale na tom tolik nesejde), její styl se uvolnil, zmohutněl.
Pokud k tomuto splynutí nedošlo, některé z básní nám přišly nastavované. Jako by měla autorka jeden obraz, ten krásně zapsala do paměti své nebo té počítačové a následně se snažila tuto myšlenku rozvézt – s odstupem, jindy, později, jinde. Ubrat na pohledech by někdy vůbec nebylo špatné, stejně jako nebude špatné vynechat pointu - vyústění (Drak říká, Taje). Jindy bychom pro změnu z celé básně zdůraznili pouhé dva až tři řádky, do kterých by se šlo s chutí ukrýt. Muž a žena sdílejí sen je plný excelentních obrazů až surrealistického ražení, Cíp modrého se povedl jakbysmet a konečně fantastická Touha.
Jestli se autorka snažila vložit před své publikum veškeré texty z posledních tří let, udělala chybu, nebylo to třeba. Za druhou pak musíme označit onen příliš jednoduchý název, za nějž lze ukrýt všecko. Přitom předešlé sbírky šly vyloženě na dřeň: Světlo vprostřed těla nebo tištěná prvotina Někdo se loudá po psím. Už jen z názvu víme, že se nad tím přemýšlelo. Slovo svět je na nás bohužel příliš neuchopitelné.
Autorku, o které se hovoří v souvislosti s charakteristickým rukopisem, si podle něj rozhodně pamatovat nebudeme. Mnohem bližší přirovnání je v rovině zachycení okamžiku, ale zejména pocitů. Těm se na ženu pozoruhodně vyhýbá, ale když už to udělá (třeba slovo sex je ve sbírce snad jen jednou, soulož taktéž), má to váhu.
Je taktéž patrné, že Srbová je nejsilnější básnířka takzvaného okamžiku. Píše nejlíp, když vnímá čas a dané místo (Na sousedské cestě mezi chatami / odpoledne ztvrdlo na kámen. Půjdem ven, / pojď na jez, báseň Na jez).
Autorku se navzdory naší mírné kritice rozhodně vyplatí sledovat.
Zdeněk Svoboda, Krajské LISTY, 17. září 2019
